Nathan se usadil v obýváku na gauči a přes okraj sklenice s whiskou a ledem sledoval sníh, tiše se snášející z šedých, hutných mračen. První letošní sníh. Letos na sebe nechal čekat, pravda. Lehce pohnul rukou a kostky ledu ve sklence zacinkaly. Dobře, že ten sníh počkal až na dnešek. I když, k pohřbu by se zamračená obloha taky hodila. A stejně se odehrával v krematoriu, takže by ani truchlící přítomní ani nenastydli. Ostatně, moc jich nedorazilo. Kromě Nathana už jen Samantha, Kamali a šerif. A jedna Bethina kolegyně z práce, která přišla vyjádřit upřímnou soustrast jménem celého kolektivu. Donesla velice hezký věnec, a celkově vypadala, že ji to opravdu zasáhlo. Několikrát se omlouvala, že jich nedorazilo víc. Zbytečně, naprosto chápal, že kvůli pohřbu nemůžou prostě zavřít krám. A navíc mu to v tu chvíli bylo dost jedno.

Nathan zakroužil nápojem ve sklenici. Skoro měsíc. Tři týdny a dva dny, aby byl přesný. Přesně tolik času uplynulo od chvíle, kdy se střetli s Wendigem. Nebyl si jistý, co všechno se dělo po tom, co ztratil vědomí. Probral se v nemocnici, pro změnu, ale tentokrát se až na mírnou únavu cítil překvapivě dobře. Přinejmenším do chvíle, kdy zjistil, že o dva pokoje vedle leží jeho matka, napojená na přístroje a že doktoři na dotazy ohledně jejího zdraví krčí rameny a odpovídají značně neurčitě.

Nakonec je z pozice kolegy lékaře, i když zatím nedostudovaného, přiměl, aby mu prostě půjčili chorobopis. A pochopil, proč se chovají, jak se chovají. Elisabeth Creigová umírala. Nikoliv ale na zranění, způsobené Wendigem při posledním střetu. Umírala na celkové selhání organismu. Vnitřní orgány jeden po druhém vypovídaly službu, vyčerpané a poničené, jako by náhle zestárla o nějakých čtyřicet let. Strávil u její postele dlouhé hodiny, navzdory snaze Petera, ho přimět alespoň zajít dolů do bufetu na něco k jídlu. Zoufale se pokoušel v sobě se najít nějaký zbyteček moci, která mu před nedávnem zachránila život, nebo se dovolat Watanua, ale zbytečně. Zhruba po poledni se doposud tiše bzučící přístroje divoce rozezněly. Alarmem přivolaný personál se sice upřímně snažil, ale nakonec lékaři nezbylo, než konstatovat smrt. V tu chvíli se Nathan definitivně zhroutil.

Celkem vzato si moc nepamatoval, jak se dostal z nemocnice, až na to, že v tom hrál velkou roli právě Peter. Přes handikap, v podobě zlomené ruky, se mu nějak podařilo nepříliš kooperujícího mladíka nacpat do vozu a dovézt domů.

Cestou si od Nathana vyslechl leccos, včetně obvinění, že mu s Danielem udělali ze života guláš a pak ani nedokázali ochránit jeho mámu, která se k tomu všemu dostala jak slepý k houslím. Ani se nepokusil proti těm obviněním ohradit, ačkoliv byla z větší části naprosto nesmyslná. Vlastně jediná jeho reakce na proud výčitek a obvinění byla: „Jestli ti to pomůže, můžeš mi vrazit pár facek, ale být tebou, tak počkám, až trochu přijdeš k sobě. Teď by ses nejspíš ani netrefil."

Ovšem když Nathan přišel jakž takž k sobě, jediný, komu toužil vrazit pár facek byl on sám. Takže když následující den Peter dorazil i s Danielem, oficiálně aby se rozloučili, ale zcela zjevně hlavně s úmyslem zkontrolovat, že Nathana nepřepadají nějaké hloupé nápady, uvítal je dost rozpačitě. Pokusil se za svůj včerejší výjev omluvit, ale Peter jeho zmatené koktání jen nevšímavě odmávl. Daleko víc než o nepodařené omluvy se lovci zajímali, jestli je v rámci možností v pořádku. Když je ujistil, že to zvládne, nechali mu na rozloučenou láhev na zapití pohřbu a lísteček s několika čísly, kdyby měl náhodou touhu jim zavolat a zmizeli z města.

Nathan sklouzl pohledem k ledu kroužícímu ve sklenici. Kdo by byl řekl, že se mu potěch dvou bude stýskat. Dva šílenci, kteří člověku dokážou pár slovy obrátit svět naruby a uvázat na uzel. Ale taky dva šílenci ochotní riskovat život kvůli lidem, které v životě neviděli a kteří se to nikdy nedozvědí. A pak vám přinesou láhev whiskey, protože správný lovecký pohřeb se přece musí zapít, aby duše nebloudila a odsviští kamsi lovit nějakou jinou vražednou potvoru, na kterou kromě nich nikdo nevěří. Trpce se ušklíbl na nahnědlou tekutinu.

Další, kdo přišel, byla Samatha. Nebyl si jist, kdo jí dal vědět, že je po všem. Možná lovci, možná dokonce šerif. Neptal se, bylo mu to jedno. Přijal kondolenci. Ujistil ji, že je v pořádku a pak už jen mlčel, dokud nepochopila, že o její přítomnost nestojí.

Zacinkal mizícími ledovými kostkami. Snad k ní měl být milejší. Vždyť i ona v tomhle šílenství někoho ztratila. Možná by za ní měl někdy zajít. Někdy později. Někdy, až bude mít náladu. Poslední zbyteček ledu se rozpustil a Nathan odložil skleničku, aniž by se napil.

Po pohřbu za ním přišel šerif. I jeho Beckyna smrt hodně vzala. A očividně se z ní nějakým způsobem vinil. Možná dokonce právem, ale Nathana dávno přešla chuť řešit, kdo za co může nebo nemůže. Trpělivě vyslechl šerifovu nabídku pomoci. Jakékoliv pomoci. O žádnou nestál. Stál jen o to, aby mu všichni dali pokoj. Naštěstí ho lidi víceméně nechávali v klidu. Předpokládali, že truchlí, ale tak to nebylo. Truchlil ano, ale jen prvních pár dnů. Pak mu došly slzy a tak nějak taky energie. Poslední, co zařídil byl pohřeb a od té doby se držel doma.

Někde uvnitř si uvědomoval, že takhle nemůže dlouhodobě fungovat, ale neměl sílu s tím něco dělat. I proto otevřel tu whiskey. Doufal, že když se opije, mohlo by to nějak pomoct prolomit tu hradbu netečnosti, ale teď zíral na odloženou skleničku a nedokázal se odhodlat napít.

„Hodláš to pít, nebo čekáš až se vypaří?" přerušil Nathanovy pochmurné myšlenky jízlivý dotaz.

„Vypadni," zavrčel mladík, aniž by zdvihl pohled od sklenice.

„Poslouchej, mám o tebe trochu starost ..."

„Tu si taky můžeš strčit," nenechal Nathan návštěvníka domluvit. „Když máš takovou péči, kdes byl celou dobu?"

Na jednom z křesel se zhmotnil zelenooký, mladý muž, oblečený v džínech a košili. Vypadal téměř dokonale. Dojem kazil jen fakt, že mírně zeleně světélkoval a když se člověk soustředil, šlo skrz něj vidět potah.

„Vzpamatovával jsem se po boji," odpověděl Nathanovi s pokrčením ramen. „A kromě toho, nebyl bych ti k ničemu."

„Mohl jsi jí zachránit. Jestli ti zbylo dost síly na to, abys mě teď otravoval, měl jsi jí dost i před měsícem na to, abys pomohl mámě."

Watanu zavrtěl hlavou.

„Nerad ti beru iluze, ale neměl. Možná bych dokázal zachránit něco, ale tvoje matka by to už nebyla."

„Věděls to? Když jsme se chystali k tomu střetu? Věděl jsi, že máma stejně umře? Věděl, viď? Proto jsi nenechal Petera ani zkusit se k ní dostat."

„Tušil. Tušil jsem to. Měla šanci zvládnou první posednutí, ale napodruhé? Napodruhé neměl Matabu potřebu ji nějak šetřit. Využil každou kapku síly, kterou z ní dokázal vyždímat. A stejně by se k ní Peter nedostal. Jen by zbytečně riskoval."

„Víš, že si to vyčítají? Peter s Danielem? Myslí si, že mohli něco udělat, aby ji zachránili."

„No,mohli se postarat, aby se k ní Matabu znova nedostal." Když Watanu viděl Nathanův výraz, pozdvihl ruce v obranné gestu. „To není výčitka, jen konstatování. A oni to vědí, proto si to vyčítají."

Nathan jen zavrtěl hlavou a obrátil svou pozornost zpátky ke sklenici.

„Víš co, co kdybys prostě zase vypadl," zamumlal unaveně. „Nijak situaci nezlepšuješ."

„To mě mrzí. Přišlo mi, že bys potřeboval nějakou podporu. Popovídat si, nebo tak. To je to, co vy lidé děláte, když vás něco trápí, ne?"

„Občas. Občas si prostě jen někam zalezeme a počkáme, až to přejde. Proč tě to zajímá. Měl jsem za to, že indiánští duchové nejsou zrovna empatická stvoření."

„Problém je v tom, že jsem přes dvacet let strávil v tvém těle. A především v tom, že většina moci, kterou teď zrovna disponuji, pochází od tebe. Očividně s sebou nese i nějaké lidské emoce. Jako třeba pocit, že jsem za tebe to ... Zodpovědný. Ono to pravděpodobně časem přejde, ale zrovna teď... Jak s tím můžete žít?"

„S čím? S pocitem zodpovědnosti? Nějak se to učíme postupně. Proč prostě nepočkáš, až to vyšumí?"

„A co myslíš, že jsem poslední týdny dělal. Jestli něco, tak se to ještě zhoršilo."

Watanu se tvářil dokonale zoufale. A taky trochu, jako by čekal, že Nat udělá něco, co jeho problém mávnutím kouzelného proutku vyřeší. Nathan na něj zíral, neschopen slova. Nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet. Jako by nestačilo, čím už si prošel. Teď má ještě dělat psychoterapeuta mytologické bytosti?

Náhle se v něm něco zlomilo. Na pláč už neměl sílu. Místo toho se rozesmál. Zoufalým smíchem, pohybujícím se na pokraji hysterie, ale přesto neskutečně uvolňujícím. Watanu ho pozoroval neskrývaně vyčítavě, ale Nathan si nedokázal pomoct. Koneckonců, jestli si ani mocná bytost z prastarých legend nedokáže poradit se svými emocemi, jak to má dokázat obyčejný člověk.

„Promiň," vydechl se, když se mu konečně podařilo chytit dech. „Promiň ale, nezlob se na mě, co ode mě čekáš? Je ti několik tisíc let a začneš být netrpělivý, když se něco nespraví za pár týdnů. To nedává smysl. Jak jsi zvládl celé roky kroužit okolo Matabua a nezbláznit se z toho?"

„To bylo něco jiného. Především jsem se při tom nemusel vyrovnávat se spoustou zmatených a protikladných emocí, které mnohdy ani neumím pojmenovat. Jak třeba označíš pocit, že když se nepůjdeš podívat, co se děje, přijdeš o něco důležitého nebo zajímavého?"

„Nejspíš zvědavost. Ty jsi zvědavý? Na co, prosím tě?"

„Nevím. Na všechno. Je to nesnesitelné. Jasně, jak jsem říkal, nejspíš to časem vyprchá. Jenže ono to časem může být pár let, ale taky pár století, víš. Myslím, že by mezitím stálo zato, zjistit k čemu jsou takové emoce dobré. A kromě tebe nemám, koho bych se zeptal. Zároveň bych při tom na tebe mohl trochu dohlédnout. Koneckonců jsi svým způsobem můj syn. Asi bych se měl trochu starat."

Nathan si povzdechl. Jak se zdálo, měl na krku zvědavého ducha, trpícího opožděným pocitem rodičovské zodpovědnosti. To jsou radosti. Kupodivu měl najednou pocit, že to nemusí být všechno na nic. Praskliny, které v jeho depresi zanechal nedávný smích se začaly rozšiřovat a propouštěly do šera slabé paprsky naděje. Zhluboka se nadechl, kopl do sebe obsah sklenice a obrátil se na Watanua.

„Dobře, pokusím se ti poradit co a jak, ale na nějaké to dohlížení zapomeň. Jsem dospělý a svéprávný a dokážu se o sebe postarat sám. Jasné?"