„Tohle je k ničemu," zavrčel Daniel. „Motáme se už skoro hodinu v kruzích a nic. Jako by mě někdo cíleně odstiňoval. A tahle sranda se za chvíli rozpadne na prach. Začínám mít pocit, že bychom radši měli zalarmovat policii. Pár chlápků se psy to tu prohledá raz dva."

„Pitomost," odfrkl si Peter. „Zaprvé bys nejdřív musel místního šerifa přesvědčit, že má hledat zrovna tady a zadruhé Thomase Miela psi nenašli. I když šli od jeho posledního tábořiště. Kde bereš jistotu, že tentokrát by si vedli líp?"

„Máš lepší nápad?"

„Možná. Co kdybys do toho šmuku napumpoval trochu víc energie. Třeba se ti, když ho trochu rozhicuješ, podaří tu clonu alespoň na chvíli prorazit. Jestli to nevyjde, můžeme zkusit ty policajty."

„Mohlo by to pomoct," souhlasil Daniel váhavě. „S jednou výhradou. Má-li to zabrat, budu do toho muset napumpovat ne trochu, ale spoustu energie. Takže ať už se mi tu clonu podaří prorazit nebo ne, já pak budu minimálně půl hodiny nebezpečný asi jako hadrová panenka."

„Zase to nepřežeň," zamračil se Peter.  

„Neboj, znám svoje limity. Jen budu v případné další akci naprosto k ničemu. Cokoliv se bude dít potom, budeš to muset zvládnout sám."

„Beru na vědomí, jestli si to riskneš s tím amuletem, o zbytek se postarám."

Daniel přikývl, zhluboka se nadechl, zavřel oči a soustředil se na amulet ve své dlani. Znaky, vyryté do dřevěného kotoučku začaly pomalu žhnout a po chvilce z nich vyrazily drobné plamínky. Chvíli jemně poskakovaly a kolísaly, ale náhle se slily v jeden plamen a ostře vyrazily vzhůru. Daniel prudce otevřel oči a zalapal po dechu, jako někdo, komu se právě podařilo vynořit z peřejí.

„Tam," vydechl a ukázal směrem do hloubi lesa. Pak se sesul k zemi, jako loutka, které někdo přestřihl provázky. Peter k němu přiklekl.

„Jsi v pořádku?" staral se.

„Je mi bezva," ušklíbl se Daniel. „O mě se nestarej. Je to asi půl míle odtud přímou čarou. Kamenný kruh v malé světlině. Hoď sebou, já tě doženu, až chytnu dech."

***

„Půl míle přímou čarou, matičko staropanenská," zavrčel Peter když se asi počtvrté propadl podrostem.

Vyprostil nohu ze změti větví, vyhnul se stromu, o kterém by přísahal, že tam ještě před chvílí nebyl a na poslední chvíli přeskočil pařez, schovaný v mechu. Tiše doufal, že se stále ještě drží určeného směru. Náhle zmlkl a prudce zabrzdil v zákrytu za jedním ze vzrostlých stromů. Kousek před ním se otvírala malá světlina, osvícená měsíčním světlem a uprostřed ní jasně zřetelný kamenný kruh dvě postavy.

Vyšší měla obličej protáhlý do dlouhého čumáku porostlého srstí, mohutná ramena a silné paže. Na koncích prstů byly v měsíčním světle jasně zřetelné ostré drápy. Celá postava se viditelně hrbila. Typický vlkodlak. Menší pak byla nade vši pochybnost Janette. Stála uprostřed kruhu, nepřirozeně nehybná, skelný pohled upřený kamsi do dáli.

Vlkodlak ji pomalu obcházel proti směru hodinových ručiček a hrdelním hlasem mumlal něco, co neodbytně připomínalo zaklínadlo.

Peter sevřel rty. Ačkoliv byl rád, že je dívka živá, tohle nebylo správné. Vlkodlaci nečarují. Vlkodlaci loví. Teď ale nebyl čas na dlouhé úvahy. Pevněji sevřel zbraň, napočítal do tří a pak vyskočil zpoza stromu a vystřelil.

Trefil. Věděl, že trefil. Vlkodlak ale nepadl. Vlastně se ani nezarazil a se vzteklým zavytím zaútočil na narušitele. Peter vypálil ještě dvě rány a pak se dal se na útěk. Nedělal si iluze, že by dokázal utéct vlkodlakovi. Ani to neměl v úmyslu. Jen získával čas. Za běhu vyměnil zjevně neúčinnou pistoli za dlouhý lovecký tesák s postříbřenou čepelí. Pak prudce zastavil v hladké otočce. Ruce s nožem vztyčené před sebou, zády opřený o strom.

Rozzuřenému vlkodlakovi došlo pozdě, co jeho kořist dělá. Nestačil zabrzdit a plnou parou naběhl na čepel. Setrvačnost přirazila Petera bolestivě na kmen, ale nůž nepustil. Naopak. Vší silou ho zarazil ještě hloub. Na tvář mu vystříkla horká krev. Nocí prolétlo zavytí. Směsice bolesti a vzteku.

„Tys byl ale tuhej zkurvysyn na tak mladýho vlkodlaka," zachroptěl Peter, když se mu podařilo vyprostit zpod mrtvého těla. Chvíli sledoval, jak se vlkodlačí rysy pomalu přelévají do obličeje muže, kterého dnes odpoledne viděl na fotce se ženou a dcerou. Povzdechl si. Téhle rodině už otce nevrátí. Ještě tu ale je jeden člen k zachraňování. Otřel nůž o kalhoty, vrátil ho do pouzdra a vyrazil zpátky k mýtině.

Dívka byla tam, kde ji nechal. Ležela bezvládně uprostřed kruhu a nad ní se skláněla temná postava.

Daniel, napadlo ho. Už chtěl dát vědět, když si muži vyrazil z dlaní proud nazelenalého světla. Tvář, kterou ozářilo, nepatřila Danovi. Pistole vklouzla Petrovi do rukou sama.

Snažil se pohybovat co nejtišeji, ale něčím zjevně upoutal pozornost. Postava sebou trhla a zdvihla hlavu. Peter zjistil, že se dívá do obličeje tak dvaceti, pětadvacetiletého mladíka. Na okamžik měl pocit, že se v jeho očích objevila podobná zelená záře, jaká mu plála okolo dlaní, ale vzápětí světlo zmizelo.

„Nestřílejte. Prosím! Nestřílejte!"

Mladíkovi oči se vyděšeně rozšířily.

„Dej ruce od té malé a budu o tom uvažovat."

„Od koho? mladík sklopil oči k zemi. „Janette? Co...?"

„Ty ruce," připomněl Peter. „A drž je tak, abych na ně viděl."

„Jasně, samozřejmě, ruce." Mladík poslušně zdvihl ruce nad hlavu.

„To je lepší. Co jsi zač?"

„Nathan. Nathaniel Creig," vyhrkl mladík, upřeně zírajíc na zbraň před sebou. „Studuju na medicíně. Na univerzitě."

„Vážně? A co děláš uprostřed noci v lese? Sbíráš léčivé bylinky?"

„Já..., já nevím. Vážně. Věřte mi," drmolil Nathan a vypadalo to, že nemá daleko k pláči.

„Pete?" ozval zadýchaný Danielův hlas odzadu. „Jsi OK? Našel jsi to?"

„To by ses divil, co jsem našel," odpověděl Peter přes rameno. „Pojď se podívat."

V tu chvíli se nathan vymrštil, překvapivě rychle. Do ruky se zbraní vrazil ve chvíli, kdy Peter stiskl spoušť. Výstřel minul cíl a pistole odlétla kamsi do tmy. Nathan ji smykem následoval. Tedy pokusil se. Chvilkový nával adrenalinu na léta výcviku nestačil, takže místo zamýšleného útěku během pár vteřin ležel na zemi s obličejem zabořeným do mechu s rukou bolestivě vykroucenou za zády.