Nathan otevřel oči, zase je zavřel. Párkrát zamrkal, ale výhled se nezměnil. Nemohl se splést. Tenhle strop vídal roky, den za dnem. Když mu bylo osm, aktivně ho vyzdobil za pomoci plechovky svítivě zelené barvy čímsi, co v jeho tehdejších představách byla naprosto úžasná kosmická loď. Přes veškerou matčinu snahu části jeho uměleckého projevu stále prosvítaly bílou barvou, kterou se je pokusila zakrýt. Nebylo pochyb o tom, že se právě probudil ve vlastní posteli. Ale jak se sem dostal. Že by se mu ten výlet do lesa jenom zdál?

Vysoukal se do sedu a rozhlédl se kolem. Ano, byl jeho pokoj v celé své kráse. Přesto mu na tom obraze něco nesedělo. Pokoj byt totiž uklizený. Tedy přesněji řečeno, byl v něm jen běžný nepořádek. Nevykazoval žádné známky toho, že ho před pár dny zdemolovalo naštvané Wendigo. Všechno bylo na svém místě, dokonce i obraz, který pamatoval rozbitý a potrhaný na zemi uprostřed střepů, visel nepoškozený na svém místě.

Zmateně pohlédl na své ruce a dokonce si stáhl tričko aby mohl prozkoumat hrudník. Žádné obvazy. Žádná zranění. Ba ani jizvy ne. Zase si tričko oblékl. Nebyl si jistý, co si o tom má myslet. Vzpomínky na nedávné události byly příliš ostré na to, aby věřil, že se mu to všechno jenom zdálo. Jak si ale v tom případě má vysvětlit tohle? Nakonec usoudil, že zíráním do prázdna se vysvětlení nedobere. Vyklouzl z postele, natáhl si tepláky, přehozené přes židli a vydal se na průzkum.

První čeho si všiml, když sešel do přízemí bylo ticho. Dřív si to neuvědomil, ale dům byl až nepřirozeně tichý. Nebylo to jen tím, že se neozývaly žádné zvuky uvnitř. Nepronikaly sem ani žádné zvuky z venku. Zjevně byl den, takže by sem měl pronikat obvyklý denní ruch. Zvuky hlasů, motory projíždějících aut, štěkot psa, ptačí zpěv... Cokoliv, jen ne tohle mrtvé ticho. Váhavě došel ke dveřím a vzal za kliku. Nic se nestalo. Ani se nehla. Přidal na síle, ale marně.

„Silou to nepůjde," ozvalo se za ním klidně.

Nathan se prudce otočil. V chodbě stál tmavovlasý muž, tak mezi pětadvaceti až třiceti lety. Oblečený byl v umaštěných džínech, košili a kožené vestě s nápisem Harley Forever a pozoroval ho jasně zelenýma očima. Mladík překvapeně couvl, takže narazil zády na vstupní dveře.

„Mě se bát nemusíš," uklidňoval ho muž. „Tady se vlastně nemusíš bát nikoho. Snad kromě sebe."

„Jak to myslíte? A kdo ksakru jste? A jak jste sem dostal? A co se to vlastně děje?"

„To je spousta otázek na to, abychom se bavili na chodbě," pokrčil muž rameny a zamířil do obývacího pokoje.

Nathan za ním chvíli překvapeně zíral. Ten člověk se tu choval jako doma. Přitom si byl skoro jistý, že ho v životě neviděl. Ani tady, ani jinde. I když, ten obličej mu byl zvláštně povědomý.

„Jdeš?" muž se zastavil ve dveřích pokoje a tázavě se Nathana otočil.

Nathan se váhavě odlepil od dveří a vydal se za podivným návštěvníkem. Obývací pokoj byl stejně tichý a prázdný jako zbytek domu. Velkým oknem dovnitř pronikalo sluneční světlo, ale ulice byla prázdná. Ještě divnější ale byl fakt, že sakury, zasazené podél cesty, byly v plném květu. Zelenooký muž se se založenýma rukama usadil na roh jídelního stolu a čekal, až se Nathan vynadívá. Nathan se pomalu obrátil od okna.

„Jaro?" zeptal se zmateně. „Neměl by být konec listopadu?"

„Hádám, že máš prostě rád kvetoucí sakury," pokrčil návštěvník rameny.

„To mám, ale jak to souvisí?"

„Jednoduše. Tohle všechno, tady i venku, je jen výplod tvého podvědomí. Skrýš, ve které se cítíš bezpečně."

„V tom případě, co tu děláte vy? Jsem si jist, že s mým pocitem bezpečí nemáte společného nic. Tak kde vás moje podvědomí sebralo, hmm? A vím, že se opakuju, ale co jste zač?"

„Jmenuji se Watanu a pravdou je, že do toho tady tak úplně nespadám. Jsem tu tak trochu ... Na návštěvě, dalo by se říct."

„Bezva, tak dík že jste se zastavil. Já vás ale nezval, takže můžete úplně klidně zase vypadnout," zamračil se Nathan.

Watanu potřásl hlavou.

„I kdybych chtěl, tak nemůžu. Uvízl jsem v téhle kleci, ve které ses tak roztomile zavřel před vnějším světem." Rozmáchlým gestem obsáhl okolí.

Nathan se rozhlédl po pokoji a na chvíli se znovu podíval i z okna. Navzdory podivnému tichu, se tu cítil překvapivě příjemně. Po dnech, naplněných zmatkem, bolestí a strachem se mu klid, který ho tu obklopoval, vlastně docela zamlouval. Rozhodně si tu nepřipadal jako v kleci.

„Já se tu jako v kleci necítím," řekl nahlas.

„A že nemůžeš ven ti nevadí? Ne, neodpovídej. Zjevně nevadí, jinak by ses s tím pokusil něco dělat. Koneckonců schovat se pod kámen je mnohem jednodušší, než se snažit bojovat."

Nathan sebou trhl. To nebylo fér. Jak má bojovat, když ani neví s čím a jak?

„Co je vám do toho," naježil se. „Vás se nepokusilo zabít šílené Wendigo v těle vaší vlastní matky. Dvakrát!"

K jeho překvapení Watanu uhnul pohledem.

„Svým způsobem pokusilo," přiznal rozpačitě. „Abys rozuměl, jedním z důvodů, proč po tobě tak jde, jsem právě já. Totiž, vzpomínáš na toho strážce, kterého vyvolala Tilijaki, aby zastavila Matabua?"

„Legendy? Budete tu na mě tahat legendy? Pamatuju, a co? Co to s tím má co dělat?!

„Ten strážce jsem já."

Nathan na něj vytřeštil oči.

„Chceš mi tvrdit, že jsi nějaký indiánský duch nebo co?" vydechl. „Ne, poslouchej, to je blbost. Jak by ses dostal do mojí hlavy. A jak bys tu dokázal existovat, aniž bych o tobě věděl?"

Oči se mu rozšířily jak dva talíře, když se jeho pozornosti domohla dotěrná myšlenka. Prudce se napřímil a propálil zelenookého návštěvníka pohledem.

„Tys mě posedl," vyštěkl. „Jako Wendigo mojí mámu."

Místností jako by se s jeho slovy prohnala prudká vlna síly. Narazila do Watanua a odhodila ho až k protější zdi. Včetně stolu, o který se doposud opíral. Nathan pokročil vpřed.

„Vypadni," zavrčel vztekle a bez přemýšlení vyslal novou vlnu. Watanu se proti jeho útoku na poslední chvíli zaštítil vlastní mocí a jejich síly se do sebe zaklínily.

„Tak to není," vyrazil ze sebe namáhavě zelenooký duch. „Věř mi. Když se uklidníš, vysvětlím ti to. No tak, uvažuj, co ti to udělá?"

Nathan zaváhal. Byl naštvaný, ale taky byl zvědavý. Navíc, jak se zdálo, z nějakého důvodu měl na Watanuem převahu. Mohl si dovolit chvíli počkat, než ho ze své hlavy vykopne. Spustil ruku a o krok ustoupil.

„Tak vysvětluj," vyzval ho. Watanu se s úlevným výdechem vyhrabal z trosek stolu a oprášil se sebe třísky.

„Legendu o vzniku Wendiga a přivolání strážce už znáš," začal a přesunul se ke křeslům, která naštěstí zůstala nedávným střetem nedotčena. Cestou se Nathanovi vyhnul obezřetným obloukem.

„Co nevíš, je co se dělo dál. Popravdě, dlouho víceméně nic. Indiáni mi nosili oběti a připomínali si mé jméno v legendách, předávaných z jedné generace na druhou. Byl jsem mocný a nebyl problém udržet Matabua v příslušných mezích. Vlastně jsem se docela bavil. Dokud nezačalo ubývat těch, kteří si mě pamatovali. Nerad to přiznávám, ale má moc je z velké části závislá na počtu mých vyznavačů a síle jejich víry. Což mimochodem platí o většině duchovních bytostí, kdyby tě to zajímalo. No nic, to odbíhám. Prostě jednoho dne došlo k tomu, že moje moc už nestačila na to, aby Matabua udržela. Jeho výhoda je v tom, že není závislý na nějakých vyznavačích nebo obětech. Má vlastní hmotné tělo, i když pokřivené ..."

„K věci," zarazil ho Nathan chladně. „A zestručni to."

„Myslím, že jsi strávil moc času ve společnosti těch dvou lovců," zamumlal Watanu. „Chytáš od nich ošklivé manýry."

Nathan varovně pozdvihl ruku a Watanu se raději vrátil k vysvětlování.

„Když stručně, tak stručně. Záhy došlo k tomu, že se mi Matabu začal vymykat. Jeho moc sílila, zatímco moje slábla. Potřeboval jsem nějak zesílit, abych ho dostal pod kontrolu. Náhlé získání zástupu nových vyznavačů se nejevilo zrovna reálně, takže jsem zvolil metodu oběti. Dobře načasovaná krvavá oběť mi mohla poskytnout dost sil na jednorázové poutací kouzlo. A taky poskytla. I když jen tak tak."

„Krvavá oběť?" Nathan se podezíravě zamračil. „To myslíš jak?"

„Tak jako ty rozhodně ne," odfrkl si Watanu.

„A jak víš, co si myslím?"

„Stačí se podívat, jak se tváříš. Představuješ si obětování mladé panny nebo něco obdobně potrhlého. Mimochodem s mladou pannou bych si dovedl představit mnohem zábavnější krvavou oběť, než vrazit do ní nůž," uchechtl se. „Míň krve, zato mnohem víc legrace. No co je?" ohradil se, když ho Nathan zpražil pohledem. „Jsem koneckonců ochránce života. Je to jedno z mých označení. To jsem ti neříkal?"

„Ne," usekl Nathan.

„Tak ti to říkám teď. Každopádně, ačkoliv dovedu čerpat moc i ze smrti v mém jménu, daleko víc síly načerpám z opačného pólu. Z krve prolité při narození," vysvětlil, když viděl, že Nathan stále nechápe. „Takže jsem se pokusil najít dostatečně senzitivní dívčinu, která by mi zasvětila narození svého potomka. A hádej, na koho jsem narazil?"

Nathan, který poslouchal Watanuovo líčení s rostoucím podezřením, suše polkl.

„Mámu?" tipl si.

Dávalo to smysl. Podle doktorů byla neplodná. Sama mu kdysi řekla, že jeho narození považovali za zázrak. Tenkrát si myslel, že přehání. Nakonec nejspíš nepřeháněla. Zásah bytosti, honosící se titulem ochránce života se jako zázrak rozhodně počítat dal.

„Takže jsi udělal co? Počkal, až si to máma s někým rozdá a postaral se, aby se zárodek ujal?"

„Heh, kdybych měl čekat, až na to sama s někým skočí, to bych se načekal. Počkal jsem si na vhodný čas, a pak jsem se postaral, aby se chytla prvního vhodného partnera, který se namanul.

Zvládl bych to i bez něj, ale vy lidi dneska moc přemýšlíte a bylo by jí divné, že je v tom, když si ani nesáhla na chlapa. A koneckonců, takhle to byla větší zábava. Mimochodem, jak se ti líbí můj výběr otce," optal se Watanu samolibě, předvádějíc Natovi svou motorkářskou podobu.

Nat suše polkl. Pořád si stěžoval, že nemá žádné pořádné informace, které by mu vysvětlili, jak se doprostřed téhle šílenosti dostal. Teď začínal mít pocit, že má těch informací až moc. A hlavně se zaboha nedokázal zbavit až příliš živé představy, jak si to jeho matka rozdává s ramenatým motorkářem, zatímco okolo poskakuje indiánský duch a fandí jim.