Peter:

„Jak to šlo?“ zeptal se Clint.

„Nevzpomíná si. Co táta s Pepper?“

Před tím, než jsem šel k Shuri, sebou táta třísknul o podlahu kvůli tomu, co mu řekla Pepper. Budu mít sourozence. Museli ho odtáhnout na ošetřovnu.

„Tony to pořád nemůže rozdýchat.“ Tasha se zasmála. "Před patnácti minutami se probral a furt tomu nevěří.“

„Ani se nedivím."

„Jdeme nakoupit. Není nic k jídlu. A přes internet objednávat nemůžeme, neznáme heslo Tonyho kreditky, abychom to zaplatili online. Přidáš se?“ zeptal se Bruce.

„To jdete všichni? Chcete tam způsobit třetí světovou o podpisy?“

„To je pravda.“ Podíval se po ostatních.

„Pojďme do toho. Bude sranda,“ řekl Scott.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ ozval se Stephen.

„Ale je,“ odporoval Sam.

„Jsem za,“ přidala se Tasha.

A už se všichni hrnuli z pokoje. Jen jsem nad nimi zakroutil hlavou.

Vystřelil jsem mezi podlahu a protější zeď pavučinu a vylezl na ní. Hleděl jsem do stropu a přemýšlel.

Co když si nevzpomene? Co bude s naším spojením?

„Taky ti nevěří?“ ozval se T'Challův hlas.

„Jo. A soudím, že ani tobě.“

„Co budem dělat?“ S povzdechem si sedl na kraj sítě.

„My?“

„My. Chci se omluvit, Petere. Za to, jak jsem se choval. Ohledně tebe a Shuri.“

„V pořádku.“ Zvedl jsem se do sedu. „Teď se soustřeďme na Shuri a to, jak jí vrátit vzpomínky.“

„Nemohlo by jí pomoct, kdybychom ji zkusili nechat prožít nějaké důležité vzpomínky?“

„Jako třeba když jsem s ní skočil z vodopádů ve Wakandě?“ Oba jsme se rozesmáli.

„Jo. Možná. Nebo bychom se před ní měli poprat,“ přidal se ke mně.

„Nebo se pohádat, jestli ji chci zabít.“

Byli bychom se možná smáli dál, pokud by nepřišel táta. Vešel dovnitř podpíraný Pepper.

„V pohodě, tati?“

Povzdechl si. „Budu mít další dítě.“

„Před chvílí se modlil, aby z toho malého nebyl další superhrdina. Prej by neuhlídal dalšího tebe,“ zasmála se Pepper.

„Jsem sice rád, že budem mít dítě, ale nejdem se bavit o něčem jiném? Jak to jde se Shuri?“

„Nevzpomíná si. Ale máme nápad, jak jí vzpomínky vrátit,“ řekl jsem.

„Měla by zažít nějaké důležité vzpomínky znovu.“

„Třeba jak jsme skočili z vodopádů. Nebo náš první polibek.“

„Nebo moji korunovaci,“ dodal T'Challa.

„Jo. Chápu.“

„Za pár dní ji můžu vzít do Wakandy, a…“

„Ne. Začnem hned. Vezmu ji na Empire State Building. Tam se poprvé ozvala naše znamínka.“

„Není to unáhlené?“

„Musím s paní Starkovou souhlasit.“

„Chcete snad čekat a riskovat, že zapomene nenávratně?“

„Petere…“

To už jsem ale odcházel z místnosti. Byl jsem skoro v nemocničním křídle, když mě něco napadlo. Vždyť ona nemá normální věci. Jen to bílé, nemocniční. Takhle nemůže ven, poslali by ji rovnou do blázince.

Otevřel jsem okno a vylezl jsem z něj. Lezl jsem po zdech. Pode mnou se ozývalo obdivné pískaní.

Dolezl jsem k oknu Shurina pokoje. Vypustil jsem z vystřelovačů nanoboty, které prolezly škvírou a zevnitř okno otevřely.

Prolezl jsem dovnitř a zamířil ke skříni. Vytáhl jsem jeansy, tričko a košili.

Tak počkat. Podíval jsem se na košili v mojí ruce. Byla moje. Zasmál jsem se a s párem bot odcházel.

Můj pohled však upoutal fotorámeček na nočním stolku. Byli jsme na ní my dva.

„Vrátím ti vzpomínky. Slibuji.“

Už nám zbývaj jen nějaké dvě kapitoly do konce😔

Anabeth