Peter nervózně přecházel po čekárně a neustále pokukoval po chodbě, ve které zmizelo lůžko s Nathanem a lékařským doprovodem. Upřímně nenáviděl čekání. Čekání v nemocnici obzvlášť. Bohužel právě teď nemohl dělat nic, než právě jen čekat.

Za poslední hodinu už nejméně dvacetkrát překontroloval telefon, jestli něco nepíše Daniel, který bral Nathanovu matku ke Kamali a vypil asi deset kelímků vody z automatu, postaveného v rohu. To mu na chvíli zajistilo další rozptýlení, když se sháněl po toaletách pro návštěvníky. Teď rázoval z jedné strany čekárny na druhou a tvářil se, že nevidí soucitné pohledy, které po něm vrhala sestřička za pultem příjmu. Na chápavě uklidňující rozhovor teď zrovna opravdu neměl náladu. To už by se raději dohadoval s šerifem o právních důsledcích falšování úředních dokumentů a následném napadení a únosu veřejného činitele. Jenže šerifa nechal s Danielem v lese, aby se postarali o Bethy Creigovou, takže jakékoliv dohady nebo vysvětlování padly na jeho přítele.

Znovu překontroloval telefon. Na chvíli zvažoval, jestli nemá Danovi zkusit zavolat. Ale ne, asi ne. Kdyby bylo něco potřeba, ozval by se sám. S povzdechem zastrčil přístroj zpátky do kapsy a vydal pro další kelímek vody. S nápojem v ruce se pak usadil na nepohodlnou plastovou sedačku. Z nedostatky jiné zábavy se pokusil se začíst do jednoho z časopisů, připravených pro čekající. Jak záhy zjistil, jednalo se o časopis určený především pro dospívající dívky. No co, pořád bylo lepší, než reklama na inkontinenční vložky, kterou se pokoušel studovat zhruba před půl hodinou. Zrovna se dostal k článku, opěvujícímu jakéhosi idola dospívající mládeže, když ho vyrušilo tiché odkašlání.

„Pan Stenford?"

Peter zdvihl hlavu a setkal se s pohledem lékařky, která Nathana přebírala.

„Ano?"

„Vy jste s panem Creigem příbuzný?"

„Vzdáleně," přitakal Peter. Jak mu je?" zajímal se, než ženu napadne zkoumat, jak vzdálená je jejich příbuznost. Doktorka viditelně zaváhala.

„Je mi líto ...," začala.

„Co je vám líto?" zeptal se Peter ostře a vstal, takže teď se lékařka musela dívat vzhůru, pokud s ním chtěla mluvit z očí do očí.

„Klid pane, je ve vážném stavu, ale žije," uklidňovala ho urychleně žena, když jí došlo, že nezvolila zrovna dobrou úvodní frázi.

„Ok, jsem klidný," kývl Peter chladně. „Víceméně. Přiměřeně situaci. Prostě vynechte společenské fráze a řekněte mi jak na tom je."

Lékařka povzdechla.

„Podívejte," začala obšírně. „Žádné z jeho zranění není samo o sobě život ohrožující. Většina je v podstatě povrchových. Ale ztratil mnoho krve a navíc je to podle záznamů už druhé podobně rozsáhlé zranění ve velice krátké době. I když musím připustit, že to předchozí se za těch pár dnů zahojilo až neuvěřitelně dobře. Kdybych nevěděla ze záznamů, jak staré ty rány ve skutečnosti jsou, odhadla bych je na několik týdnů. Každopádně je ale jeho tělo velice vyčerpané ..."

„Zkraťte to, prosím," přerušil ji Peter. „Zvládne to?"

Doktorka se zarazila.

„Nevím," přiznala nepříliš ochotně. „Udělali jsme, co bylo v našich silách, ale v tuhle chvíli je v kómatu a závislý na přístrojích. Nicméně, pokud se nedostaví šok, má šanci."

Peter zhodnotil její výraz a raději se ani neptal, jak velká ta šance je.

„Chci ho vidět," požádal místo toho.

„Jistě," žena se špatně skrývanou úlevou pokynula směrem k chodbě.

Nathan nehybně ležel na lůžku, v obličeji tak bledý, že se mezi bílým nemocničním povlečením téměř ztrácel. Klid v místnosti rušilo jen šumění přístrojů. Peter si přitáhl židli, usadil se vedle postele.

„Tak tvoji matku jsme z toho snad dostali," oznámil bezvědomému mladíkovi. „Tedy doufám. Daniel se ještě neozval. Ale myslím, že má dost velkou šanci, že bude v pořádku. V tuhle chvíli možná větší než ty."

Odmlčel se a pozoroval bledou tvář, uloženou na polštáři.

„Jak tě vůbec mohla napadnout taková blbost, jako že půjdeš do toho lesa sám. To nemáš ani základní pud sebezáchovy," pokračoval, i když mu bylo jasné, že ho Nathan neslyší.

Nathan na jeho samomluvu samozřejmě nijak nereagoval. Peter si s povzdechem promnul oči. Cítil se pekelně unavený, ale zároveň v něm doutnal bezmocný vztek, spojený s neodbytným pocitem, že kdykoliv se jim v tomhle šílenství podaří posunout o krok vpřed, objeví se něco, co jim podrazí nohy.

„Jak mu je?" Do místnosti vstoupil šerif, zastavil se u nohou Nathanovy postele a zkoumavě se na mladíka zadíval.

„Doktorka říká, že má šanci," zamumlal Peter, aniž by se obtěžoval na něj otočit.

„To neznělo moc optimisticky."

„Od ní taky ne. Vlastně to spíš znělo jako zázraky se dějí," pokrčil Peter rameny.

„A dějí?"

„Vím já? Upřímně doufám, že ano. Pohřbů jsem už absolvoval dost na několik životů." Peter se konečně namáhal na šerifa podívat. „Přišel jste mě zatknout, nebo si chcete jen povídat?"

„Vlastně jsem se přišel hlavně podívat, jak se daří Nathanovi. Ani jsem netušil, že tu ještě budete. Mimochodem příbuzný? Opravdu?"

Peter se ušklíbl. „Zjednodušuje to jednání. A pokud to budeme brát od Adama, jsme koneckonců příbuzní všichni." Šerif jen napůl pobaveně, napůl rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Dáte si kafe?" změnil raději téma. „Na stanici máme nový automat. Vaří překvapivě dobrou kávu."

„To je snad nejzajímavější zatýkací formule, jakou jsem kdy slyšel," pozdvihl Peter obočí.

Šerifovi lehce zacukaly koutky.

„Možná dělám chybu, ale ještě vás nezatýkám," odpověděl. „Zatím bych si jen si rád v klidu někde promluvil."

Peter sklouzl pohledem k postavě na lůžku. Nechtělo se mu odsud, ale pravdou bylo, že tu nebyl k ničemu. A navíc, i když ho víceméně přátelsky žádal, nebylo by moudré šerifa odmítnout. Nebo možná právě proto, že žádal přátelsky. Přátelské, nebo alespoň ne vyloženě nepřátelské, vztahy s místní policií se jim ještě budou hodit, pokud to tu nehodlají rovnou zabalit.

„V tom případě si dám kafe rád," kývl, naposled mrkl na bezvědomého mladíka a následoval šerifa z nemocnice.

***

„Abych nezapomněl, váš kolega vám vzkazuje, že Elisabeth Creigová je prozatím v pořádku, ale raději by měla zůstat uvnitř kruhu, jestli chápete, co tím myslí Protože já tak úplně ne. A pro něj se máte stavit zítra dopoledne." Šerif jim oběma naservíroval kelímek kouřící kávy a usadil se do jedné z židlí v malé kanceláři. Peter, uvelebený ve druhé, vděčně usrkl horký nápoj.

„A proč mi nezavolá? Nebo alespoň nenapíše?" podivil se Peter.

„Vybil se mu telefon. Jak se zdá, podcenil náročnost zapnuté navigace. Nebo přecenil výdrž svého přístroje."

Šerif labužnicky nasál vůni kávy a upřel na svého hosta přes okraj kelímku pátravý pohled.

„Lovci monster?" nadhodil.

„Dalo by se to tak říct," kývl Peter, uvažujíc, kolik mu asi Daniel řekl. Nejspíš to na něm bylo dost poznat, pokud ovšem šerif náhle neovládl čtení myšlenek. Alespoň podle jeho následné reakce.

„Váš kolega mi víceméně vysvětlil, co jste zač a o co se tady snažíte," prohlásil. „Nebo se o to přinejmenším pokusil cestou do rezervace. A leccos mi řekla ta indiánka. Kamali myslím. Nejsem si jistý, že jsem pochopil všechno, ale rámcovou představu mám. A řeknu vám, kdybych neviděl, co jsem viděl, měli byste velký problém mě přesvědčit, že máte všech pět pohromadě. Pořád ještě chvílemi uvažuji, jestli mi náhodou taky nepřeskočilo. Nicméně, za předpokladu že je to skutečnost a ne nějaká hromadná halucinace, řekněte mi jednu věc. Proč to děláte?"

„Proč děláme co?"

Přes povzbuzující účinky kávy se Petera začínala zmocňovat malátnost a dělalo mu trochu problém se soustředit na rozhovor.

„Trávíte životy na cestách, naháněním vražedných potvor, které většina lidí považuje za smyšlenku."

„Asi jsme prostě nevyléčitelní dobrodruzi se sebevražednými sklony."

Peter se statečně pokusil potlačit zívnutí, ale tak docela se mu to nepodařilo.

Šerif se lehce pousmál. „Já bych vás na první pohled tipl spíš na nevyléčitelného cynika. Ale chvíli jsem vás pozoroval v té nemocnici. To co se stalo Nathanovi vás docela vzalo. Skoro bych řekl, že si to kladete za vinu."

Peter se zamračil.

„Co si kam kladu nebo nekladu je moje věc," odsekl, ale v duchu musel přiznat, že má šerif pravdu. Neměli nechat Nathana samotného. Příliš se spoléhali na to, že ho Watanu ochrání. I kdyby jen pro to, že ho potřebuje, pokud má být schopen se Wendigu účinně postavit. Neuvědomili si, jak slabý Watanu je. Nenapadlo je, že toho prostě nemusí být schopen. A jestli to Nathan nezvládne ... Bezděky stiskl ruku. Co dělá si uvědomil ve chvíli, kdy ho osprchovala káva z prudce zmáčknutého kelímku.

„Někdy nemůžete zachránit všechny," ozval se šerif téměř laskavě. Peter se přinutil uvolnit sevřenou pěst.

„Můžu to zkusit," odpověděl chladně.

Na to nebylo co říct. Šerif tedy jen pokrčil rameny a raději podal Peterovi krabičku papírových kapesníků.

„Na to kafe," vysvětlil.

Peter s kývnutím přijal a na nějakou dobu se rozhostilo ticho, rušené jen šustěním papíru. Přerušilo ho až zadrnčení telefonu. Šerif mu věnoval znechucený pohled, ale drnčící přístroj to neumlčelo, takže se natáhl po sluchátku.

„Policejní stanice, šerif Kampbel," ohlásil se. „Ano? Cože? Jak? Aha. Ano. Rozumím. Děkuji." Položil telefon a obrátil pohled k Peterovi. „Volali z nemocnice," oznámil mu. „Nathan odešel."