„Máš pravdu mladíku," zamumlala šamanka.

Peter se sice ve svých skoro čtyřiceti zrovna jako mladík necítil, ale neprotestoval. Chápal, že Kamali tak připadat klidně může. Navíc ho teď mnohem víc zajímalo, co zjistila, než jak ho oslovuje. Kamali se totiž skláněla nad jedním ze strážních kamenů, obklopujících její obydlí a tvářila se znepokojeně. Když se Peter s Danielem se přesunuli k ní, pochopili proč. Kámen sice ležel na svém místě, ale byl puklý v půlce a jedna jeho strana byla otočená vyrytým znamením k zemi. Kdokoliv to udělal, musel mít velkou sílu a nejspíš také nějaký nástroj.

„Kdo myslíte, že to mohl udělat?" zeptal se Daniel.

„Šerif? Nerada to říkám, ale jako jediný byl dost blízko Wendigu i Bethy a zároveň nechráněný. Jsem hloupá, měla jsem trvat na tom, aby také nosil ochranný amulet."

„Počkat, šerifovi jsem dával svůj amulet, když nás tenkrát v lese dohnal," ozval se Peter. „Já měl u sebe zbraň s upravenými střelami, takže jsem se spolehl na ni. A když se ukázalo, že to funguje, použil jsem jeden ze zbylých nábojů, takže jsem ho po něm nikdy zpátky nechtěl. Navíc, jak by udělal tohle?" ukázal na rozbitý kámen. „A kdy? Musel by to zvládnout hned jak tu byl s Danielem poprvé, ne? Jinak by vůbec nemohl dovnitř. Ale kdyby ho ovládalo Wendigo, mohl by se k tomu kameni vůbec přiblížit? Nathan to přece nedal, vzpomínáte?"

„Brzdi hochu, trochu moc otázek najednou na starou ženskou," zarazila ho Kamali v rozjezdu. „Vezměme to postupně a nejlépe odzadu. Kdokoliv kruh zničil, musel k tomu mít důvod a ten měl jedině Matabu. Takže ať už má ten kámen na svědomí kdokoliv, musel být pod vlivem Wendiga a přece se k němu dokázal přiblížit na dost dlouho, aby ho rozbil. Takže co se tvé poslední otázky týče, ano mohl.

Možná by se k němu takhle dokázal přiblížit i Nat, kdyby se vážně snažil. To že nedokáže kruh překročit, neznamená, že se nedokáže dotknout jeho hranic. Ochrana kruhu je stavěná na to, aby zastavila manido, duchy, ne fyzické tělo. Zřejmě by mu to nedělalo obzvlášť dobře, ale dokázat to mohl. Je ostatně dost pravděpodobné, že se Matabu většinu času držel hodně na pozadí a jen tak jemně ponoukal, když se nikdo nedíval. Kdyby si troufl vystrčit růžky víc, všimla bych si ho, tak jako tenkrát Watanua."

„I tak. Jak a kdy by to udělal?" zavrtěl hlavou Daniel. „Celou dobu se motal okolo nás."

Náhle se zarazil a chvíli jen mlčky zíral před sebe.

„Vlastně ne," opravil se zamyšleně. „Když jsme přijeli, bral jsem Nathanovu matku ke Kamali sám. Byla už při sobě, takže ji stačilo podepřít. Šerif zůstal ještě nějakou dobu v autě. Tvrdil, že si musí v hlavě srovnat, co jsem mu cestou řekl a že dorazí za námi."

Sevřel rty a s gustem nakopl zcela nevinný kamínek, ležící poblíž.

„Doprčic," vyprskl naštvaně. „Doprčic, doprčic, doprčic."

„Pomáhá to?" zeptala se ho Kamali uštěpačně. „Protože pokud ne, zbytečně ztrácíme čas, zatímco naši dva holoubci si možná někde užívají romantické odpoledne, ale daleko spíš se nezanedbatelnou rychlostí blíží k místu, kde je bez dozoru opravdu mít nechcete."

„Problém je, že my je můžeme honit tak leda pěšky," trhl rameny Peter. „Víc jak jednu rezervu s sebou vážně nevozíme. A šerif si dal záležet. Ty gumy nejsou jen tak vypuštěné. Jsou prořízlé. Všechny čtyři."

„Jestli jde jen o tohle, tak to není problém," mávla rukou Kamali. „Zavolejte Nathanovi a vysvětlete mu, co se děje, já se zatím postarám o nějaké to přibližovadlo."

„Přibližovadlo! Velice přesný termín! Nemůžeš z toho vytáhnout něco rychlejšího než mírný klus?" Daniel na sedadle spolujezdce téměř nadskakoval. Kdyby mělo zapůjčené vozítko jen polovinu energie, kterou projevoval, blížila by teď jejich rychlost rychlosti zvuku.

„Ne to tedy nemůžu," odsekl Peter. „Tohle není závoďák, jestli sis všiml. Pokud se pokusím ještě zrychlit, nejdřív mu prošlápnu podlahu a pak se rozsype celý."

„Tak o tom docela vážně pochybuji," ozvala se klidně Kamali. „Možná není nejrychlejší, ale bytelný je dost. Billy s ním stahuje klády z lesa."

„To by se mi hodilo, kdybych potřeboval odstranit polom, ne dohnat šerifa," nechal se slyšet Peter. „Rychlejší auto nikdo v rezervaci neměl?"

„Ne, neměl," odsekla Kamali tónem, naznačujícím, že si má další připomínky nechat pro sebe. Ani se na ni nemusel otáčet, aby věděl, že sedí vzpřímeně, s rukama založenýma na prsou. V podstatě stejný postoj i tón použila, když došlo na diskuzi, jestli pojede, nebo nepojede s nimi.

„Právě proto. Daniel má dobrý základ, ale rozhodně není bezchybně připravený," odpověděla tehdy na jejich námitky, že je to příliš nebezpečné. „Nepřichází v úvahu, aby se o celý rituál pokoušel sám. A teď, přestanete zdržovat, nebo vás mám do toho náklaďáku nakopat?"

A bylo po diskuzi. Takže teď Kamali seděla spolu s oběma lovci a s rozhodným výrazem na tváři v stařičkém pickupu, zjevně připravena zamávat s každým, kdo se jí postaví do cesty. Peter se právě v duchu zabýval představou, jestli by nestačilo na zahnání Wendiga, kdyby si před něj stoupla se založenýma rukama a začala poklepávat nohou, když se před nimi objevila povědomá postava. Uprostřed silnice stál šerif. Působil poněkud zmateně a na obličeji mu pomalu zasychaly stopy krve. A z příkopu vedle cesty vykukoval zadek známé dodávky. Peter dupl na brzdu a jen díky tomu, že bylo Billovo vozítko tak pomalé, neskončili ve škarpě vedle šerifa.

***

„Vážně se mi snažíte říct, že mě ovládala nějaká indiánská mýtycká potvora? Já si rozhodně na nic takového nevzpomínám."

Šerif seděl na zadní sedačce vlastní dodávky, která naštěstí byla i přes silně pomačkaný a podrápaný vzhled a několik vysypaných oken nejen pojízdná, ale stále ještě rychlejší než Billův náklaďáček. Který jim ovšem poskytl skvělou službu, protože bez jeho pomoci by zmiňovanou dodávku zpátky na silnici rozhodně nedostali.

„Pokud máš jiné vysvětlení pro to, co se právě stalo, tak sem s ním synku. Jsem jedno ucho."

Kamali očividně nebyla nakloněna diskusím. Když Peter zastavil, vyletěla z vozu, bez jediného slova vrazila šerifovi nejdřív jakousi lahvičku podivné tekutiny s nekompromisním příkazem, aby to vypil a pak známý amulet, s pokynem, aby si ho pověsil na krk. Celou dobu se při tom tvářila, že by mu s chutí nádavkem vrazila pár facek, takže ji lehce dezorientovaný muž bez odmluv poslechl.

Teprve potom připustila, že je Wendigo s největší pravděpodobností v tahu a dovolila oběma lovcům s šerifem promluvit. Moc toho stejně nezjistili. Pokud jim šerif nelhal, a rozhodně nevypadal, že by toho v tuhle chvíli byl schopen, z okamžiků, kdy nejednal z vlastní vůle, si nepamatoval v podstatě nic. Co se týkalo amuletu od Petera, nevzpomínal si, kdy o něj přišel. Soudil, že mu nejspíš v době, kdy se snažili pomoci Elisabeth, vypadl z kpasy. Možná i dřív, ještě během pobíhání po lese. Ohledně nedávných událostí u Kamali toho měl v paměti ještě míň. Naposled si vzpomínal, jak se bavil s Nathanovou matkou u Kamali, krátce po tom, co Peter odešel na zdravotní procházku po rezervaci.

„Prostě jsme seděli v tom domku a bavili se o všelijakých obyčejných věcech. A pak se mi najednou nějak divně zamotala hlava a rozmazalo vidění a viděl jsem silnici a ... Vlastně nevím, co se stalo, ale nejspíš jsem se lekl a strhl řízení nebo co. Vím jen, že když jsem přišel k sobě, seděl jsem ve voze zaklíněném v příkopě a hlava mě bolela jako střep."

Zhruba takhle zněl šerifův popis událostí nedávno minulých.

„Já nemám žádné vysvětlení," přiznal teď nešťastně. „Jen se mi tomu prostě nechce věřit. Že já v tu neděli raději nezůstal doma," dodal ještě s povzdechem, narážeje na den, kdy se stal víceméně nedobrovolným účastníkem pátrání po Nathanovi.

„Co se stalo, stalo se. Teď bychom potřebovali vědět, co plánuje Matabu dál. Sice tušíme, že se bude chtít dostat ke kruhu, ale byl bych nerad, kdyby nás překvapil nějakou nečekanou změnou."

„Janette," prohlásil najednou Daniel.

„Cože?" reagovalo osazenstvo vozu sborově.

„Janette tenkrát věděla, co Wendigo dělá, přinejmenším zhruba. Poslala nás přece za Nathanem. Nemohla by něco vědět i teď?"

„Za zkoušku to stojí," připustil Peter, vylovil z kapsy mobil a hodil ho Danielovi. „Zkus jim zavolat, uvidíme."

Daniel zachytil přístroj, vytočil Samanthu a pro jistotu rovnou přepnul na hlasitý odposlech. Vozem se rozezněl vyzváněcí tón.

„Prosím?"

„Paní Mielová? Omlouvám se, že vás ruším, ale potřebovali bychom mluvit s vaší dcerou."

„Tak na to můžete rovnou zapomenout."

V telefonu to zachrastilo a hovor se rozpojil. Daniel pozdvihl obočí.

„Jak se zdá, nepatříme teď zrovna mezi její oblíbence," poznamenal a znovu vytočil Mielovic číslo. Tentokrát telefon vyzváněl opravdu dlouho.

„Myslíš, že ho vyhodila oknem?" zamumlal Daniel, pozorující svítící display.

„Nebylo by jednodušší ho prostě úplně vypnout?" odpověděl Peter otázkou.

„Jednodušší možná, ale rozhodně ne tak uspokojivé."

Dál už se s načatou myšlenkou nedostal, protože hovor se spojil.

„Podívejte, já si nepřeji, aby s vámi Janette mluvila," ozvala se Samantha rozlobeně. „Když s vámi mluvila posledně, byla ještě dva dni úplně rozhozená. Teď se konečně dala trochu dohromady a já nechci, aby se to vrátilo."

„Já to chápu, ale jen pár otázek. Je to důležité, věřte mi," naléhal Daniel.

„Doktorko, buďte tak hodná, opravdu je to důležité."

Šerif se nečekaně naklonil mezi sedačkami. Na překvapený Danielův výraz odpověděl tichým pokrčením ramen.

„Šerife?" žena na druhém konci zaváhala. Jakkoliv považovala Petera s Danielem za agenti FBI, pořád pro ni byli neznámí lidé. Ale šerif byl nejen zástupce práva, on byl především známý zástupce práva, kterému roky důvěřovala. „Opravdu je to nutné? Vzala jsem si dlouhodobé volno, abychom mohli být co nejdál od těch událostí. Nechci jí ty dny připomínat."

„Je mi líto, ale ano."

„Tak dobrá, dojdu pro ni," souhlasila Samantha nešťastně a telefon se odmlčel.

„Díky," šeptl Daniel.

„Doufám, že to bude k něčemu dobré," zabručel šerif tlumeně nazpět.

„Ano?" dětský hlas byl jasný a ozýval se v něm zvědavý podtón.

„Janette, ahoj, mám na tebe velkou prosbu," ujal se Daniel slova. „Vzpomínáš, jak jsi posledně věděla o Nathanově matce a tom stvoření, co bylo s ní?"

„Vzpomínám. Proč?"

„Nedokázala bys nám náhodou říct, co dělají teď? Kterýkoliv z nich. Nebo co plánují. Prostě cokoliv."

„Hmm, vydržte chvilku," Janette se na okamžik odmlčela. „Dobrý," ozvala se po chvíli poněkud tišeji. „Musela jsem se přesunout trošku bokem. Mámu vždycky hrozně rozhodí, když o tom mluvím, víte. Dokonce mě vzala k nějakému doktorovi a ten říkal spoustu věcí o traumatech a tak a napsal mi nějaké prášky na uklidnění. Takže teď hodně spím a skoro nic se mi nezdá. Ale něco bych možná ... Ale jsou to jen útržky. Něco o lese, a o kamenech. A taky o vhodném čase. Jako že se má něco stát, ale až na to bude vhodný čas a souvisí to s nějakými kameny v lese. Víc nevím. Je vám to k něčemu."

„Určitě, dík moc. Jsi zlatá. Drž se a neděs mámu."

Daniel ukončil hovor a těžce si povzdech. „Chudák holka. Taky vám přijde, že se na svůj věk chová strašně dospěle? Každopádně nám víceméně potvrdila, čeho jsme se obávali. A taky to vysvětluje, proč se Wendigo dalo do pohybu zrovna teď. Pravděpodobně nastal ten zmiňovaný vhodný čas."

„Alespoň máme malou výhodu. Možná. Na rozdíl od nás teď musí pěšky," poznamenal Peter.

„To nemusí být až taková výhoda," zchladila ho Kamali. „Wendigo je rychlé i pěšky a navíc se neunaví a nemusí se držet silnic." Po téhle povzbudivé poznámce se ve voze rozhostilo ticho, rušené jen vrčením motoru a příležitostným zadrnčením některého z uvolněných plechů.