„Úsměv a dobrá nálada jsou známkou vítězství nad osudem."

"Pandora je skoro každý den venku, proč nejsi ty, Kyro? Tvé tělo potřebuje trochu sluníčka," řekla mi u oběda mamka, věděla jsem, co bude následovat.

"Dobře, tak co chceš v obchodě?" optala jsem se a mamka se na mě jemně usmála, já ji úsměv opětovala.

"Vím, že tvoje kamarádky jsou někde u moře, Kyro, proto tě chci aspoň poslat do obchodu, projdeš se, bude to super, uvidíš, a kup si něco sladkého," řekla mi a já se snažila stále usmívat.

Není to tak, že bych neměla ráda léto, mohla bych ho dokonce i milovat, kdybych každé léto nestrávila sama v zavřeném domě. Ráda bych dělala to, co moje sestra, chodila ven s klukama, holkama, nebo s celou svou partou, pili bychom všichni alkohol, smáli se, líbali se a byli venku do pozdních hodin večera, jednoduše něco nezapomenutelného a neskutečného, ale o tom dokážu jen snít.

Zarazila jsem se, když jsem sama sebe spatřila v odraze, dneska jsem se ještě neviděla. Podívala jsem se kolem sebe, jestli jsou tady lidé, byla jsem tady sama. Povzdechla jsem si a šla blíž, soustředila jsem se na svá ústa. Jsou malá, takže nic moc se tam nevejde a popraskaná. Ale možná bych se mohla aspoň trošku usmát, sice jsem zapřísahlý melancholik, ale prostě se usmát, vždyť to není nic těžkého, ne? Zvednout prvně jeden koutek, pak ten druhý, a je tu úsměv!

Jenže já to nedokázala, nedokázala jsem se na sebe usmát. Zavřela jsem oči, nadechla se a následně oči znovu otevřela. Prostě se usměj, Kyro! Pomalu jsem zvedla první koutek, potom druhý a spatřila jsem docela hezký úsměv.

"Kyro?" Uslyšela jsem hlas a polekaně nadskočila. Vedle mě byl kluk, nebyl to jen takový kluka, byl to totiž on v celé své kráse. Na sucho jsem polkla, usmíval se. Proč se nemůžu usmát i já? Prostě se usměju tak, jak před chvilkou. Jemně, opravdu jemně jsem se usmála.

"Ahoj Theo."