„Zatraceně!" Nathan praštil pěstí do stolu tak silně, až nadskočil hrnek, zapomenutý na druhé straně.

Pomohlo to? ozval se mu v hlavě Watanuův hlas.

„Ani ne," přiznal Nathan. „Tohle nefunguje Watanu," postěžoval si sklesle. „Snažím se už třetí týden a jediné čeho jsem dosáhl, je naražená ruka a sklony k depresi. Nejvíc mě deptá, že tu zatracenou sílu cítím. Vím že tam je, ale nedaří se mi k ní dostat. Místo toho se jen ochomítám okolo, jak stydlivá panna."

Dobré je, že ji cítíš, uklidňoval ho jeho duchovní vůdce. Zbytek chce prostě čas. Zvládneš to, věř mi.

„Rád bych měl tvoji jistotu," povzdechl Nathan, vstal, s heknutím si protáhl zdřevěnělé nohy a vydal se odnést hrnek, který se po jeho rázném vyjádření frustrace posunul nebezpečně blízko k okraji stolu. „Co tě vede k přesvědčení, že jsem toho vůbec schopen?"

Už jsi ji jednou částečně uvolnil. Tenkrát v nemocnici. Potřebuješ to jen zopakovat.

„Až na to, že naprosto netuším, jak jsem to tenkrát udělal. Jediné, co si pamatuju, je že jsi mě v tu chvíli neskutečně štval."

Jestli ti to pomůže, můžu tě naštvat znovu, nabídl se Watanu ochotně.

„Proč ne. Jestli to dokážeš. Lepší nápad stejně nemám." Nathan se pro tentokrát usadil rovnou na podlahu, zády se opřel o skříňku a zavřel oči.

„Do toho," vyzval Watanua, „naštvi mě."

***

Peter zaparkoval na svém oblíbeném plácku na okraji rezervace a natáhl se na zadní sedačku pro tašku se zásobami. To byla poslední dva týdny další jeho funkce. Dvorní zásobovač. Vzhledem k tomu, že Nathanova matka stále zůstávala u Kamali, bylo potřeba postarat se o jídlo, kosmetiku a další nezbytnosti všeho druhu.

Také obvykle zůstával s Bethy a dělal jí společnost, zatímco Daniel s Kamali někde v soukromí trénovali. Poměrně tichou společnost, ale zdálo se, že jí stačí, když není sama. Podle toho, co říkala Kamali, ji stále pronásledovaly noční můry, týkající se dnů, které strávila v moci Wendiga, takže byl její strach ze samoty byl zcela pochopitelný.

Občas se zastavil i šerif. S ním si zjevně měla víc co povídat, koneckonců byli ze stejné generace a zřejmě vyrůstali nedaleko od sebe, takže se znali už jako děti. V takovém případě se Peter obvykle šel projít po rezervaci a nechal je, ať si pohovoří v klidu. Ostatně podle známého vozu, zaparkovaného kousek od jejich tu byl i dneska. Peter se nemohl zbavit dojmu, že je šerif do Elisabeth tajně zamilovaný a Elisabeth rozhodně nevypadala, že by jí to vadilo. Ale koneckonců proč ne. Oba byli dospělí a svobodní a pokud se chtěli dát dohromady, byla to jen jejich věc.

„Vystupovat, konečná," šťouchl do podřimujícího Daniela. Daniel zívl a protáhl se.

„Tak dobrá," prohlásil rezignovaně. „Vzhůru do práce." Vystoupil z auta a spolu s Peterem zamířili ke Kamali. Ta už je očekávala před chajdou, spokojeně pokuřujíc cosi nesmírně smrdutého z dýmky tak historické, že by mohla být z fleku umístěna do muzea.

„Jak to, že ona může kouřit takovou příšernost a já musím dodržovat zdravý životní styl a napájet se naprosto odporným bylinným vývarem," mrmlal Daniel.

„Nejspíš proto, že nejsi stará zkušená šamanka. A krom toho, kdo ví, třeba je to co kouří úplně děsně zdravé."

Daniel si pochybovačně odfrkl, ale jakékoliv poznámky si nechal od cesty. I proto, že už došli ke Kamali, takže na ně nezbyl čas.

„Vítejte mládenci," pozdravila je stará žena skřípavě. „Dneska jste tu dost pozdě."

„Daniel nebyl schopen vyhrabat se z postele," ušklíbl se Peter, ignorujíc kolegovo tlumené zavrčení. „Jak se daří Elisabeth?"

„Stejně jako včera," pokrčila šamanka rameny, naposledy potáhla z dýmky, zbylý tabák vyklepla na zem a zastrčila ji kamsi do hlubin svého oděvu. „Má tu toho vašeho šerifa, tak má poněkud lepší náladu. No chlapče, čas kvapí, je třeba dát se do díla," kývla na Daniela, obrátila se na podpatku a vyrazila vpřed.

Daniel si tlumeně povzdechl a vyrazil za ní. Peter je chvíli sledoval a pak zamířil do chaty, předat zásoby a zodpovědět obvyklé dotazy – Ano, Nathan je v pořádku. Ano, zvládá to dobře. Ne nic nového ohledně Wendiga.

„Ptám se pořád stejně, že?" Bethy se unaveně usmála, když v Peterově tónu zaslechla dikci nazpaměť naučených odpovědí. „Já vím. Jen mi vadí, že tu jen tak sedím a nic nemůžu. Občas mám pocit, že snad vyskočím z kůže touhou něco udělat."

„To je pochopitelné," Peter se omluvně usmál. „Bohužel jediné, co teď můžeme zrovna my dva dělat, je čekat a doufat. A věřit."

„Ale bude to v pořádku, viďte? Myslím, zvládnou to, že?" obrátila k němu pohled, žádající o ujištění. Peter ale věděl, že kdyby prostě jen řekl ano, nepřesvědčil by ji. Na to byla příliš chytrá.

„Moc rád bych vám řekl, že ano, ale já nevím. Nikdo z nás neví. Nikdy, abych pravdu řekl. Uděláme co bude v našich silách a budeme doufat, že to bude stačit. Zatím to vždycky stačilo," dodal s pokusem o úsměv. Elisabeth mu ho vrátila stejně pokřiveně.

„Jak to děláte? Jak dokážete každé ráno vstát s vědomím, že večer už nemusíte být živí?"

„No, hodně pomáhá vstávat v poledne," pokrčil Peter rameny. „Kromě toho, jak to děláte vy? Jak si můžete být jistá, že vás třeba zítra nesrazí autobus?"

Elisabeth se poprvé, co ji znal upřímně zasmála.

„Zrovna autobusu se teď ani nebojím. Tudy jich zas až tak moc neprojíždí, víte? Ale budu si dávat pozor. A děkuji vám, za všechno." Peter pokrčil rameny.

„S děkováním počkejte, až bude po legraci. Zatím jsme toho moc nedokázali," poradil jí a mávnutím umlčel protesty, ke kterým se nadechovala. „Skočím si ven," obrátil se na šerifa, který během celého hovoru seděl tiše vedle Elisabet. „Až budete odjíždět, řekněte mi."

„Jistě," přitakal šerif. „Ale mám dnes volno, nemyslím, že bych odjížděl nějak zvlášť brzy, kdybyste se chtěl trochu projít."

Peter kývl a zamířil k východu. Periferním viděním ještě zaregistroval, jak šerif položil svou dlaň jemně na Elisabethinu. S pečlivě utajeným úsměvem urychleně opustil chajdu, dřív než bude svědkem případného pokračování.

Odpoledne líně plynulo. Přinejmenším pro Petera, který neměl na práci nic jiného, než čekat. Nějakou dobu postával pod stromem, pod kterým na ně při jejich první návštěvě rezervace čekal Nathan a sledoval dění v osadě. Až na to, že tu nic moc ke sledování nebylo. Nakonec se rozhodl pro malou procházku po okolí, aby si alespoň protáhl nohy.

Poflakoval se jak ho napadlo, křížem krážem po celé osadě. Zrovna postával nad dvěma staříky, hrajícími jakousi deskovou hru, připomínající kombinaci mlýnu a tic-tac-toe, když jeho pozornost upoutal zvuk startujícího motoru. Překvapeně zdvihl hlavu. Ne že by tu žádná auta nebyla. Ale auta domorodců obvykle hlasitě hrkala a vyřvávala. Tenhle motor zněl hladce a vyladěně. Pokud si někdo z místních nedávno nepořídil nové, pečlivě udržované auto, mohl ten motor patřit v zásadě jen jednomu vozu. Rychlým krokem vyrazil k příjezdové cestě. Když dorazil na dohled, jeho podezření se potvrdilo. Místo, kde ještě před nedávnem stálo šerifovo auto bylo prázdné. Peter zaraženě potřásl hlavou. Proč mu šerif neřekl, že odjíždí, jak byli domluvení? Že by ho odvolali tak narychlo, že si na to nevzpomněl? Možné to bylo. Náhle si všiml něčeho na jejich voze. Popošel blíž a hlasitě zaklel. Obě gumy na straně spolujezdce byly vyfouklé. Obešel auto a přidal několik dalších barvitých kleteb. Gumy na druhé straně na tom byly úplně stejně.

Jat neblahým podezřením vyrazil ke Kamalině obydlí téměř poklusem. Bez ohlášení vpadl dovnitř a zjistil, že jeho obavy byly zcela oprávněné. Chajda byla prázdná, jen poblíž místa, kde seděla Bethy se válel podezřele známý přívěšek. Stejný, jako dostali od Kamali od s Danem. Hladký kámen s vyrytým znamením, určený k ochraně proti posednutí. Drtíc mezi zuby kletby, z velké části směřované na svou vlastní pitomost, vylovil z kapsy telefon a vytočil Danielovo číslo.

„No tak," mumlal do vyzvánění netrpělivě. „No tak, vem to, chlape." Už to pomalu vzdával, když to Daniel konečně vzal.

„Hoří nebo co?" Ozvalo se v telefonu poněkud nevrle.

„Ne, ale máme problém. Bethy právě zmizela se šerifem."

„To od ní sice nebylo chytré, ale možná si jen vyrazili na romantickou procházku."

„Projížďku," opravil ho Peter. „A před odjezdem se nám namáhali vypustit všechny gumy. Jo, taky tu nechala ochranný amulet. Dane, rád bych věřil, že zbytečně panikařím, ale bojím se, že ne."

Odpovědí mu bylo ticho, rušené jen vzdáleným mumlavým hovorem. „Za minutku jsme tam, nikam nechoď," nařídil pak Dan stroze a ukončil hovor.

„Kam bych asi tak chodil," zavrčel Peter do hluchého přístroje a vrazil ho zpátky do kapsy.