„Jedeme cestičkou ouzkou, vezeme panenku hezkou," prozpěvoval si Daniel za volantem.

Peter jen trpně zíral z okýnka a přemýšlel, jak ho přimět zmlknout. Ne, že by Dan neuměl zpívat, ale jeho výběr repertoáru byl zničující. Než stačil něco vymyslet, z palubní přihrádky se ozvalo vyzvánění telefonu.

„To je tvůj," upozornil ho Daniel.

„Dík, bez tebe bych si toho nevšiml," odfrkl si Peter a vylovil vytrvale vyhrávající přístroj.

„Prosím?" ohlásil se.

„Musím s vámi mluvit." Hlas na druhé straně zněl poněkud zastřeně, ale povědomě.

„A vy jste?" zeptal se Peter.

„Nathan. Poslouchejte, nerad to přiznávám, ale vážně s vámi potřebuju mluvit."

„Dobře. Teď zrovna nejsme ve městě, ale do večera bychom měli být zpátky..."

„Vy to nechápete. Já s vámi potřebuju mluvit hned!" Nathanův hlas na chvilku zakolísal na hranici hysterie. „Nebo možná ne hned, ale co nejdřív," pokračoval už klidněji, i když bylo znát, že se ovládá jen s velkým sebezapřením. „Každopádně večer by už mohlo být pozdě."

„Fajn, když to hned teď otočíme, mohli bychom být ve městě během hodiny," odhadl Peter a gestem naznačil Danielovi, ať obrátí auto. „Stačí ti to tak?"

„To by asi mohlo. Budu čekat U tří koček. Takový malý bar, víte kde to je?"

„Najdeme to, ty nejsi doma?"

„Ne a vy tam taky nejezděte. A kdybyste náhodou někde potkali moji matku, vyhněte se jí obloukem. Takže U tří koček, jasné?" zakončil Nathan a položil to.

„Kdo to byl," zajímal se Daniel.

„Nathan, chce s námi mluvit a podle toho jak zněl, včera bylo pozdě. Jo a máme se prý vyhýbat jeho matce obloukem."

„To není nic nového ne? Něco v tom smyslu už říkal ráno."

„Až na to, že ráno to znělo jako nechte mámu na pokoji, zatímco teď to spíš znělo jako pozor kouše," pokrčil rameny Peter. „Něco se děje a bojím se, že nic hezkého. Raději na to trošku šlápni."

***

„Slečno, prosím vás, hledáme Nathana Creiga," odchytil Daniel probíhající obsluhu. „Měl by tu na nás někde čekat."

„Jestli tu čeká zrovna na vás, to netuším, ale sedí tamhle v rohu," dívka Daniela sjela ledovým pohledem a hlavou hodila příslušným směrem. Rychlý pohled lovcům odhalil stolek, obsazený především lahví whiskey a jakousi lahvičkou, která podezřele připomínala lékovku z Nathanova nočního stolku. A pak taky Nathanem. Mladík měl hlavu položenou na stole a okolí naprosto nevnímal.

„Je v pořádku?" zajímal se Peter.

„Krom toho že pije, jako by byl konec světa a čas od času to prokládá léky proti bolesti? Hele pánové, jste všichni dospělí a svéprávní, ale někdy mám pocit, že chlapi nemají rozum. Ten kluk by měl být v posteli a ne v baru," ucedila slečna uštěpačně a odplula roznést další objednávky.

„Ta nám to teda nandala," zachechtal se Daniel. „Jako by byla o tolik starší než ten kluk."

Peter pokrčil rameny. „Má ale pravdu. Nathan není zrovna ve stavu, vhodném k pobíhání po městě. No co, pojďme zjistit, co se děje," navrhl a vyrazil ke stolku.

„Ahoj Nate," poklepal pospávajícímu mladíkovi na rameno. Nathan se napřímil tak prudce, že málem překlopil židli. Vlastně ho zachránilo jen to, že se zarazil o zeď za svými zády.

„Co? Kde?" vyhrkl. Peter o krok ustoupil a pozvedl ruce v uklidňujícím gestu.

„Klid," tišil ho. „Klid, to jsem já. Volal jsi mi, vzpomínáš? Chtěl jsi s námi mluvit."

Nathan se poněkud uklidnil.

„Aha, ano, mluvit. Musím s váma mluvit," zamumlal. „Ale ne tady. Někde v soukromí."

„Fajn," souhlasil Peter. „Někde v soukromí. Nechceš třeba hodit domů?"

„Domů? Ani náhodou," otřásl se Nathan. „To bych radši vlezl do spacáku s naštvaným chřestýšem, jasný." Znovu se divoce rozhlédl po místnosti, jako by čekal, že odněkud vyskočí noční můra.

„Ok, když domů ne, co takhle k nám na hotel?"

„Na hotel?"

Nathan se sice snažil soustředit, ale vypitý alkohol mu to vůbec neusnadňoval. Nebylo divu, hladina v lahvi na stole byla pod polovinou. Jestli to všechno vypil za necelou hodinu, kterou tu na ně čekal, bylo spíš s podivem, že je ještě při vědomí.

„Hotel je fajn," usoudil nakonec a pokusil se vstát. Vytáhl se na nohy, se značnou oporou stolu. Když se ale pustil a pokusil se udělat krok, nohy se mu zapletly a kdyby ho Peter nezachytil, skončil by na podlaze.

„Jejky," konstatoval Nathan překvapeně. „Nějak se mi točí to, hlava."

„Jasně. Tak pojď. Čerstvý vzduch ti udělá dobře, uvidíš," broukl Peter a pomalu ho vedl ke dveřím. Jen ještě mávl na Daniela, ať se postará o mladíkovu útratu. Daniel na něj vyplázl jazyk, ale poslušně se vydal se vyrovnat Nathanův dluh.

Čerstvý vzduch na mladíka opravdu zapůsobil povzbudivě, protože si cestou k vozu začal cosi pobrukovat a když se ho Peter snažil usadit na zadní sedačku, přátelsky ho poplácal po tváři.

„Ty jsi takový hodný kluk, víš," oznámil mu mumlavě.

„Jasně, učiněný anděl," ujistil ho Peter, zabouchl dvířka a přesunul se na sedačku řidiče. Po chvilce se objevil Daniel, svírající v ruce poloprázdnou lahev whisky.

„K čemu máš tu lahev?" zajímal se Peter.

„Škoda to tam nechat, ne? Když už jsem to stejně zaplatil. Zvlášť, když má mladej docela dobrej vkus."

„Ty jsi taky takovej hodnej kluk," přidal se ze zadní sedačky Nathan.

Peter je protočil oči.

„Jsem obklopen notorickými zpiťary," postěžoval si a nahodil motor.

Nathan zamumlal něco nesrozumitelného a než se Peter zvládl s vozem vymotat z parkoviště a nabrat směr k hotelu, ozývalo se odzadu už jen hluboké oddechování.