Po šerifově oznámení se v místnosti na okamžik rozhostilo ticho. Peter opatrně odložil na stůl kelímek se zbytkem kávy. Vzhledem k tomu, jak byl pomačkaný, se ale stejně překlopil a tmavá tekutina se rozlila po stole.

„Když říkáte odešel, tak myslíte odešel jako odešel, nebo odešel jako ...?"

„Prostě odešel. Zdvihl se, odpojil přístroje a vykráčel z nemocnice. Tak jak byl. V noční košili a omotaný obvazy."

Peter se s úlevou sesul zpátky do židle.

„Ocenil bych, kdyby se lidi okolo mě začali vyjadřovat jasně a bez dvojsmyslů," povzdechl. „To se ho nikdo nepokusil zastavit?"

„Pokud jsem to dobře pochopil, v jednu chvíli byl v kómatu a v druhé na odchodu. Než jim došlo, co se děje, byl v tahu. Zázraky se dějí, ano?"

Peter potřásl hlavou.

„Jaké měl oči?" zajímal se, aniž by věnoval pozornost šerifově poznámce.

„Cože?"

„Oči. Jakou měly barvu?"

„Jak to mám vědět, pochybuji, že se někdo snažil kontrolovat barvu jeho očí."

„Toho by si všimli i bez cílené kontroly. Nezmínil se někdo, že by mu svítily zeleně?"

„Ne to tedy nezmínil. Proč?"

„Jen mě tak něco napadlo."

Peter si zamyšleně pohrával s pomačkaným kelímkem. Prvotní úlevu, která ho zaplavila po zprávě že Nathan dokázal nemocnici opustit po svých, překrývaly všelijaké otázky, které se mu vyrojily v hlavě. Jako třeba, proč rovnou odešel, místo aby dal někomu vědět. A kam asi tak šel uprostřed podzimu, bos a v nemocniční košili.

„Odešel pěšky?" napadlo ho. Pokud ano, nebude od nemocnice daleko.

„Nejspíš. Jak jinak?"

„Na parkovišti zůstalo jeho auto," připomněl šerifovi. „Sem jsme jeli mým."

„Jeho auto jsem tam nechal, protože nestartovalo," namítl šerif, ale i tak znovu sáhl po telefonu. Po krátkém hovoru s nemocnicí se otočil zpátky k Peterovi.

„Přiměl jsem někoho, ať se podívá. Buď se jeho auto vypařilo, nebo s ním odjel, i když mi není jasné, jak tu kraksnu přiměl nastartovat. Napadá vás, kam mohl jet?"

„Jedno místo vlastně ano. Nemáte náhodou číslo na Creigovi. Myslím na pevnou linku."

„Mám číslo v podstatě na každého. Myslíte, že jel domů?"

Peter pokrčil rameny.

„Bylo by to logické místo. Rozhodně to stojí za zkoušku."

Šerif pozdvihl obočí, ale bez dalších námitek se zdvihl, přešel místnost a ze skříně, stojící u zdi, vylovil obsáhlý svazek.

„Takže Creigovi," povzdychl a začal jím listovat.

Peter ho pozoroval s rostoucím obdivem. Na to že se je ráno chystal zatknout, pak s nimi absolvoval hon na Wendigo a teď musel řešit zmizení osoby, která byla ještě před půlhodinou v kómatu se držel obdivuhodně dobře.

„Obdivuji, jak to zvládáte," vyslovil své myšlenky nahlas. „Myslím při tom všem, co jste s námi dneska zažil."

„V duchu hlasitě ječím a mlátím hlavou do zdi," ujistil ho šerif. „A až to skončí, nejspíš se půjdu šíleně opít. Ale teď na to není čas."

Zastavil se prstem u jednoho řádku a znovu, toho večera už potřetí, sáhl po telefonu. Tentokrát ho ale rovnou přepnul na konferenční hovor. Kanceláří se rozeznělo hlasité vyzvánění. Oba muži ho napjatě poslouchali, pohledy upřené na přístroj.

„Prosím?" když se z reproduktoru ozval Nathanův hlas, Peter úlevně vydechl.

„Nathane?"

„Peter?" ozval se mladík lehce překvapeně. „Kde jste? Zkoušel jsem Vám volat do hotelu, ale řekli mi, že jste ještě nedorazili."

„V šerifově kanceláři. Dal jsi nám zabrat, víš to. Proč jsi vlastně odešel z nemocnice?"

„V tu chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad," ozval se Nathan omluvně. „Poslouchejte, mohli bychom si promluvit? Všichni dohromady?"

„Teď? To asi nepůjde. Daniel je s tvou matkou u Kamali a já pomalu usínám ve stoje, takže pro něj rozhodně nepojedu, dokud se alespoň trochu nevyspím. Budeš muset počkat do zítřka."

„To chápu. Koneckonců, asi bych si taky měl pořádně odpočinout. A tak moc to zase nespěchá. Zítra to bohatě stačí," ujistil ho Nathan. „Dobře se vyspěte. A díky." A aniž by čekal na odpověď, položil telefon.

„Zdá se mi to, nebo ho vážně vůbec nepřekvalilo, že je jeho matka s vaším kolegou v rezervaci?" ozval se šerif.

„Nezdá," souhlasil Peter. „Vůbec se choval, jako by toho věděl mnohem víc, než by měl. Mám své podezření, jak se to mohl dozvědět, ale abych pravdu řekl, teď jsem příliš unavený, než abych to řešil. Pokud vám to nebude vadit, zajedu se vyspat a řešení téhle záhady si nechám na zítra." Vstal ze židle a natáhl k šerifovi ruku. „Děkuji za kávu, šerife. Máte to u mě."

Šerif s úsměvem stiskl nabízenou ruku.

„Dlužíte mi víc než kávu," řekl místo rozloučení. Peter mu úsměv unaveně vrátil.

„Já vím," ujistil ho. „Věřte mi, že to vím."

***

„Takže jsi co? Polobůh?" zajímal se Daniel a měřil si Nathana pátravým pohledem.

V Kamalině chajdě v rezervaci toho na dnešek moc nenaspal. Částečně proto, že spolu s šamankou kmene pečoval o Nathanovu matku a řešil možnosti různých rituálů a částečně proto, že zůstal kvůli vybitému telefonu bez informací o aktuálním stavu věcí. Díky tomu mu jeho, někdy až příliš bujná, fantazie mohla vesele vykreslovat všelijaké krizové scénáře. Teď měl trochu problém pojmout náhlou změnu situace.

Peter mu sice ráno, když pro něj dorazil, poskytl hrubý přehled událostí od chvíle, kdy se rozdělili, ale o tom hlavním, tedy jak se Nathan dokázal dát tak náhle tak rychle do pořádku a o čem s nimi chce tak najednou mluvit taky neměl ponětí. Takže teď posedávali, případně postávali v Creigovic obýváku a naslouchali Nathanovu líčení podrobností ohledně jeho zplození a Watanuova poutacího rituálu.

Daniel přelétl očima přes další dva návštěvníky. Peter pohrdl pohodlím křesel a opíral se o parapet okna, vedoucího do ulice. Nathana poslouchal tiše, s lehce podmračeným výrazem, naznačujícím, že na tom se strávením nových informací není o moc lépe, než Daniel.

Kupodivu nejvíc v klidu vypadal šerif, jehož přítomnost tady byla mimochodem pro Daniela dalším překvapením dne. Ani ne tak to, že se rozhodl k nim na tuhle schůzku přidat, jako to, že ho Peter bez námitek podpořil. Přesněji řečeno, pokrčil rameny a řekl proč ne. Což se v Peterově případě dalo počítat téměř za nadšený souhlas. Daniel neměl ponětí, čím, ale zjevně na Petera udělal včera opravdu dobrý dojem. Takže teď šerif seděl v jenom z ošoupaných, ale pohodlných křesel, ve tváři výraz, naznačující, že pozorně poslouchá a trpělivě čeká, až mu to nějakým způsobem začne dávat smysl.

Nathan, usazený na gauči, se po Danielově otázce zatvářil poněkud rozpačitě.

„Nevím. Abych pravdu řekl, tuhle část jsem tak docela nepochopil. Zjevně mi to dává schopnost obsáhnout Watanua, aniž by mě to nějak poznamenalo. A zřejmě i zvýšenou odolnost, proti duchovním útokům. Jako, že mě nemůže posednout duch Wendiga třeba." Na okamžik se odmlčel, jako by něčemu naslouchal. „Aha, tak bez mého vědomého svolení nemůže," upřesnil.

„Zapomněl jsi zmínit extrémní samoléčivou schopnost," upozornil ho Peter. Narážel tím na to, že rány, utržené během obou střetnutí s Wendigem, v průběhu minulé noci zmizely beze stopy.

„To bylo nárazové. Ani nevím, jak jsem to přesně udělal. Teoreticky bych měl mít nějakou část Watanuovi moci, ale nejsem schopen ji jakkoliv vědomě využít. A věřte mi, že jsem to za posledních pár hodin zkoušel opravdu usilovně."

„Možná jsi se jen vyčerpal léčením," navrhl Daniel.

„Tak to ani náhodou. V tuhle chvíli má víc sil, než já."

Všichni tři naslouchající sebou překvapeně trhli, když se od Nathana ozval rozhodný, chladný hlas, který si zvykli spojovat s Watanuem. Mladíkovi oči nabraly lehce zelenou barvu. Ne tak výraznou, jako když Watanu zcela přebíral kontrolu, ale dost silnou, aby nebylo pochyb o tom kdo mluví.

„Buď tak hodný a varuj mě, než se příště rozhodneš objevit na scéně," požádal Peter indiánského ducha unaveně. „Mám jen jedny nervy. Jak to myslíš, že má víc sil než ty?"

„Tak, jak to říkám. Co živ nepoužil z toho co ode mne získal víc, než pár podvědomě vyslaných jiskřiček. A to mluvím jen o té základní trošce ode mne. Jak vyspíval, vyspívala samozřejmě i jeho poděděná síla. Jen do ní prostě zatím nedokáže vědomě sáhnout. Nejspíš mu v tom brání omezení, dané jeho lidskou částí. Pokud bude mít dost času, určitě to zvládne," vysvětloval Watanu s výrazem to je přece každému jasné.

„Samozřejmě. Že mě to hned nenapadlo," zamumlal Peter sarkasticky. „S dětmi bohů a duchovních bytostí se koneckonců potkávám obden."

Šerif, pokoušející se šok z náhlé změny Nathanovi osobnosti, zapít čajem, který jim jejich hostitel při příchodu naservíroval, se prudce rozkašlal a vyprskl hnědou tekutinu před sebe.

„Omlouvám se," hekl, když se mu podařilo popadnout dech. „špatný otvor. Chtěl jsem se zeptat. Pokud má Nathan takovou rezervu moci a nedokáže ji sám využít, nemůže ji použít ten W... Wa..., jak se sakra jmenuje?" obrátil se na Petera s Danielem

„Watanu," ozval se indiánský duch štiplavě. „Není to tak složité jméno, řekl bych."

„Pokud jsem pochopil vaše vyprávění správně," ignoroval ho šerif. „Máte v boji s tou příšerou problém, že nedokážete zničit jakéhosi ducha, který ji ovládá. Jiný duch by to zvládnout mohl, pokud by měl dost sil, ne? A pokud je Nathanova síla původně Watanuova, proč by si jí nemohl vypůjčit? I když nechápu, proč tu stvůru nezničil už tenkrát před lety, když byl ještě silný dost."

V místnosti se rozhostilo ticho.

„Řekl jsem pitomost?" zajímal se šerif. Daniel jen pomalu zavrtěl hlavou.

„Vlastně ani ne. Alespoň z mého pohledu to dává smysl. Watanu?"

„Možná. Možná by to jít mohlo. Musel by mi ji ale být schopen předat. A ochoten."

„Klidně si ji vem," zamumlal Nathan vlastním hlasem. „Jestli pak ty i Matabu vypadnete a necháte nás s mámou na pokoji, předám ti ji klidně v dárkovém balení."

„Tak jednoduché to nebude," vzal si Watanu slovo zpátky. „Předat ji sice je svým způsobem jednodušší, než ji použít, ale stejně se na to budeš muset připravit. A budeš mi ji muset předat přesně v tu chvíli, kdy ji budu potřebovat."

„Proč až tehdy?"

„Protože to není moje moc, načerpaná z uctívání nebo rituálu provedeného mým jménem. Bude to prostě jen uvolněná syrová moc. Nedokážu ji udržet celou dlouhodobě. Nevyhnutelně by se jí nezanedbatelná část ztratila a to si nemůžeme dovolit."

„Proč se to vždycky musí nějak zkomplikovat?" postěžoval si Daniel. „Nemohlo by to pro jednou být jednoduché."

„Jestli chceš věci jednoduché, jdi pěstovat okurky," ušklíbl se Peter. „Soukromý vtip," osvětlil zbývajícím přítomným. „Každopádně, pořád jsme teď na to líp, něž třeba včera," vrátil se k aktuálnímu tématu. „Přinejmenším máme alespoň nějakou ideu, jak Wendigo porazit. Potřebujeme k tomu ještě něco, kromě posílení Watanua?"

„Je potřeba oddělit Matabua od ducha, se kterým se spojil, protože ani vy, ani já nemůžeme účinně bojovat s Wendigem tak, jak je nyní. Teprve pokud se podaří zrušit jejich spojení, mohu se postavit jeho duchovní části," ujal se slova Watanu.

„A co se stane s tou neduchovní částí, když je odělíme?" zajímal se Daniel.

„O tu se už budete muset postarat sami. Ale ztratí svou extrémní odolnost, takže nebude o nic nebezpečnější, než jakékoliv jiné Wendigo."

„Učiněná procházka růžovou zahradou. Takže teď už jen nějak zvládnout tu část s oddělením a jsme za vodou."

„To je ovšem právě problém," povzdechl Watanu. „Aby se spojení porušilo, je potřeba provést poměrně komplikovaný rituál, který má několik fází a vyžaduje velice precizní provedení. Navíc hned první fáze obsahuje narušení klece, ve které je nyní Matabu uzavřen. V tu chvíli Wendigo téměř jistě zaútočí na toho, kdo bude rituál provádět. O konečné uvolnění obou entit totiž rozhodně nestojí. Štěstí je, že poutací kouzlo se skládá ze tří kruhů - tří vrstev – a nám stačí otevřít tu první. To ho uvolní natolik, že bude schopen použít vlastní tělo, místo těla hostitele. Stále ale bude vázán uvnitř kruhu. Takže jakýkoliv útok z jeho strany bude veden především na duchovní rovině. Bohužel, i když lze připravit nějakou obranu, zcela ho odstínit nelze, protože tím by se také odřízl šaman od Wendiga a nemohl by oddělení dokončit. Takže ten, kdo rituál povede, musí být dostatečně silný na to, aby útoku odolal a zároveň sám dokončil kouzlo."

„A co se stane, pokud to nezvládne?" zeptal se Peter.

„Pak bude mrtvý a po světě bude pobíhat Wendigo-Matabu. Volný a vražedný. No trochu přeháním, fyzicky bude sedět v kruhu, ale bude schopen využít mnohem větší díl své moci než doposud, takže nepochybně velmi rychle zapracuje na rozbití zbylých pout."

Watanu přehlédl kamenné výrazy naslouchajících a obranně rozhodil rukama.

„No co je? Já netvrdil, že je to jednoduché," ohradil se. „Ptali jste se, proč ho nezničila už Tilijaki. Tak tady máte odpověď. Tilijaki byla v době, kdy se svému synovi postavila už příliš zesláblá věkem. Samotné poutací kouzlo ji stálo většinu sil a zbytek vyčerpala na moje vyvolání, které je popravdě mnohem méně náročné, než zmiňovaný rituál oddělení. A když říkám zbytek, tak myslím celý zbytek. Spoutání Wendiga bylo to poslední, co Tilijaki v životě udělala."

V místnosti se rozhostilo ticho, když mužům došlo, jak to Watanu myslí.

Jako první ho přerušil Daniel

„Dóbro," protáhl zamyšleně. „Dokážeš mě ten rituál naučit?"