Jsou to už skoro tři roky, co se Sebastianem žijeme v démoním světě. Je to tady všechno tak temné a děsivé. Pořád si na to nemůžu zvyknout. Ale Sebastian mě vždycky ochrání, ať se stane cokoli. Chrání mě, protože musí, ale co kdyby jsem mu dal na výběr mezi mnou a svobodou? Myslím, že by mě ihned odkopl a šel si hledat jinou oběť. Už je to několik let, co mi slouží, ale až před několika týdny jsem si přiznal, že ho mám rád... že ho miluju.

,,To by mě zajímalo, na co myslíte, mladý pane,‘‘ zeptal se mě můj démon a tím mě vyrušil od momentální činnosti - zírání do blba.

,,N-na nic, Sebastiane. Nestarej se,‘‘ odbyl jsem ho a dál se věnoval knize, kterou jsem měl položenou v klíně. V démoním světě byla nuda. Tady žádné případy nebyly ani nic takového. Každý si tu dělal co chtěl. Žádná spravedlnost tady nebyla ani policie, každý kopal sám za sebe.

Sebastian byl vždy přes den někde pryč a já trávil čas čtením nebo jsem si čmáral. Od našeho přestěhování jsme se se Sebastianem docela odloučili. Je mi už šestnáct, a tak mě už neobléká ani nekoupe. Vlastně mi jen udělá jídlo, byl jsem na to zvyklý z lidského života. Poté šel někam ven. Už jsme spolu netrávili tolik času jako kdysi. A já si uvědomoval, že mi to vadí. Chtěl bych ho mít u sebe a obejmout ho. Vědět, že je tu pro mě. On mě vnímá možná, tak jako chodící kus masa, který nemohl zabít a pohlit jeho duši. Vždycky se jen přetvařoval a hrál si se mnou. Ale mé city k němu jsou pravé, to ale on nemůže pochopit.

,,Mimochodem, můžeš mi tykat. Už nejsem hrabě, jsem jen... Ciel,‘‘ dodal jsem.

,,Dobře, Cieli.‘‘ slyšel jsem jak se usmál. Ošil jsem se, když vyslovil mé jméno. Líbilo se mi to. Proč jsem mu to nedovolil už dřív?

Byl už večer a já se šel umýt. Je to takový nezvyk, aby tu se mnou Sebastian nebyl. Ale pomalu si zvykám. Nechal jsem horkou vodu, aby ze mě smyla všechen stres a moje myšlenky na Sebastiana.

,,Cieli,‘‘ zbystřil jsem, když jsem přes dveře zaslechl Sebastianův hlas. ,,Jsi tam už přes hodinu. Nestalo se ti nic?‘‘ Zněl znepokojeně. Už si o mě nemusí dělat starosti. To se mi asi jen něco zdálo. Bylo zvláštní slyšet ho mluvit ke mně důvěrně. Ale líbilo se mi to.

,,J-jsem v pořádku. Už jdu,‘‘ řekl jsem rozmrzele a vypl vodu. S tichým 'dobře' jsem slyšel jak odchází. Osušil jsem se a hodil na sebe košili... Sebastianovu košili. Tak krásně voní.

Vyšel jsem z koupelny a šel do pokoje. Lehl jsem si do postele a přehodil přes sebe peřinu. Sebastian už ani večer nechodí ke mně. Kdysi mě převlékal a ukládal do postele, ale už jsem na to starý. Chybí mi to. Z mého přemýšlení mě vytrhlo vrznutí dveří. Otočil jsem se a uviděl Sebastiana se svícnem.

,,Jen jsem vá- ti přišel popřát dobrou noc,‘‘ věnoval mi jeden ze svých výstavních úsměvů. Myslel jsem, že roztaju. Kousnul jsem se do rtu a tiše mu poděkoval. Chvíli jsem se odhodlával, ale nakonec jsem to udělal.

,,S-sebastine?‘‘

,,Ano?‘‘ chtěl odejít, ale já ho zastavil.

,,Z-zůstaň tu se mnou, prosím,‘‘ zašeptal jsem a kousal se do rtu.

,,Nejsi na tohle už starý?‘‘ ušklíbl se na mě. Bastard. Kdysi to bylo běžné, že zůstával se mnou v pokoji a stál u mé postele dokud neusnu, ale já chtěl, aby tu zůstal celou noc. Chtěl jsem ho mít u sebe.

,,Sklapni. Je to jen jednoduchý rozkaz,‘‘ šeptnul jsem a hodil po něm pohled, který jasně říkal, že ještě jedna pitomá poznámka a nedožije se zítřka. Jen přikývl a zavřel dveře. Postavil se kousek od mé postele, ale já se posunul a poklepal na místo vedle sebe. ,,Lehni si ke mně, prosím.‘‘ jsem si jistý, že jsem se červenal až za ušima. Překvapeně se na mě podíval, ale nakonec tak udělal.

Jsem sice démonem, ale zůstaly mi lidské návyky. Lehl si ke mně a já se mu stočil do náruče. Neviděl jsem mu do tváře, ale jsem si jistý, že je znechucený. Muž a muž v jedné posteli? To je přece nechutný, ale já se se svou orientací smířil už dávno. Ve světě lidí by mě za to nejspíš zabili, ale tady je každému všechno jedno.

Sebastian udělal něco pro mě úžasného, ovinul kolem mě paži a přitáhl si mě do objetí. Šokovaně jsem se ani nehl a vyjeveně se koukal Sebastianovi na hruď. Zavřel jsem oči a spokojeně vydechl. ,,Zůstaň se mnou celou noc,‘‘ zašeptal jsem s červenými tvářemi.

,,Jak si přeješ.‘‘

V noci jsem se opakovaně probouzel. Nemohl jsem usnout. Měl jsem vedle sebe někoho koho miluji a přesto jsem nedokázal usnout. Sebastian vypadal tak bezstarostně, když spal. Je to poprvé, co ho vidím spát. Měl jsem neuskutečnou chuť ho políbit, ale nechtěl jsem riskovat, že ho vzbudím. Tak jsem jen celou noc netečně ležel a užíval si Sebastianovu blízkost. Vždycky jsem se k němu choval hnusně. On mě zachránil a já mu jako nevděčný spratek vlepil facku. Jsem jen spratek, není divu, že je pořád někde pryč. Co když má někoho? Nesnesl bych tuto skutečnost. Radši jsem na to přestal myslet.

Když jsem se ráno vzbudil, Sebastian už u mě nebyl. Muselo se mi podařit zaspat, když jsem si nevšiml, že odešel. Vstal jsem a šel jsem udělat ranní hygienu. Dnes jsem měl v plánu jako obvykle... nic.

Jsem doma sám, takže se zase budu nudit. Vytáhl jsem si z knihovny nějakou knihu a začetl se. Taková nuda... povzdechl jsem si. Kde jsou ty čas, kdy jsem měl pořád co dělat. No, i když... skládání domečku z karet, byla určitě velmi záživná činnost.

Nudil jsem se a do hlavy mi začínaly lézt deprimující myšlenky. Řekl jsem si, že by bylo vhod jít se aspoň trochu provětrat. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, vlastně, i když jsem byl ještě člověk jsem si dělal co jsem chtěl, ale vždycky jsem říkal Sebastianovi kam jdu. Teď mu to je jedno. Klidně bych se teď mohl zabít i když nemůžu umřít, ale co a jemu by to bylo jedno. Mou duši už stejně mít nebude, tak mě nemusí chránit. Ale stejně to dělá, proč? Tohle jsou otázky na, které nedostanu odpověď.

Procházel jsem se městem a prozkoumával zdejší svět. Upřímně moc se to tu od toho lidského neliší; jezdí zde kočáry, jsou tady obchody a domy, jen to tu funguje jinak. Démoni platí různými způsoby, peníze jsou tu k ničemu. Nikdy mě nenapadlo se takhle projít a poznat můj nový svět, záměrně jsem to nechtěl nazývat domovem. Domov je tam, kde se cítíte bezpečně. Tak se ale necítím.

Chodil jsem různými uličkami a byl ponořený do svých myšlenek. To byl taky důvod, proč jsem si nevšiml kočáru, jež jel přímo na mě. Byl příliš blízko, abych mohl uhnout a jel moc rychle. Moje schopnosti, coby démona jsem neumněl moc používat. Tak má rychlost selhala.

,,Pozor!‘‘ uslyšel jsem známý hlas a hned na to ležel mimo cestu a nade mnou se skláněl Sebastian. Tiskl mě k sobě a já stále v šoku se k němu ještě více přitiskl. Vím, že nemůžu umřít, ale asi by to bolelo. Kde se tady vzal? ,,Jsi v pořádku? Na co jsi sakra myslel, že sis nevšiml tak hlasité věci, jako je kočár!‘‘ V jeho hlase se zračila starost a panika. Já ho vážně jednou přivedu do hrobu.

,,J-jo. Jsem v pohodě dík.‘‘ Pořád jsme leželi na zemi a já dostal strašnou chuť si ho přitáhnout do polibku. Ale ovládl jsem se. Úplně jsem ignoroval kolemjdoucí a fakt, že se tu po sobě válíme uprostřed náměstí. ,,Co tady vůbec děláš?‘‘

,,Díky našemu kontraktu mohu vycítit, kdy opustíš dům a odejdeš. Vždycky na tebe dávám pozor, aby se ti něco nestalo,‘‘ usmál se na mě. Jeho úsměv je odzbrojující, hned jsem zapomněl na to, že jsem ho chtěl seřvat za to, že mě sleduje.

,,A-ale proč? Už se o mě nemusíš starat. Ano, sice máme stále kotrakt, ale už nemáš důvod mě chránit. Mou duši už nikdy nepohltíš.‘‘ V očích mě začaly pálet slzy. Kousnul jsem se do rtu a zamrkal je.

,,Já vím, že nemusím, ale já chci. Nedopustil bych si, kdybych tě ztratil, Cieli,‘‘ zašeptal mi u ucha a já zčervenal. To znamená, že mu na mě záleží?

,,Ale-‘‘ chtěl jsem něco říct, ale umlčely mě jeho rty. Šokovaně jsem měl otevřené oči a červenal se. Určitě jsem se zčervenal. Když jsem se trochu vzpamatoval, nechal jsem víčka klesnout a vychutnával si polibek. Doufám, že tohle není jen další sen... Ano další, byla by lež tvrdit, že se mi o nás nikdy nezdálo. A nebyly to slušné sny. Museli jsme se nadechnout, a tak jsme rozpojili polibek. Spojovalo nás jen tenké vlákno slin. Otřel jsem si ústa a s červenými tvářemi jsem se odvážil na něho podívat. Usmíval se.

,,Ty... ty...‘‘ nedokázal jsem ze sebe dostat smysluplnou větu.

,,Miluji tě, Cieli Phantomhive,‘‘ zašeptal a sklonil se pro polibek. Já jsem v nebi... v nebi asi těžko. Prostě v mém ráji. Jo, my jsme pořád na ulici, šmarja.

,,Já tebe taky, ale nevím jestli je toto místo vhodné na vyznání lásky. Na chodníku, uprostřed náměstí,‘‘ uchechtl jsem se a vstal jsem. Oprášil jsem se a Sebastian taky.

,,Tak budeme pokračovat doma,‘‘ zavrněl a vzal mě do náruče. Asi bych ho kdysi praštil, ale teď jsem se jen přitiskl k jeho hrudi a užíval si jeho přítomnost. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Sebastian a já... ale stalo se a já jsem v sedmém nebi... pekle.

Ani ne do minuty jsme byli doma u mě v pokoji. Položil mě na postel a lehl si na mě, začal mě líbat a já zapojil i jazyk. Zapletl jsem mu prsty do vlasů a občas za ně z lehka zatahal.
Trochu jsem se obával, co přijde, ale na druhou stranu jsem se už nemohl dočkat. Začal ze mě strhávat oblečení a nechal mi jen spodní prádlo. A myslím, že i to za chvíli skončí, neznámo kde v pokoji. Pomohl jsem mu se sundáním horní části těch zbytečných hader. On má tak nádherné tělo, zasnil jsem se na chvilku. Vyhoupl jsem se na něj, takže jsem na něm klečel a začal mu zuby rozepírat zip u kalhot. Oněměle mě sledoval. Tohle nečekal. Strhl jsem mu kalhoty i se spodním prádlem a vzal jeho chloubu do úst. Překvapeně zavzdychal a zaklonil hlavu. Začal jsem pomalu pohybovat hlavou nahoru a dolů.

Sebastian slastně vzdychal mé jméno a já se nad tím jen ušklíbl. Tohle se mi líbí, ale něco mi říká, že stejně skončím dole. Začal jsem zrychlovat tempo pohybů. Netrvalo dlouho a Sebastian se mi se zasténáním udělal do pusy. Snažil jsem se to všechno spolykat, ale něco mi i tak teklo po bradě. Musel jsem se tvářit hrozně nadrženě.

Otřel jsem si ústa a ani se nestihl posadit a už jsem ležel pod Sebastianem. ,,Tak to ne! Teď budu hezky opečovávat já vás, Bocchan,‘‘ zapředl a motýlími polibky si razil cestu přes moje tělo až ke krku. Kde se parkrát zakousl a nechal tam jasnou značku.

,,Já tě zabiju, jestli to půjde vidět a ty to víš,‘‘ napůl jsem zavzdychal. Můj krk je hodně citlivý.

,,Jen ať všichni ví, čí jste.‘‘ Teď se mi líbilo, když mi vykal. Vzrušovalo mě to. A pak, že démoni neumí milovat. To jsem toho slyšel. A teď jsem s jedním v posteli.

Stáhl ze mě poslední kus hadru a hodil to někam do místnosti. Rotáhl jsem nohy a on se mezi ně vklínil. Už jsem byl hodně vlhký a hlavně nadržený. Pomalu do mě vniknul a chvíli vyčkával. Jelikož jsem démon, tak mi už nemůže ublížit, tedy může, ale on by mi neublížil.

,,Můžu?‘‘ zeptal se mě tiše.

,,Ne, ty musíš,‘‘ zavrněl jsem a stáhl si ho do polibku. Začal se ve mě pohybovat a mě nezbylo nic než jen slastně sténat. ,,V lidském... světě by mě... za to nejspíš... zabili- aah!‘‘ vyvalil jsem mezi vzdechy. To je pravda, kdyby se na to přišlo, tak by mě ukamenovali zaživa.

,,V tom případě... Ať žije naše temná komunita!‘‘ napůl zavzdychal. Musel jsem se usmát. Tohle byl můj Sebastian.

,,Ty máš smysl pro humor v každé situaci, že?‘‘ nedopustil jsem si.

,,Jasně, baby, na to sis myslím, ale už zvykl ne?‘‘ políbil mě a přirazil. Zavzdychal jsem a prohl se v zádech. Páni, od kdy jsem tak ohebný?

,,Seblbče,‘‘ zavzdychal jsem. Pohyboval se velmi rychle a já myslel, že se zblázním. Už vím co budu dělat místo spaní. Pokoj plnily naše vzdechy a moje steny. Cítil jsem každý nerv v těle a on narážel na mé citlivé místo. Kousal jsem se do rtu, abych se aspoň trochu tlumil, ale moc to nepomáhalo.
,,Přestaň. Chci tě slyšet,‘‘ zašeptal Sebastian a dal mi ruku pryč.

Moje sny se mění v realitu. Líbí se mi to. Vážně ho miluju.

Pomalu a jistě jsem se blížil k vrcholu. Netrvalo dlouho a já se s hlasitým zasténáním Sebastianova jména udělal nám na bříška. Sebastian vyvrcholil pár přírazů po mně. Chvíli jsme tak setrvali a vydýchávali právě prožitý orgasmus. Sebastian ze mě vyklouzl a lehl si vedle mě. Schoulil jsem se mu v náručí a on mě objal. Přehodil přes nás peřinu a hladil mě po zádech.

,,Miluju tě, Sebastiane,“ zašeptal jsem a víc se na něho natiskl.

,,I já tebe, ty moje démonské zlatíčko,‘‘ zavrněl a vtiskl mi polibek do vlasů. Musel jsem se usmívat, a to já se nesměju. Tohle oslovení se mi líbilo. Spokojeně jsem mu usnul v náruči.

👨❤👨

UwU... miluju je.

Děkuji za všechny hvězdičky, komentáře a přečtení. Moc si toho vážím. <3