„Ne, opravdu? To je hrozné! A jak mu je? Díky Bohu, alespoň že tak."

Peter otevřel oči a překvapeně zamrkal. Za okny jasně svítilo podzimní slunce, ačkoliv když si sedal na gauč, byla ještě tma. Očividně tu usnul.

Bezva způsob jak někoho ohlídat, pomyslel si sarkasticky, doufejme že po šesté ranní strašidla na návštěvu nechodí.

Široce zívl. Včera odpoledne zkontrolovali s Danielem střetu, ale jediné co oproti předchozí noci objevili, bylo pět větších kamenů s jakýmisi vyrytými znaky. Čtyři z nich byly rozmístěny po obvodu kruhu, korespondujíc se světovými stranami a poslední ležel uprostřed. Takže se sice ujistili, že šlo o rituál, ale pořád neměli ponětí o jaký. Cestou zpátky Daniela vyložil u hotelu a sám pokračoval k Mielom na noční hlídku.

Peter se celý ztuhlý vyhrabal z gauče, počkal, až se mu vrátí cit do nohou a vyrazil ke kuchyni, ze které se nejen ozývaly zvuky hovoru, ale také linula vůně čerstvé kávy. Když vstoupil do místnosti, uvítala ho Samantha omluvným úsměvem.

„Nechtěla jsem vás vzbudit," omlouvala se, zatímco odkládala telefon do poličky. „Dáte si kávu?"

„Rád," přijal Peter a sedl si ke stolu. „A za vzbuzení se neomlouvejte, především jsem vůbec neměl usnout. Je všechno v pořádku?"

„U nás ano," ujistila ho Samatha, a spolu s kávou před něj položila i talíř s čerstvými tousty. „Ale právě mi volala Bethy Creigová. Jejího chlapce někdo v noci napadl, když se vracel ze služby v nemocnici. Má to kus cesty přes park a tam se to stalo. Prý je hrozně potrhaný, skoro jako od drápů nějaké šelmy."

Peter se zarazil s toustem napůl cesty k ústům. Jméno Creig mu bylo nepříjemně povědomé.

„Jejího chlapce?"

„Nathana," vysvětlovala Samantha. „Vy ho vlastně asi neznáte. Bydlí s matkou nedaleko od nás. Takový milý chlapec, studuje posledním rokem medicínu a po nocích si přivydělává v nemocnici. Bere to zároveň jako praxi, víte. A navíc tak vypomůže rodinnému rozpočtu. Bethy, jeho matka, se mnou chodila do školy. Chtěly jsme spolu jít na vysokou. Ale pak měla Nata, tak z toho sešlo. Víte, měla ho hodně brzy. Vlastně maturovala už s děckem. "

„Víte co přesně se mu stalo?" přerušil její monolog Peter.

„Přesně ne, Bethy byla hrozně rozrušená. Prý je v hrozném stavu chudák. Celý potrhaný. Jej," vytřeštila náhle oči. „Myslíte, že by to mohlo souviset s těmi předchozími vraždami?" Napadlo ji.

Peter dělal, že poslední otázku neslyšel.

„Vy se s paní Creigovými znáte už dlouho, jak jsem pochopil. Nevšimla jste si u ní nebo u syna někdy něčeho zvláštního? Nějaké neobvyklé chování? Cokoliv."

„Zvláštního? Ne, to ne. Bethy byla vždycky hodně tichá a po té autonehodě se to ještě zhoršilo. Víte, když jí bylo asi sedm, jeli s rodiči na výlet a auto dostalo smyk. Najeli přímo do stromu. Oba rodiče byli na místě mrtví a Bethy to přežila jen zázrakem. Starali se pak o ni prarodiče z matčiny strany. Hodní lidé, ale občas trochu zmatení, neměla to lehké. A ta autonehoda pro ni taky nebyla bez následků. Doktoři tvrdili, že se uvnitř něco poškodilo a že prostě nebude moct mít děti. Hrozně ji to trápilo. Dovedete si představit, jakou měla radost, když zjistila, že se doktoři mýlili..."

Samantha rozjela stavidla výmluvnosti naplno. Peter ji nechal, jen občas dal mírným pokývnutím najevo, že poslouchá.

„... byla pak hrozně opatrná a starostlivá matka. Jako opravdu hodně. Ale na tom není nic divného. Vždyť to děcko byl pro ni malý zázrak. Co říkám malý, velký."

„Jistě, to je pochopitelné," souhlasil Peter. „A co Nathan?"

„Nathan? Co s ním? Aha, vy jste se ptal na něco neobvyklého. Určitě ne. Úplně normální kluk. A moc hodný. Občas mi hlídal Janette, když jsem měla službu a manžel musel služebně z města. Je to hrozné, co se tu poslední dny děje. Člověk aby se bál vyjít z domu..."

„A on se vracel pěšky?" vracel Peter lamentující ženu zpět k tématu. „Chodí normálně pěšky? Od nemocnice je to sem docela kus, pokud se nemýlím."

„Ani vlastně nevím. Možná ano. Nebo měl možná problém s vozem, má takové rozvrzané posouvátko, ani bych se nedivila, kdyby mu vypovědělo službu. Je to důležité."

Petr neurčitě pokrčil rameny a začal se zdvihat.

„Mohlo by. Každopádně děkuji za vyčerpávající informace. A za snídani. Nicméně už musím jít. Kdyby vás ještě něco napadlo, nebo se dělo něco divného, určitě se ozvěte."

***

„Mám novinky," oznámil Peter Danielovi, jakmile vstoupil do pokoje. „Našeho malého Nata z lesa někdo ošklivě pocuchal. Prý to vypadá, jako by ho přepadlo nějaké zvíře."

„A jak je na tom?" zajímal se Daniel.

„Pod práškama, ale mimo nebezpečí života. Dokonce by ho mohli pustit do domácího ošetřování, i když mám pocit, že s tímhle souhlasili jen proto, aby se zbavili jeho matky. Podle všeho je hysterická jak čivava v medvědinci. Jenom k Mielom volala asi pětkrát během jedné hodiny. Ony jsou se Samanthou vrstevnice a velké kamarádky. Jo a přinesl jsem ti nějakou snídani," dodal a hodil na stůl sáček. „Domácí tousty. Bohužel už vychladlé, ale i tak mňamka."

Daniel nakoukl do sáčku a pozdvihl obočí.

„Tak Samantha ti dělá po ránu toustíky, hmm. Té se drž. A co kdybys mi povyprávěl podrobnosti, zatímco si budu užívat svou snídani? Já ti pak povím, co se podařilo zjistit mě."

Peter se spokojeně usadil na posteli a stručně shrnul,co se dnes ráno dozvěděl.

„Takže Nathan je zdá se takové dítě, zázrak. Málem neposkvrněné početí," zakončil. „Teda tuhle část kazí ten fešný motorkář, co o něm paní Creigová tvrdí, že je otec, ale co už, buďme benevolentní. Synek se podle svědků projevoval a projevuje jako úplně normální kluk, takže pokud měl sklony k magickým úletů už dřív, podařilo se mu to udržet v tajnosti. A teď se pochlub ty. Co jsi zjistil o těch znameních?"

„No, v podstatě hlavně to, že to jsou indiánské znaky. Hodně staré indiánské znaky. Přesný význam jsem nezjistil. Podle všeho se liší podle použití. Z postavení v jakém se nacházely tady, soudím, že mělo jít o kruh rovnováhy. Bohužel, ten se využíval u většiny rituálů, provozovaných místními šamany, takže nám to moc nepomůže."

Peter se zamyslel.

„Nedaleko odtud je rezervace," nadhodil. „Co se tam zajet zeptat, jestli by se nenašel někdo, kdo by nám dokázal říct víc?"

„Jsem pro, ale nejdřív bych se rád podíval na místo, kde našli Nathana. A promluvil si s nějakými svědky, dokud mají všechno v čerstvé paměti."

„Jak myslíš," souhlasil Peter. „Ale nalešti si odznak, protože místo činu je obšancované provazy a obklíčené policajty."

***

„Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Kluka našel ranní sportovec v tratolišti krve – jak poetické vyjádření," uzavřel Daniel a sklapl blok. Většinu dne strávili čtením policejních záznamů a vyslýcháním svědků. Šerif jim velice ochotně pomáhal, očividně ho útoky na lidi pod jeho péčí hluboce deptaly. Když vytáhli průkazy FBI, uvítal je s otevřenou náručí, čímž je dost překvapil. Obvykle se místní policie stavěla k přítomnosti FBI přinejmenším podezíravě. Po chvíli zjistili, že šerif sám před nějakou dobou o nějaký, jakýkoliv, zásah shora žádal, ale bez odezvy. Teď jen tiše doufali, že sem pravá FBI svoje zástupce skutečně nepošle.

„Bohužel," povzdechl šerif. „Stejně jako u předchozích přepadení. Doufal jsem, že se alespoň něco dozvíme od Nata, tím myslí mladého Creiga, ale nic si nepamatuje. Podle všeho útočníka ani pořádně neviděl. "

„To je opravdu škoda," kývl Peter. „Každopádně vám děkujeme za pomoc šerife, musím říct, že svou práci děláte opravdu skvěle."

„Vážně věříš, že po něm někdo skočil, udělal si z jeho hrudníku trhací kalendář a on si vůbec nic nepamatuje?" zabručel Daniel, když se dostali z šerifova doslechu.

„Možné to je."

„Možné, ale nepravděpodobné. Navrhuju mladýho trošku zmáčnout."

„Zmáčkl ho už někdo za tebe," upozornil ho Peter. „Kromě toho mám podivné tušení, že se s námi bude bavit ještě míň, než s místní policií."

„To tedy nevím, jak tě to mohlo napadnout," ušklíbl se Daniel. „Nicméně trvám na tom, že vynechat jeho výslech by bylo přinejmenším hloupé."

„Fajn, zajdem tam," kapituloval Peter. „Ale až zítra. Beztak je dneska tak nadopovanej práškama, že pomalu neví, jak se jmenuje."