„Miluju rána po dobře udělané práci," zapředl Daniel a labužnicky se protáhl v posteli.

„Je půl jedenácté, což se dá těžko klasifikovat jako ráno," odfrkl si Peter, s pohledem zabořeným do monitoru.

Daniel se nadzvedl na jedné ruce a pátravě se zahleděl na přítele. „Jsi nějaký nabručený, co tě kouslo?" zajímal se.

„Nekouslo mě naštěstí nic. Jen mi jeden vlkodlak přepočítal obratle o strom a pak si na mě ustlal."

„Ale no tak," Daniel se vysoukal z postele a zamířil do koupelny. „Moc si to bereš," pokračoval do hlasitého cákání vody. „To se občas stává. Jestli ti to tak vadí, máš pěstovat okurky a ne lovit monstra."

„Dík za radu, pane chytrý, ale mě ani tak nevadí, že to udělal, jako že to vůbec byl schopný udělat. Po tom, co jsem ho napumpoval stříbrem z osmačtyřicítky, upozorňuji."

„Možná jsi minul," zahuhlal Daniel nezřetelně, zřejmě přes zubní kartáček.

„Neminul. Napálil jsem do něj tři rány a všechny do černého. Sakra jednu dostal doprostřed čela. Ani ho to nezpomalilo. A to není všechno, co mi na tom nesedí. Ty to nevidíš? To jsem netušil, že zvýšené používání magie snižuje IQ. Normálně přece otloukáš kdejakou nesrovnalost o hlavu ty mě."

Daniel se vynořil z koupelny, v ruce kartáček na zuby, vlasy ještě vlhké a rozcuchané.

„Dobře, dobře, co dalšího jsem ještě přehlédl? Buď tak hodný, ó moudrý, a osvětli mě."

„No, vlastně tak nějak víceméně všechno," pokrčil Peter rameny a jal se vypočítávat na prstech.

„Takže zaprvé, tříměsíční vlkodlak ustojí zásah stříbrnou kulkou doprostřed čela a ani ho to nezpomalí."

„Jo, to už jsi říkal," upozornil ho Daniel.

„Zadruhé," nenechal se vykolejit Peter, „Vlkodlak, jakýkoliv vlkodlak – o úplňku, za jasné noci a plně proměněný podotýkám – má přímo u čumáku šťavnaté sousto v podobě malý holky a ani si nekousne? No vážně, jediné, co jí udělal je pár krvavých šrámů."

„To nebyly jen tak nějaké šrámy," opravil ho Daniel. „Byly to znaky, jen netuším z jakého písma."

„Pravdu díš, a tím se dostáváme k zatřetí, ten vlkodlak – vlkodlak Dane – tam naprosto zjevně prováděl nějaký rituál. Od kdy sakra vlkodlaci čarují?"

Daniel si přitáhl druhou židli a jal se zamyšleně poklepávat kartáčkem o stůl. „To JE divné," souhlasil.

„To je víc než divné. To je totálně uhozené. Přičti si k tomu ještě ta zmizelá srdce a zeleně světélkujícího Nathana, ať už ten tam dělal cokoliv a vyjde ti nejenom, že tahle práce ještě není u konce, ale že jsme možná sotva začali."

Daniel s klapnutím položil kartáček na stůl a rezignovaně si vzdychl. „Říkám to nerad, ale máš pravdu, balení kufrů se odkládá. Máš kromě výčtu nesrovnalostí i nějaký nápad, jak něco dalšího zjistit?"

***

Peter natáhl ruku ke zvonku, ale pak se zarazil.

„Co je?" všiml si jeho váhání Daniel

„Nevím. Nějak se mi s ní zrovna nechce mluvit. Koneckonců jsem jí včera prošpikoval manžela stříbrným nožem."

„Postříbřeným," opravil ho Daniel. „A řekl bych, že je to lepší varianta, než kdyby tatík dorazil na večeři. Navíc, ona to přece neví, ne?"

„Nejde o to, co ví ona, ale co vím já."

Daniel ho přátelsky poplácal po rameni.

„Nějak tě to bere, chlape. Tak uhni, půjdu první, já nikomu manžela nezapích. Alespoň během posledního týdne," dodal polohlasem a zazvonil. Dveře se otevřely téměř vzápětí.

„Vy?!" Samantha Mielová vypadala, že má chuť někomu vrazit pohlavek. „Co vy dva tu chcete?"

„Potřebovali bychom si promluvit s vaší dcerou," odpověděl Daniel mírně.

„Nepřipadá v úvahu," odsekla žena a pokusila se zabouchnout. Daniel ale bleskově vsunul mezi dveře a veřeje nohu, čímž jí v tom zabránil.

„Je mi líto, ale musím na tom trvat," prohlásil nekompromisně. „Děje se něco?"

„Jestli se něco děje? Odložíte Janette v nemocnici jako balík a zmizíte jak pára nad hrncem. Ani jste se neobtěžovali mi dát vědět, že jste ji našli. Kdyby nesloužil můj známý, který ji poznal a zavolal mi, Bůh ví, kdy bych se to dozvěděla."

„Je mi líto, že to takto cítíte, ale ujišťuji vás, že jsme se o ni postarali, jak nejlépe bylo v dané situaci možné. Bohužel probíhající vyšetřování vyžaduje určité postupy, které vám na první pohled mohou připadat nelogické," pronesl s vážným výrazem Daniel a lehce zatlačil na přivřené dveře. Samantha zaváhala.

„Hm, aha, to dává smysl. To mě vůbec nenapadlo," zakoktala se. „Omlouvám se. Pojďte dál." S omluvným výrazem ustoupila ze dveří a pustila oba muže dovnitř. Když jí míjel Peter, opatrně se dotkla jeho ruky.

„Myslíte ..., myslíte, že je Thomas ještě na živu?" zeptala se tiše. Peter se zarazil.

„Obávám se, že ta pravděpodobnost je velice malá," odpověděl nakonec. „Je mi líto," dodal, když viděl, jak se ženiny oči zalily slzami.

„To je v pořádku," polkla Samantha. „Tak nějak jsem to tušila. Vlastně je od vás laskavé, že se mi nesnažíte lhát."

„Nerad bych vám dával marnou naději," zamumlal Peter. Žena mechanicky zakývala hlavou, ve snaze se ovládnout, ale pak propukla v pláč a vrhla se mu do náruče. Peter chvíli rozpačitě stál na místě a pak plačící ženu opatrně pohladil po zádech.

„No tak," pokusil se ji uklidnit. „No tak." Přitom hodil prosebný pohled po Danielovi, ale ten se očividně příliš dobře bavil na jeho účet, než aby pospíchal s nějako pomocí.

„Déjà vu," vytvaroval bezhlesně a ukázal na Samanthu schoulenou na jeho hrudi. Peter musel uznat, že má pravdu. Nějak se začínalo stávat zvykem, že se mu doktorka Mielová vrhala s pláčem do náruče. Vzhledem k okolnostem ho to ale nijak netěšilo.

„Udělej něco, nebo se nehneme z místa," naznačil nazpátek. Daniel se škodolibě zašklebil, ale pak se nad přítelem slitoval. Natáhl ruku a jemně poklepal ženu po rameni.

„Chápu vaši bolest, paní Mielová, ale mohla byste nás zavést k Janette? Pokud máme zajistit, že už nikdo nebude trpět tak jako teď vy, potřebujeme každý kousek informace."

Samantha se odtáhla od Petera a osušila si oči. „Máte pravdu, omlouvám se. Pojďte za mnou," kývla a vyrazila ke schodišti. Oba lovci vyrazili za ní.

„Nechceš jí dneska v noci přijít utěšit?" zašeptal Daniel cestou.

„Ty jsi vážně pitomec, víš to? Právě se dozvěděla, že je pravděpodobně vdova."

„No a? Vdova ji má taky, ne? Ale jde mi hlavně o tohle, jestli se okolo pořád něco toulá, mohlo by to mít zálusk na malou. Náhodou v tom lese nebyla."

Peter se zarazil. „To je pravda. Ale proč tu s ní nezůstaneš ty?"

„Protože na mě nebere, proto," osvětlil mu Daniel s poťouchlým úsměvem. Peter se pokusil vymyslet nějakou dostatečně ráznou a jedovatou odpověď, ale už to nestihl, protože zastavili před jedněmi dveřmi v patře a jejich hostitelka se k nim s rukou na klice otočila.

„Dělám to jen proto, abych ušetřila další chudáky toho, co prožíváme s Janette teď. Ale prosím vás, dostala nějaké prášky na bolest a je unavená a trochu zmatená. Buďte opatrní, nerada bych ji navíc vyděsila."

„Dáme pozor," slíbil Daniel. Samantha kývla a vstoupila do místnosti.

„Zlatíčko? Jak se cítíš? Jsou tady dva pánové, kteří by si s tebou rádi popovídali. Mohla bys jim prosím povědět, co se včera stalo?"

***

Janette seděla na posteli, obklopená spoustou různých plyšáků a pozorovala příchozí velkýma tmavýma očima.

„Ahoj Janette," pozdravil Daniel a přisunul si k její posteli židli.

„Ahoj," oplatila mu dívka a zvědavě naklonila hlavu ke straně. „Co jste zač?"

„Já jsem agent Herrmann a tohle je agent Nowonski," představil je Daniel.

„Vy jste policajti?"

„Něco takového, ano. Poslouchej, potřebujeme, abys nám co nejpřesněji popsala, co se vlastně včera stalo."

„Já si ale skoro nic nepamatuju." Janette roztržitě tahala jednoho z plyšáků za chlupy. „Dopoledne jsme byli se školou na výletě. Byl to fajn výlet. A když jsem se odpoledne vrátila domů, zavolal mě táta a řekl mi, že potřebuje abych za ním přišla."

„Zavolal jako mobilem?"

„Ne to ne, zavolal tady," ukázala si na čelo.

„Aha. Dělal to často? Že ti takhle volal?"

Poslední dobou, jo. Vlastně od té doby, co naposled odjel, skoro každý den. Proto jsem věděla, že je v pořádku. Ale vždycky, když jsem to řekla mamce, rozplakala se, hladila mě po hlavě a říkala takové věci, jako – taky bych si to přála srdíčko. Ale nevypadalo to, že by mi věřila a jenom se víc trápila. Tak jsem se jí snažila nic neříkat."

„A co ti říkal, když se ti ozýval?"

„Nic moc," pokrčila dívka rameny. „Že je v pořádku, ale nemůže se vrátit, protože má nějakou práci. A že mám být trpělivá, že už brzy budeme spolu napořád."

„Aha. Ale včera ti řekl něco jiného, že?"

„Ano, včera mi řekl, že přišel čas, abychom byli spolu a že mám za ním přijet."

„Řekl ti kam?"

„Hmm," Janette se zamyslela. „Nejpíš řekl, jak bych jinak věděla kam mám jet, kdyby mi to neřekl. Ale nemůžu si vzpomenou. Na spoustu věcí si nemůžu vzpomenout. Pamatuju si ještě, je že jsem si sbalila batůžek, napsala dopis mámě. Dál už skoro nic. Myslím, že jsem chtěla jet na kole, ale ani si nejsem jistá, že jsem si ho nakonec vzala. A pak jsem najednou byla v nemocnici a pobíhalo okolo mě spousta doktorů."

„Dobře, děkujeme ti za pomoc," usmál se na dívku Daniel a vstal. „Necháme tě teď odpočívat."

„Táta je mrtvý, že?" ozvala se náhle Janette sama od sebe.

Lovci se zarazili a vyměnili si váhavé pohledy. Co na to mají asi říct?

„Proč myslíš?" pokusil se Daniel o krok stranou

Janette mírně pokrčila rameny.

„Protože už ho neslyším. Ani necítím. Chvíli jsem myslela, že ho cítím, ale to nebyl táta. Nevím co to bylo, ale táta to nebyl."

Zamyšleně vytáhla z hromady plyšáků cosi, co se podezřele podobalo bobrovi.

„Tohle mi dal táta k posledním narozeninám," oznámila jim. „Vždycky mi dával plyšáky k narozeninám. A taky k svátku a k prvnímu školnímu dni a za vysvědčení... Prostě každou chvíli. Mamka se jednou smála, že mi určitě dá plyšáka i jako svatební dar."

Zdvihla hlavu a upřela na ně pronikavý pohled.

„Najdete toho, kdo mu ublížil?"

„Určitě," ujistil ji Daniel. „Najdeme a postaráme se, aby už nikomu ublížit nemohl."

„To je dobře," usmála se na ně smutně a obrátila svou pozornost zpátky k plyšové hračce. Oba muži bez dalšího vypadli z pokoje.

„To dítě mě děsí," vydechl Daniel. „Ale máme o důvod víc, zůstat tu přes noc. Myslím, jestli se zachovalo nějaké spojení mezi ní a ... čímkoliv, mohlo by se to k ní nějak pokusit znovu dostat."

„Bohužel máš asi pravdu," připustil Peter bez valného nadšení. „Ale nemyslím, že by to dorazilo dřív než po setmění, do té doby můžeme ještě prozkoumat místo toho rituálu, třeba se něčeho dopátráme tam."