„Vědy je zapotřebí, ale kdyby Newton byl ležel někde jinde a nepadla mu na nos hruška, nebo co to bylo, a neupozornila ho na to, že je taky přitažlivost zemská, tak by ta přitažlivost byla dál. On by ji neobjevil, objevil by ji někdo jiný. Za minutu, za vteřinu, za sto let. Ale kdyby Shakespeare nenapsal Hamleta, tak nikdy nebyl. Kdyby velký umělci neudělali svoje dílo, tak jsme byli o to chudší, protože umění je komunikace."

Seděla jsem na své posteli a nudila se, měla jsem zapnutý film a snažila se pochopit, o čem je, jenže před chvilkou jsem to celé vzdala, nedokázala jsem se na něho soustředit, stále jsem měla v hlavě to, že jsem se dneska ráno nepodívala do zrcadla. Podívala jsem se už dvakrát, a absolutně nic se nemění. Stále nemůžu sama sebe vystát, nedokážu se respektovat, prostě nejde to. Ještě k tomu, když v tom filmu je každý dokonalý, zatímco já ne. Je to docela hnusný, proč tam nemůžou dát nikdy někoho ošklivého?

Najednou jsem slyšela smích a moje dveře do pokoje se otevřely, spatřila jsem vysmátou Pandoru, naklonila jsem hlavu na stranu a čekala, než se moje sestra přestane smát. Když přestala, nahodila svůj úsměv a šla k mé posteli.

"Kyro, ještě jsem se tě nezeptala, jestli ses dneska podívala do zrcadla," řekla mi a já od Pandory odvrátila hlavu, kterou jsem následně zavrtěla, sevřela jsem ruce v pěst a posmutněla.

"Ne, Pandoro, nedokážu se už na sebe dívat," vychrlila jsem rychle a podívala se na svou sestru, která chvilku zůstala jen zaraženě stát, pak si jen povzdechla.

"Postav se," šeptla a já se nemotorně postavila, vzala mě za ruku a šla se mnou ke zrcadlu. Začala jsem se bránit, chtěla jsem začít i nadávat, jenže silný stisk mé sestry nic takového nedovolil, neměla jsem šanci, proto jsem hned zavřela moje hnědé oči.

"Otevři ty oči," zavrčela a já je po chvilce přemáhání otevřela, spatřila jsem se opět v zrcadle. "Co máš ráda na svých očích?" optala se, poraženě jsem si povzdechla.

"Barvu čokolády," odpověděla jsem. Cítila jsem, jak se mi pomalu dělá ze mě špatně.

"Pěkný," zamumlala,"ale teď se zaměř na svůj nos, co dokážeš mít na něm ráda?" Zamračila jsem se.

"Nic, nenávidím ho," odpověděla jsem naštvaně.

"Kyro!" vykřikla a já se na něho zaměřila.

"Fajn, možná bych na něm mohla mít ráda to, že vypadá jak klubíčko naší kočky, může to být pro některé roztomilé."