„Miláčku, jsou tu dva pánové od FBI a potřebovali by si s tebou promluvit."

Nathan zdvihl hlavu od knihy a když zjistil o kom jeho matka mluví, lehce pobledl.

„Proč? Já s nikým mluvit nechci," bránil se.

Daniel předvedl téměř dokonalou verzi profesionálního úsměvu.

„Nebudeme tě otravovat dlouho," ujistil mladíka. „Potřebujeme si jen upřesnit nějaké informace ohledně toho napadení."

Nathan si nervózně pohrával s knihou a očividně zvažoval, jestli si je může dovolit poslat ke všem čertům.

„Děje se něco zlato?" všimla si jeho nechuti matka a ochranitelsky se přesunula ke svému synovi. „Jestli něco není v pořádku, klidně mi to řekni."

„Ale ne, v pohodě, prostě se mi jen o tom nechce mluvit, no," zamumlal Nathan neochotně.

„Já vím, že je to pro tebe těžké, ale ti pánové nám jen chtějí pomoct. Budu tu s tebou, jestli chceš," nabídla mu a něžně ho vzala za ruku. Peter si lehce odkašlal.

„Vlastně, paní Creigová, je mi líto, ale potřebujeme s vaším synem mluvit o samotě."

„Proč o samotě?" naježila se Elisabeth a pevně stiskla synovu ruku. „Nemáte právo něco takového požadovat."

„To je dobré mami," Nathan opatrně vyprostil svou dlaň z matčina sevření. „Já to zvládnu, nemusíš tu být."

„Jsi si jistý, poklade?" zaváhala Elisabeth.

„Naprosto," ujistil ji syn a dokonce se mu skoro podařilo zatvářit, že to myslí vážně.

„Tak dobře, počkám dole," rezignovala žena. „Ale neunavujte ho dlouho, musí teď hodně odpočívat. A snažte se ho nerozrušit, je hrozně citlivý, víte. A taky plachý."

Peter s vážným výrazem vyčkal, až se za paní domu zavřou dveře a pak se zašklebil na Nathana.

„Tak plachý, jo?" zajímal se. Nathan otázku přešel bez povšimnutí.

„Jestli vy dva jste agenti FBI, tak já jsem královna ze Sáby," prohlásil místo odpovědi. „Měl bych říct mámě, ať na vás zavolá šerifa."

„Že by? A proč jsi to neudělal?"

„Protože bych ji vyděsil k smrti. Už takhle je má nervy v pytli. Hele, nevím co jste zač, ale mámu prostě vynechte, jasný?"

„Klid." Peter si přitáhl židli a obkročmo se na ni usadil, ruce opřené o opěradlo. „Nikdo jí nic nedělá. Ani tobě, když se to tak vezme. Chceme si jen popovídat."

„Jo, to už jsem si s vámi jednou užil," odsekl Nathan. „Děkuju nechci."

Peter protočil oči v sloup.

„Dnešní mládež je hrozně háklivá. Jednou si pozvrací boty a má z toho doživotní trauma," postěžoval si jen tak do prostoru.

„Dej mu pokoj," klidnil ho Daniel. „Podívej, chápu tvoje pocity, ale tentokrát si chceme opravdu jenom promluvit, OK?" otočil se na Nathana.

„O čem?"

„Ve výpovědi pro šerifa jsi tvrdil, že nedokážeš útočníka popsat, protože byla příliš velká tma."

„To je pravda."

„Byla jasná noc a jsou tři dny po úplňku, takže světla bylo víc než dost. Přinejmenším na hrubý popis."

„Hmm," zamumlal Nathan, ale jinak Danielovy vývody nekomentoval.

„Tys toho útočníka viděl, mám pravdu?" Nathan jen uhnul očima k oknu, rty pevně sevřené. Daniel se natáhl, vzal ho za bradu a otočil pohledem k sobě.

„Mám pravdu?!" dožadoval se neústupně odpovědi.

„A kdyby?" odsekl Nathan a vyškubl se z jeho sevření.

„Proč jsi šerifovi neřekl jak vypadal?"

Nathan sklopil oči a chvíli nervózně popotahoval za obvazy na rukách.

„Protože to nemohla být pravda. Nejspíš jsem se praštil do hlavy, nebo měl nějaké halucinace. Nebo tak něco. Prostě nevím, co z toho, co si pamatuju, je skutečnost a co výplod mojí fantazie."

Daniel poodešel od Nathanovi postele a zadkem se opřel o psací stůl, stojící pod oknem.

„Mám nápad," navrhl klidně. „Proč nám prostě neřekneš, co si pamatuješ a nenecháš na nás, ať si to přebereme?"

Peter si opřel bradu o ruce a povzbudivě se usmál na mladíka, který očividně sváděl boj sám se sebou. Nakonec vyhrála touha se někomu svěřit.

„Stín," vydechl téměř neslyšně. „Zní to jako hloupost, já vím, ale první co jsem viděl byl stín na místě, kde žádný být neměl. A potom se začal měnit. Chci říct, ze začátku to skoro vypadalo jako normální člověk a vzápětí tam stál tvor z nočních můr. Takový hubený, možná spíš vychrtlý než hubený, a měl strašně dlouhé ruce. Minimálně ke kolenům. A taky prsty. Ty měl taky hrozně dlouhé. A měl na nich dlouhé drápy. A já prostě věděl, že jde po mě, že tam na mě číhá. Nevím jak, ale věděl jsem to.

Chtěl jsem utéct, jenže jsem se nedokázal pohnout. A pak najednou byl u mě a sekl po mě tou pařátou. Cítil jsem ještě, jak se mi ty drápy zaťaly do hrudníku a pak už nevím nic. Když jsem se probral, byl den a já ležel v posteli v nemocnici."

Nathan se odmlčel a vyčkávavě pozoroval oba muže. Ve tváři se mu zračila obava, že mu řeknou ať neblázní. Ani jeden z nich se ale k ničemu takovému nechystal.

„Vzpomeneš si ještě na něco?" zeptal se Peter místo toho. „Zvuky, pocity, cokoliv."

„Oči," odpověděl Nathan, povzbuzený faktem, že mu ti dva zřejmě věří. „Když stál přede mnou, svítily mu oči. Žlutě. Vzpomínám si, že jsem měl pocit, jako by mě pozorovala nějaká šelma. Hladová, naštvaná šelma."

„Jako třeba vlk?" zajímal se Daniel.

„Ano..., ne... , já nevím. Sakra já studu medicínu. Ne veterinu. Nepoznám zvíře podle očí."

„A jsi si jistý, že šel konkrétně po tobě? Mohl číhat na kohokoliv, kdo by tamtudy šel."

„Ne," Nathan se otřásl, „čekal na mě. Vím to. A i kdyby ne, on ... Ale ne, to je už úplně šílené," zarazil se.

„Zkus to," pobídl ho Daniel. „Schválně jestli se ti podaří překonat mojí hranici šílenosti."

Nathan po něm šlehl pohledem.

„Než na mě zaútočil, promluvil na mě. Bylo to něco jako – Ona bude moje a já budu zase volný. Jsi slabý a bezmocný, nedokážeš mě zastavit. - Už chápete, proč jsem to nikomu neřekl? Zavřeli by mě šupem do cvokhausu. Sám tomu nevěřím a to jsem byl u toho. Jak říkám, nejspíš jsem měl jenom halucinace."

Peter pokrčil rameny.

„Pokud to na co si vzpomínáš jsou halucinace, co tě tak zřídilo?" zeptal se.

„Nejspíš ta samá potvora, která zabila ty ostatní. Nějaký vzteklý vlk, nebo něco takového. Akorát že já měl to štěstí, protože mě nestihl dorazit. Možná ho něco vyrušilo. Hele, řekl jsem vám, co jste chtěli. Víc už nevím, tak co kdybyste vypadli a nechali mě odpočívat?"

„Za chvilku. Něco divného, co by se stalo před tím útokem si nepamatuješ?" zajímal se Daniel. „Nějaký divný pocit, předtuchu? Náhlou bolest hlavy?"

„Kromě toho, co už jsem vám řekl?" zdvihl Nathan obočí.

„Myslím ještě před tím," upřesnil Daniel klidně. „Během dne třeba."

„Ne, vůbec nic. Dopoledne jsem byl na přednáškách a odpoledne jsem sloužil. Byl jsem už skoro dvacet hodin na nohách. Padal jsem na hubu a jediné na co jsem myslel bylo, jak zapadnu do postele. Nevím o co vám jde, ale vážně jsem unavený. Můžete mě nechat na pokoji?"

„Poslední věc," Peter se zdvihl ze židle a popošel blíž k lůžku. „Mohli bychom vidět ta zranění? Alespoň ta na hrudníku?"

„Jistě, jen do toho. Jen jsem zvědavý, jak to přes všechny ty fáče hodláte udělat," Nathan se zarazil a vytřešti na Petera oči. „Vy je chcete sundat," konstatoval konsternovaně. „Ne já. To VY jste šílení. Vypadněte z mého pokoje. Okamžitě."

„Nebo co, začneš křičet a vyděsíš svou matku k smrti? Podívej, nechtěl bych to po tobě, kdyby to nebylo důležité. Stačí sundat kus. Dáme je pak zase zpátky slibuji."

Nathan sklouzl nejistě očima ke dveřím. Zřejmě uvažoval, jestli přeci jen nemá přivolat matku ochranitelku, aby ty dva šílence vyhodila.

„Když vám to dovolím, tak vypadnete a necháte mě na pokoji?" rozhodl se nakonec matku vynechat.

„Jasně."

„Tak dobře," Nathan si se zjevnými obtížemi sundal triko, které měl přes obvazy natažené a kývl na Petera. „Do toho."

Peter opatrně odmotával obvaz, dokud se neobjevil holý hrudník, křižovaný spoustou šrámů. Daniel se naklonil kupředu a obdivně hvízdl.

„Pane jo, to vypadá, jako by si na tvém hrudníku chtěl zahrát piškvorky. Už jsi to viděl?"

Nathan mlčky zavrtěl hlavou.

„To bys měl, máš tu nějaké zrcadlo?"

„Já ne. Matka má jedno v koupelně na poličce vedle umyvadla." Nathan se pokusil zašilhat na svůj hrudník, ale moc se mu to nedařilo.

„Ok, hned jsem tady." Daniel vyklouzl z pokoje a za chvíli se vrátil s malým kosmetickým zrcátkem. „Nic, moc, ale bude muset stačit. Tak co budoucí pane doktore, jaképak zvíře způsobuje taková zranění?"

Nathan pomalu přejížděl prstem nad jednou z ran, sešitou hned pěti stehy a mechanicky vrtěl hlavou.

„Já nevím," přiznal. „Mám za sebou dva semestry soudní patologie a zranění způsobená zvířaty jsem taky viděl mockrát, ať už v učebnici nebo naživo. Tohle ale neodpovídá ničemu z toho, co jsem kdy viděl."

„A co takhle podivná příšera s rukama po kolena a drápy," navrhl Peter a natáhl se po sejmutém obvazu. „Tak ukaž, namotáme to zpátky," broukl.

Jak se ukázalo namotat tu spoustu obvazů nazpátek bylo složitější, než si myslel, ale nakonec se zadařilo. O krok poodstoupil, aby mohl svůj výkon řádně zhodnotit a spokojeně kývl.

„Jako nové," pochválil se. Nathan mrkl do zrcátka, které stále ještě svíral v ruce a zaškaredil se.

„Víte co, ti agenti FBI jsou dobré krytí, toho se držte. Rozhodně lepší, než kdybyste se vydávali za doktory," zamumlal. „Jsem zvědavý, jak tohle budu vysvětlovat na převazu."

„Díky za informace, kdyby sis vzpomněl ještě na něco, klidně se nám ozvi," ignoroval Peter Nathanovu poznámky. Raději vytáhl z kapsy blok, načmáral do něj své telefonní číslo, stránku vytrhl, položil ji na stolek vedle Nathanovy postele.

***

„Ty šrámy rozhodně nejsou od vlkodlaka," konstatoval Peter, když se rozloučili s uplakanou Nathanovou matkou.

„Ne, to nejsou," souhlasil Daniel. „Ale víš co? Já už takové jednou viděl. V Minesotě, ještě když jsem dělal s Aaronem. Lovili jsme tam tenkrát Wendigo. Kurevsky tuhá bestie, to ti povím."

„Myslíš, že mu to udělalo Wendigo?" zarazil se Peter.

„A proč ne? Oblastně je to klidně možné."

„Protože, hele já Wendigo nikdy osobně neviděl, ale dost jsem o nich slyšel. Takže jaká je pravděpodobnost, že bude mít oběť v bezvědomí a nedodělá ji?"

„Pokud se ji zrovna nechystá odtáhnout do svého doupěte a jako potravní konzervu? Menší než nulová. Otázka zní, jestli byl opravdu v bezvědomí. Všiml sis jeho rukou?"

„Jistě, měl je obvázané. No a? Celý byl zafačovaný. Vypadal jak dekorace z Mumie se vrací."

„To máš pravdu, ale uvažuj. Pokud se vůbec nebránil, proč má poraněné ruce? "

„Myslíš, že nám lhal a ve skutečnosti se s tou příšerou serval? To se mi nezdá."

„Nevím. Možná nelhal. Možná to, co se pralo nebyl on, ale náš zeleně světélkující přítelíček z lesa. Ten co po sobě zjevně rád zanechává výpadky paměti."

„Pokud je tak silný, že dokáže zahnat drápatou bestii z nočních můr, proč se nezbavil nás?"

„Vím já? Protože se mu nechtělo? Třeba nás nepovažuje za ohrožení."

„To potěší. Ok, držme si tuhle možnost otevřenou. A teď indiánská rezervace, jo?" Peter se nespokojeným úšklebkem nasoukal do vozu. „Nemůžu si pomoct, ale celé se to nechutně zamotává," postěžoval si.