Ležela jsem už od rána u televize a nehodlala se zvednout, jelikož nikdo nebyl doma a já měla konečně šanci si v klidu lehnout a podívat se na nějaké ty filmy, které ve výsledku nebyly zas tak úžasné. Takhle jsem byla spokojená, nemusela jsem nic dělat, nikdo se mi u mé hlavy nesmál, jak to vždy provozuje má sestra od rána až do večera.

Najednou se otevřely vchodové, vylakeně jsem se posadila a nadzvedla jedno obočí. Do obýváku vešla má sestra a... Theo? Když mě zahlédl, zvedl ruku a zamavál mi, zamavání jsem mu zaraženě opětovala a střelila docela naštvaný výraz po mé sestře, ta jen pokrčila rameny a usmála.

"Theo, počkáš tady? Mamka to musí mít někde v ložnici, klidně se posaď," pobídla ho a on si docela neochotně sedl do křesla. Jeho černé havraní vlasy byly rozcuchané a jeho modré oči mě začaly sledovat hned, jak sestra odešla.

"Doufám, že teď už neutečeš," řekl mi se slabým úsměvem a já zrudla. Styděla jsem se za to. Utekla jsem kvůli blbosti.

"Omlouvám se, Theo," omluvila jsem se a on se zasmál. Bože, jeho krásný smích bych dokázala poslouchat každý den.

"To je v pohodě, jen nejsem zvyklý na to, že by ode mě hezká holka utíkala." Hezká. Pane bože, on to fakt řekl? Cítila jsem, jak celá hořím.

"Uhm,..."

"Proč jsi vlastně utekla?" optal se a já se zarazila. Zavřela jsem oči. Buď upřímná, Kyro.

"Styděla jsem se."

-

"Takže nohy, Kyro. A přestaň se stále usmívat, co ti tak pěkného řekl?" optala se mě sestra u zrcadla, já se jen mlčky zaměřila na nohy.

"To ti nemůžu říct, Pandoro. Ale jo, moje nohy se mi líbí, mohla bych začít nosit šaty," řekla jsem rozhodně a usmála se do zrcadla, sestra mi věnovala nechápavý výraz.

"O můj bože, Kyro, ty se usmíváš do zrcadla!"