Nathan se unaveně svezl do polštářů. Proč jsem jim to vlastně všechno vykládal? přemítal. Aby mi řekli, že jsem se nezbláznil? Ti dva jsou na to ti praví. Nejspíš ze mě stejně mají soukromě srandu. Očima sklouzl k papírku na nočním stolku.

„Ozvi se, jo? K popukání. Na to, že vám budu dělat pitomce dobrovolně, můžete zapomenout," zavrčel podrážděně, sáhl po útržku, vztekle ho zmačkal a mrskl s ním do kouta. Nebo se o to alespoň pokusil. Ostrá bolest v ranách mu dala jasně najevo, že to není nejlepší nápad. Opatrně ruku spustil a nechal papírovou kuličku, ať se skutálí pod psací stůl.

Máma bude zase nadávat, že dělám nepořádek, napadlo ho, zatímco poslouchal uklidňující domácké zvuky z kuchyně. Buďto vaří slepičí polévku, nebo peče zázvorové sušenky. Matčiny dva zaručené recepty na každou nemoc, nebo jakýkoliv jiný problém. Kéž by to bylo tak jednoduché. Kéž by mohl nad talířem hutného vývaru zapomenou na to co viděl a slyšel té noci. Ale i kdyby se mu podařilo z hlavy vytěsnit vzpomínku na tu drápatou stvůru, vylupující se ze stínu a na ten syčivý hlas, jednu vzpomínku zahnat nedokázal. Vzpomínku na ty oči, ty dva nenávistně planoucí žluté body, pozorující ho ze tmy. Ty oči ho budou v nočních můrách pronásledovat ještě hodně, hodně dlouho.

Prudce se otřásl a zimomřivě si přitáhl přikrývku. Měl bych se vyspat, pořádně si odpočinout, přesvědčoval se. Od té doby, co se probral z bezvědomí spal sotva pár hodin a i to ještě jen díky lékům, kterými ho v nemocnici napumpovali. Pokusil se zavřít oči a zklidnit myšlenky i dech, ale nebylo to k ničemu, spánek se mu vyhýbal. Po nějaké době marného snažení se vzdal a raději zase sáhl po rozečtené knize. Něž se ale stačil začíst, vyrušilo ho cvaknutí kliky.

„Ty nespíš čumáčku? Měl bys odpočívat," zašveholila matka od dveří starostlivě. Nathan protočil oči.

„Mami, je mi dvacet tři let. Mohla bys mě, prosím, přestat oslovovat čumáčku?"

Matka s úsměvem přešla k lůžku a polaskala Nathana po tváři.

„Ale ty jsi čumáček. Maminčin malý chlapeček, co se jen plete dospělým pod nohy."

Laskavý úsměv se náhle změnil ve zlý úšklebek.

„A vidíš, takhle to pak dopadá," pokračovala s nádechem jedovatosti a prstem sjela k obvázanému hrudníku. Nathan vytřeštil oči.

„Mami? Je ti dobře," vyhrkl. Žena se pomalu, vláčně, sklonila k jeho uchu.

„Maminka teď nemůže k telefonu," zapředla ta... ta osoba posměšně. „Budeš si muset vystačit se mnou."

Pak se napřímila a téměř laškovně na Nathana mrkla. Nathan vykřikl překvapením. Z matčiny tváře na něj zíraly žluté oči šelmy. Žhnoucí a nenávistné, přesně jako ty, které mu vracela vzpomínka na noční útok.

„Co jsi zač? Co mi chceš? A kde je máma?" vyrazil ze sebe.

„Ty nevíš?"

Žena se nad něj naklonila, jednou rukou ho bez jakékoliv zjevné námahy přišpendlila k posteli a druhou ho popadla za bradu a přinutila podívat se jí přímo do očí. Nathan měl pocit, že se mu její pohled propaluje mozkem jak žhavý drát.

„Ty opravdu nic nevíš," zasmála se po chvíli pobaveně. „Taková smůla. Pro tebe ovšem. Pro mě je to spíš výhoda. Víš Naty, původně jsem tě chtěl prostě zabít, ale jak vidím, není nutné spěchat."

Pustila jeho hlavu ze sevření a jen mu pomaličku sjela nehtem po krku. Nathan sykl bolestí a zhrozeně zíral, jak jeho matka, nebo alespoň něco, co jako jeho matka vypadá, s labužnickým výrazem olizuje jeho krev ze svého prstu.

„Hmm, sladká," pochválila si. „Nezabiju tě, poklade, alespoň ne hned. Jsi tak slabý, tak bezmocný. Budu si s tebou hrát jako kočka s myší. Nakonec budeš prosit, abych to ukončil. Ale na to je čas, teď máme s tvou maminkou na práci důležitější věci. Je potřeba vyndat z trouby sušenky. Nesluší se přece přijít na návštěvu s prázdnýma rukama. A maminka teď půjde na návštěvu. Půjde navštívit svou drahou přítelkyni Samanthu a její sladkou, sladkou dcerušku Janette. Hezky odpočívej, čumáčku, ať dlouho vydržíš," zasmála se a s veselým pobrukováním odešla z místnosti.

Nathan seděl na posteli neschopen pohybu, neschopen uvěřit tomu, co právě viděl a slyšel. Tohle nebyla noční můra, tohle bylo horší.

„Zbláznil jsem se," zašeptal. „Totálně jsem se zbláznil. Tohle přece nemůže být pravda."

Z přízemí se ozvalo spokojené prozpěvování. Matka si ráda zpívala, když vařila, bez ohledu na to, že neměla v podstatě žádný hudební sluch. Tohle ale znělo téměř melodicky. Ta melodie byla zvláštní, kolísavá a svým způsobem fascinující. Opojná. člověku se chtělo jen sedět a poslouchat. Z venku se ozval hlasitý štěkot sousedova psa a Nathan sebou leknutím prudce trhl. Vykoledoval si tím další bolestivý protest v zašitém hrudníku, ale opojení zpěvem, znějícím z kuchyně, zmizelo v nenávratnu. Místo toho ho jako rozjetý vlak udeřila jedna vzpomínka.

Maminka půjde navštívit svou drahou přítelkyni Samanthu a její sladkou, sladkou dcerušku Janette, řeklo to stvoření. Ve spojení se slastí, s jakou olizovalo Nathanovu krev to náhle získalo označení sladká děsivý význam. Nathan divoce sevřel ruce do pěstí.

„Na to rovnou zapomeň, hajzle," zasyčel. „K těm dvěma se nedostaneš."

Bez přemýšlení odhodil pokrývku a prudce vstal, jen aby vzápětí upadl zpátky na postel. Jeho tělo bylo prostě příliš vyčerpané a bolavé na rychlé pohyby a naprosto ho nezajímalo, že pospíchá. Zoufale se rozhlédl po pokoji, ve snaze najít něco, co by mu mohlo pomoct a pohled mu uvízl u telefonu, ležícího na psacím stole. Znovu se zdvihl, tentokrát mnohem pomaleji a opatrněji a se zaťatými zuby překlopýtal těch pár kroků, které ho dělily od vytouženého cíle. Jednou rukou se zapřel o desku stolu, aby neupadl a do druhé shrábl přístroj. Najít potřebné číslo a zmáčknout vytáčení pak už bylo dílem okamžiku.

„Samantha Mielová," ozvalo se na druhém konci už po třetím zazvonění.

„Dobrý den, Samantho, tady je Nat," vyhrkl Nathan úlevně. „Musím s vámi mluvit."

„Ah, Nate. Promiň nevšimla jsem si čísla. Ráda tě slyším. Jak se ti daří?"

„Bezva. Poslouchejte Samantho, musíte vzít Janette a odjet z města. Teď hned. Rozumíte?"

„Proč? Co se děje?" vyjekla se Smantha.

„To by bylo na dlouho. Na to teď není čas. Prostě mě poslechněte. Prosím," naléhal Nathan.

„Jestli je to opravdu nutné, mohly bychom odjet k mým rodičům do Elktonu," zaváhala Samantha. „Stejně jsem tak chtěla příští týden jet. Ale za chvíli se tu má zastavit tvá matka..."

„S matkou to vyřídím," přerušil ji Nathan naléhavě. „Prostě se jen seberte a jeďte."

„Nate, ty mě děsíš. Jsi si jistý, že ..." začala Samantha, ale ani tentokrát ji Nathan nenechal domluvit.

„Samantho," skočil jí netrpělivě do řeči, „Jestli neuděláte co říkám, budete brzo kromě manžela pohřbívat i dceru."

„Co víš o Thomasovi?" vyhrkla Samantha napůl vyděšeně, napůl nedůvěřivě. Nathan se v duchu proklel, že mluví rychleji něž myslí, ale teď už nebylo cesty zpátky.

„Thomas je mrtvý," pokračoval tvrdě, „A ten co za to může teď jde po vás a hlavně po Janette. Takže buďte tak hodná, přestaňte se se mnou hádat, popadněte dceru, naskočte do auta a ujíždějte z města, jako by vás pronásledovalo celé peklo."

Na druhé straně se rozhostilo šokované ticho.

„Dobře," šeptla Smantha přiškrceným hlasem. „Udělám co říkáš."

„Díky všehomíru," vydechl Nathan s úlevou.

Chvějící se rukou ukončil hovor, vyčerpaně se svezl k zemi a neschopen čehokoliv dalšího jen sklesle seděl a tiše vzlykal. Z vyčerpané strnulosti ho vytrhlo až klapnutí domovních dveří. Jeho matka, nebo to co se za jeho matku vydávalo, právě vyrazila k Mielom. Za chvíli zjistí, že nikdo není doma a domyslet si, kdo za to může, jí určitě nedá velkou práci. Už teď má na něj z nějakého důvodu spadeno. Co s ním asi udělá, pokud jen pojme podezření, že jí překazil plány?

Ta představa ho probrala k životu líp, než černé kafe a studená sprcha zároveň. V žádném případě tu nehodlal čekat, aby to zjistil. Takže musí pryč a to co nejrychleji. Vytáhl se do stoje, co nejrychleji na sebe natáhl staré džíny a teplou mikinu, do kapes nacpal peněženku a mobil a po chvilce váhání i skleničku s prášky proti bolesti. Teď ho sice poháněl adrenalin, ale měl nepříjemné tušení, že až trochu opadne, bude za ně ještě vděčný. Nakonec se rychle rozhlédl po pokoji, jestli ho nenapadne ještě něco důležitého a jeho pohled se zastavil u kuličky zmačkaného papíru, ležící pod stolem.

„Ale ne," zavrtěl hlavou, jako by se hádal sám se sebou. „Ti dva ne. To je z bláta do louže."

Pak papírek přeci jen sebral, tak jak byl ho nacpal k ostatním věcem. Ze židle shrábl bundu a vyrazil z domu.