„Ok, malá je v nemocnici," konstatoval Peter spokojeně a uvelebil se na místě spolujezdce. „Teď bychom si mohli pokecat s naším novým kamarádem."

Ze zadních sedadel se ozvalo tlumené zasténání. Peter hodil rychlý pohled pohled přes rameno na spoutaného Nathana.

„Mimochodem, že jsem kvůli tobě musel tahat v téhle kose uprostřed noci pistoli z ledové vody mi zrovna na náladě nepřidalo. Máš štěstí, že nejsem mstivý. Ale na tvém místě bych se snažil mě už víc nenaštvat," poradil mu laskavě. Nathan ztuhl a pokusil se splynout se sedačkou.

„Přestaň ho děsit. Kdyby sis dával pozor, nikdy bys o tu zbraň nepřišel, to především," zamručel Daniel a nahodil motor.

Nejeli daleko. Daniel vlastně jen popojel na nedaleké parkoviště, teď uprostřed noci opuštěné, a zaparkoval v rohu mimo dosah pouličního osvětlení. Pak pomohl Nathanovi z auta a usadil ho na kapotu. Jednak to snižovalo pravděpodobnost, že se mladík pokusí předčasně zmizet do tmy a jednak Nathan zrovna teď vypadal, že bez opory se nejspíš složí. Peter se postavil tak, aby zády kryl výhled případným náhodným kolemjdoucím. Daniel se na Nathana lehce pousmál.

„Uvolním ti pusu," sdělil mu. „Je mi jasné, že pokud se rozhodneš ječet, nejspíš ti v tom nezabráním, ale ujišťuji tě, že víc jak jedno pomoc nedáš. Rozumíme si?"

Nathan těžce polkl a pak přikývl.

„Fajn," Daniel se natáhl a rychlým pohybem strhl náplast, kterou mladíkovi přelepili ústa. Nathan se neubránil bolestivému syknutí, ale o nějaký hlasitý projev se naštěstí nepokusil.

Ačkoliv se očividně snažil nedívat Peterovým směrem, oči mu stále sklouzávaly k pistoli, kterou držel volně před sebou. Nebyla to ta samá pistole, kterou zhruba před hodinou lovili z rozbahněného potoka. Takhle byla suchá, dokonale funkční a hlavně nabitá posvěcenými náboji, plněnými mimo jiné solí a stříbrem. To samozřejmě Nathan netušil, ale ani tak mu pohled na zbraň, namířenou víceméně jeho směrem, zjevně na klidu nepřidával.

„Co mi chcete?" zeptal se tiše. „ Nic jsem vám neudělal."

„Klid," pokrčil Daniel rameny. „Chceme jen pár odpovědí na pár jednoduchých otázek."

„A proto mě svážete a vyhrožujete mi pistolí?" Nathan na zdůraznění svých slov pozdvihl svázané ruce a očima znovu sklouzl k Peterově zbrani.

„Tak pro přesnost, mi ti pistolí nevyhrožujeme, maximálně tě s ní ohrožujeme," ohradil se Daniel. „A celkově jde jen o základní bezpečnostní opatření. Vzhledem k situaci, v jaké jsme se setkali, naprosto pochopitelné. Ale k věci. První a vlastně hlavní otázka, která nás v tuhle chvíli zajímá, zní, co jsi zač?"

„Už jsem vám to říkal," ozval se zoufale mladík. „Jmenuju se Nathaniel Craig. Studuju tady medicínu. Můžete si to ověřit."

„Já se neptal kdo jsi, ale co jsi," zastavil ho Daniel. „Ale když už jsme u toho ověřování, zatímco se tady můj kolega plížil okolo místní nemocnice a podstrkával malé děti pod dveřmi či co, udělal jsem si malý průzkum."

S těmi slovy vytáhl z kapsy popsaný kus papíru a jal se úředním hlasem předčítat.

„Nathaniel Creig, stár dvacet tři let, narozený v Charlottesville, Virginia. Matka Elisabeth Creig, otec neznámý. Jmenovaný v současné době studuje čtvrtý ročník na medicíně na místní univerzitě." Složil papír a usmál se na mladíka. „Dokonce jsem našel i fotku z poslední ročenky. Podoba jasná. Takže ano, věřím ti, že jsi Nathaniel Creig. Taky."

„Jak to myslíte, taky?"

„Myslím to tak, že nejsi jen Nathaniel Creig. Pokud ovšem třiadvacetiletým studentům běžně nesvětélkují oči zeleně. Pověz, co jsi v tom lese dělal, hmm?"

„Zeleně světélkující oči? Vy jste naprosto mimo," vyhrkl mladík zoufale. „Totální mešuge. Šílení jak oholený ratlík."

„Že by? No, pokud tomu věříš, neslyšel jsi nikdy o tom, že není dobrý nápad provokovat šílence s pistolí v ruce?" mrkl na něj Daniel. „Takže ještě jednou, co jsi dělal v tom lese? A netvrď mi, že trampoval, na to nejsi oblečený."

Nathan znovu zalétl pohledem směrem k Petrovi, nebo spíš k jeho zbrani a pak rezignovaně sklopil hlavu.

„Já nevím," přiznal. „Byli jsme s kamarády v baru na pár piv, ale nějak mě bolela hlava, tak jsem odrazil dřív. Doufal jsem, že mi chladný vzduch trochu pomůže, ale bylo to spíš horší. V jednu chvíli jsem měl pocit, že se mi úplně rozskočí a potom ... Potom jsem se probral uprostřed lesa s pistolí u hlavy."

„V kolik jsi odcházel z toho baru?"

„Okolo deváté, proč?"

„Je skoro jedna, když odečteme řekněme hodinu na návrat z lesa a náš malý pokec tady, dostáváme tři hodiny, běhen kterých jsi se musel od baru dostat až tam, co jsme tě načapali. To se nedá pěšky stihnout."

„A co s tím mám dělat? Já nevím jak jsem se tam dostal."

Peter se zamyslel. „Řídíš," zeptal se Nathana.

„Občas. Raději chodím pěšky. Ale auto mám."

„Jaké?"

„Starý Chrysler. červený. Teda většinou červený."

„Co takhle spíš flekatý jak dalmatin?" Peter mrkl na Daniela. „Stál odstavený vedle cesty, nedaleko místa, kde jsme parkovali my, vzpomínáš? Mysleli jsme, že to auto je Thomase Miela."

„Pan Miele má novou Toyotu Cruiser" ozval se Nathan. „Takovou šunkou, jakou mám já, by nikdy nejezdil. Ale vedle cesty..." došlo mu co Peter právě řekl. „Vedle cesty, to jako u lesa? Jak by se dostalo k lesu? Měl jsem v sobě tři piva. Nikdy neřídím, když jsem napitý."

„Ty nám tady tvrdíš, že netušíš co jsi poslední zhruba tři hodiny dělal, ale děláš si starosti s tím, jestlis neřídil pod vlivem alkoholu?" pozdvihl Daniel obočí. Nathan se zatvářil zoufale.

„Ne, no asi ano, já nevím. Nevím co si mám o tom myslet. Já prostě jen chci domů. Prosím."

„Ok, ok," ignoroval jeho prosby Daniel. „Tohle je k ničemu, zkusíme to jinak."

Chvíli lovil kapse a pak vytáhl přívěšek, zavěšený na složitě splétané kožené šňůrce.

„Vem si to," podal ho Nathanovi.

„Proč? Co je to?"

„Ochranný amulet, moc šikovná věcička mimochodem. Tak šup."

Nathan opatrně natáhl ruce a Daniel mi přívěsek spustil do dlaní. Peter pevněji stiskl zbraň, očekávajíc Nathanovu reakci, ale nic se nestalo. Nebo vlastně téměř nic. Žádné divoké reakce na ochranou magii amuletu se pravda nedostavily a zcela bez odezvy převzetí amuletu taky nebylo. Ve chvíli, kdy mu dopadl do dlaní se Nathan zatvářil, jako by ho začal bolet zub.

„Nějaký problém?" zeptal se Daniel při pohledu na Nathanův výraz.

„Nee, jenom ... Je to asi pitomost, ale mám pocit že se chvěje. Skoro jako by byl živý. Nemohl byste si ho vzít zpátky?" Nathan se pečlivě snažil přívěsek držet co nejdál od těla, ale dobré znamení bylo, že se nepokusil zahodit. Daniel si amulet s pokrčením ramen převzal a strčil ho zpátky do kapsy. Mladík s ulehčením spustil ruce dolů. Jeho úleva ale neměla mít dlouhé trvání, protože Daniel už tahal z druhé kapsy malou placatku.

„Napij se," nařídil zajatci. Nathan se pokusil odtáhnout co nejdál.

„Nejdřív vy," požadoval. Daniel se ušklíbl.

„Na někoho, kdo tu sedí se svázanýma rukama si docela vyskakuješ," prohodil jedovatě. „Ale, protože jsem dobrák od kosti, udělám to pro tebe," dodal a zhluboka si přihnul.

„Spokojený? Tak do toho."

Nathan si neochotně lokl a znechuceně se zašklebil.

„Co to je?" vyhekl, ale než mu Daniel stačil odpovědět, se zaúpěním se chytil za břicho a svezl se na kolena na asfalt parkoviště. Oba lovci si vyměnili překvapené pohledy.

„Kdo po svěcené vodě zvrací?" zamumlal Daniel do dávivých zvuků, ozývajících se od auta. Peter jen bezradně pokrčil rameny.

Nathan pomalu přestal zvracet a už se jen vyčerpaně choulil na zemi. Daniel vytáhl jinou placatku a sklonil se k němu.

„Lokni si tohohle," nabídl mu. Nathan se odtáhl a prudce zavrtěl hlavou.

„Ani mě nenapadne. To mě radši rovnou zastřelte," odmítl vyčerpaně.

„Klid, v tomhle je jenom whiskey. Na uklidnění žaludku. Ale jestli nechceš, nenutím tě."

Nathan se opatrně natáhl po placatce a nedůvěřivě k ní přičichl, jen aby ji do sebe vzápětí lačně obrátil.

„Rozený alkoholik," ohodnotil to Daniel a pomohl mu zpátky na nohy. „Klidně to dopij," pobídl ho a přesunul se k Peterovi.

„Tak nevím," vydechl. „Reaguje na kouzlo amuletu i na svěcenou vodu, ale v obou případech značně neobvyklým způsobem. Stříbro mu zřejmě nevadí vůbec, jinak by se té druhé placatky tak pevně nedržel. Jinými slovy, něco nepřirozeného v něm je, ale nemám ponětí co. Za těhle podmínek už ale víc nezjistím."

„Dokážeš určit, jestli je to nebezpečné?"

„Nebezpečné? Nejspíš ano. Co napřirozeného není? Zlé? Neřekl bych. Přinejmenším ne prvoplánově. Podívej, máme dvě možnosti. Buď si to risknem a necháme ho jít, nebo ... Rychlá kulka, rychlá smrt. Víš dobře, že to druhé by bylo za daných okolností rozumnější," zakončil neradostně.

„Jo, říkejte mi pan rozumný," zavrčel Peter. Zajistil pistoli, zastrčil ji za pas a vytáhl z pouzdra na holeni nůž, kterým před ani ne hodinou páral vlkodlaka. Několika kroky se ocitl před Nathanem. Nekompromisně mu vytáhl z rukou téměř prázdno placatku a beze slova ji hodil zpátky Danielovi. Nathan překvapeně zamrkal, pak si všiml nože a zbledl.

„Co ... ? Co chcete... ?"

„Ruce," nařídil Peter chladně.

Nathan poslušně natáhl ruce před sebe, oči rozšířené strachem. Peter pozvedl nůž a jedním seknutím přeťal provazy, poutající Nathanova zápěstí. Pak nůž prudce zasunul zpátky do pouzdra.

„Zmiz, než si to rozmyslím," štěkl na něj. Nathan, překvapený náhlým zvratem situace, chvíli strnule stál na místě, ale pak se otočil na podpatku a vyrazil pryč úctyhodnou rychlostí.

„Ani se nerozloučil," postěžoval si Daniel. „A tak hezky jsme si povídali."