Stoupala po schodech do Astronomické věže, profukující vítr jí motal uvolněné pramínky kolem obličeje.

 Jakmile zaslechla běžící kroky za ní, zrychlila. Neměla boty, přišlo jí to zbytečné. Rychle se podívala na nebe, uslyšela křiky od schodů, které volaly její jméno. Rozeznala hlas Lizzy i Rylee, možná i její profesorky jasnovidectví.

 Upevnila si dopis za opaskem, podívala se za sebe a pod sebe pod věž. V ten moment tam dorazila vyděšená, ubrečená a zpocená Lizzy a pokusila se ji zachytit, než Maisie překročila zábradlí.

 Pokusila se jí se vzlykem, křikem, kterému Maisie už pod náporem emocí nerozuměla, chytnout za zápěstí, ale v ten moment Maisie uvolnila ruce a odstrčila se.

 ,,Promiň!" pokusila se na ni křiknout, když si ji začala přitahovat k sobě Matička Země, aby jinou její část mohla pustit k nebi.

 ,,Ne-" vykřikla Lizzy šokovaně a Rylee přiběhla k zábradlí a naklonila se. Ani jedna nedokázala pochopit, že se to doopravdy děje. ,,Ne-ne, ne, ne, ne! Tohle se nemůže dít!" chytla se za hlavu a po zdi se svezla na zem.

 Mezitím, Maisino tělo letělo vzduchem, měla posledních pár sekund a vzpomínala na všechny, které milovala. Dorcas, Sirius, Lizzy, Rylee, James, Ave.

A pak, poslední moment před tím, než dopadla, zavřela oči a ucítila nebeský klid. Uslyšela řev vyděšených studentů a pak, zemřela v klidu, rychle a bezbolestně. Všechno ustalo.

A poslední myšlenka patřila jí.

pardon.
A už jen epilog!