„Chyba, poklade," ozvalo se za Nathanem, který právě zasunul nůž do kapsy a chystal se vstát.

Kdyby za ním vybuchla bomba, nemohl by se leknout víc. Prudce vyskočil a otočil se, zatímco zpoza opasku vytáhl pistoli od Petera. Bohužel dokonalou eleganci toho pohybu zakončil tím, že mu nohy podklouzly na spadaném listí a on naprosto neelegantně dopadl rovnou na zadek. Zbraň mu při tom vyletěla z ruky a ze zadní kapsy kalhot se ozvalo nepříjemné křupnutí, naznačující, že proti úderu o kámen, spojenému s přisednutím jeho telefon rozhodně odolný nebyl.

„Působivé," okomentovala předvedený výkon posměšně nově příchozí a popošla o krok vpřed. Pod nohou jí při tom praskla větvička. Celkem běžný zvuk, ani ne moc hlasitý, ale Nathanovi přišel ohlušující.

„M-mami?" vykoktal.

„Co myslíš?" ušklíbla se na něj a mrkla. Byl to jen okamžik, ale mohl by přísahat, že přitom její oči zazářily žlutě. Těžce polkl a pokusil se odsunout co nejdál. Pohledem při tom pátral po zbrani, kterou tak nešikovně upustil.

„Hledáš tohle?" Žena přešla kousek stranou a zdvihla se země pistoli. Dvěma prsty a se znechuceným výrazem, jako by zdvihala za ocásek chcíplou krysu. „Vážně bys to chtěl použít na svou vlastní matku? Ts, ts, ts." Ledabylým pohybem odhodila zbraň daleko za sebe.

„Ty nejsi moje matka!"

V Nathanovi se na okamžik vzedmul vztek, ale při pohledu do ledových, nenávistných očí, které ho pozorovaly s posměšnou sebejistotou, ho rychle překryl strach. Pokusil se zvýšit vzdálenost mezi sebou a tvorem, který byl o to děsivější, že nosil tvář jeho matky. Pozadu a po všech čtyřech, neodvažujíc se otočit zády, nebo ztrácet čas pokusy vstát.

„Pravdu díš, poklade. Ale tohle," poklepala si žena jednou rukou na hruď, „tohle je stále její tělo a věř mi nebo ne, ona je tu pořád se mnou."

Stejnou rychlostí, jakou couval, postupovala kupředu, udržujíc mezi nimi setrvalou vzdálenost. Při tom ho pohrdavě pozorovala, očividně ji jistá svou převahou.

„Bylo tak roztomilé ji pozorovat, jak se pokouší za mými zády dostat k tobě," pokračovala a bylo vidět, že si nastalou situaci vyloženě užívá. „A tak sladké. Ta její hrůza, když zjistila, že s ní celou dobu manipuluji. Že mě má celou dobu za zády. Tolik, kolik jsem se toho o tobě a tvém strážci dozvěděl díky jejím návštěvám, bych sám jen těžko zjišťoval. A tobě jsem při tom skrz ní servíroval, co se mi hodilo."

Její úsměv mrazil. Nathan se silou vůle přinutil přestat couvat. Stejně to nebylo k ničemu. Kdyby ten tvor chtěl, mohl ho snadno dostihnout, kdykoliv by se mu zachtělo. To, že to ještě neudělal, znamenalo, že chce něco jiného. Pravděpodobně si vychutnat svoje vítězství naplno.

Hraje si s tebou jako kočka s myší, napadlo ho. Ty ale nejsi žádná pitomá myš. Chce se chlubit? Podpoř ho v tom. Přinuť ho mluvit. Třeba se ti podaří ho rozptýlit dost na to, abys dokázal utéct.

„Ale, dovedla mě sem," vyhrkl první co ho napadlo. „K tomu kruhu. Ten si nevymyslela."

„To máš pravdu, ten si nevymyslela. Musím říct, že jsi mě krutě zklamal, když jsi odmítl provést ten rituál. Kdybys nebyl tak tvrdohlavý, už jsem mohl být volný. Byl by to pěkný paradox, kdybys mě uvolnil zrovna ty, ale nevadí. Maminka to taky zvládne, až s tebou skončím."

„Nevěřím ti. Kdyby to mohla udělat ona, proč bys to už dávno neudělal," oponoval mu Nathan a očima při tom těkal po okolí, hledajíc nějakou únikovou cestu.

„Nejsme my nějací sebejistí?" Žena si založila ruce na hrudi a svrchu na něj shlédla. „Musím tě zklamat. Samozřejmě, že může. Mám ovšem své důvody, proč jsem si ji nechával v záloze. Třeba to, že mladá krev je mnohem silnější. Čím mladší, tím lépe."

„To tě ovšem musí mrzet, že jsi přišel o Janette," odsekl Nathan.

Ženin obličej na okamžik potemněl a oči zlostně zaplály.

„Tím jsi mě hodně rozzlobil," připustila temně. „To mládě by se hodilo nejlépe. Její krev rituál začala a kdyby ho i ukončila, povstal bych s plnou silou. Už jen pro tohle by mě potěšilo, kdyby to byla tvá krev, která by moje pouta nakonec prolomila. Ale spokojím se s jinou pomstou."

Oči jí znovu zaplály žlutě. Nathan zalapal hrůzou po dechu. Postava před ním se začala měnit. Tělo zeštíhlelo až do vychrtlosti, paže i prsty se prodloužily a nehty se přeměnily na dlouhé drápy. I obličej se změnil. Teď byl vyhublý a svraštěný a řasy i obočí prostě zmizely. Přesto si jistým způsobem zachoval některé matčiny rysy. O to byl děsivější.

„Natty? Natty, poklade!" zaintonovalo stvoření v dokonalé nápodobě matčina starostlivého zavolání.

„Ty..., ona..., v parku ..." vyrazil ze sebe Nathan nesouvisle, oči vytřeštěné na stvůru před sebou, neschopen pohybu. O tomhle nikomu neřekl. Ani Peterovi s Danielem. Byl přesvědčený, že se mu to tenkrát v noci jen zdálo.

„Správně, poklade." Hlas se změnil. Teď skřípal jak nehty po skle. „Neobejmeš maminku?"

Wendigo k němu natáhlo pařáty. Nathan se ve vteřině probral ze strnulosti. Aniž by přemýšlel co dělá, vyhrabal se na nohy a dal se na útěk. Nijak zvlášť nepřemýšlel, kam běží, hlavně co nejdál od téhle noční můry. Bohužel mu velice rychle začal docházet dech. Nikdy nebyl zrovna excelentní běžec a ani hrůza, která ho poháněla, nedokázala jeho netrénované a hojením vyčerpané tělo udržet v tempu dlouho. Po chvíli už spíš jen klopýtal, než běžel. Pak už stačil jeden chybný krok, a podvrtnutý kotník ho poslal k zemi. Zoufale se pokusil znovu postavit, ale marně. Dostal se sotva do kleku, když ho silná, šlachovitá ruka popadla pod krkem a přirazila zády k zemi.

„Vážně sis myslel, že mi dokážeš utéct?" zaskřípalo Wendigo a zesílilo stisk.

Nathan se neúspěšně pokusil vypáčit prsty, které ho svíraly. Bylo to jako pokoušet se zápasit s pneumatickými kleštěmi. To stvoření mělo neuvěřitelnou sílu. Pravděpodobně by mu dokázalo bez problémů zlomit vaz nebo urvat hlavu, kdyby chtělo. Na rychlý konec si ovšem situaci zjevně příliš vychutnávalo.

„Jsi tak roztomilý, když se bráníš," zasyčelo pobaveně. „Jako bys snad měl nějakou šanci se mi ubránit."

„Jednou se mi to už povedlo," zasípal Nathan.

„Tobě? Nebuď naivní," posmíval se mu tvor. „Kdyby se neobjevil na scéně Strážce, byl bys teď už jen mastný flek. Ale teď není k mání, viď. Ty ho nedokážeš přivolat a on sám je moc slabý, aby přišel sám. Nemáš šanci."

Nathan překvapeně zamrkal. Jaký strážce? O čem to mluví. Zmatek, který pociťoval se zjevně promítl i do jeho obličeje, protože Wendigo se zlomyslně ušklíblo.

„Nemáš tušení, o čem mluvím, že? A umřeš, aniž by ses to dozvěděl. Jak smutné. Navíc tě zabije tvoje vlastní, milující matička a pak dokončí odemykací rituál a já budu konečně zase volný. Možná ji potom dokonce nechám jít. Bude mnohem tak zábavné, pozorovat, jak se zbytek života trápí tím, že zabila vlastního syna," posmívalo se stvoření a skřípění jeho hlasu způsoboval Nathanovi bolení hlavy. Navíc ho nedostatek kyslíku pomalu připravoval o vědomí. Z mlhy, která se zmocňovala jeho mysli se vynořila jedna otázka. Nebyla vlastně v dané situaci nijak důležitá, ale přesto mu dotěrně kroužila hlavou a bránila mu přemýšlet o čemkoliv jiném.

„Jak," zachroptěl namáhavě.

„Jak tě zabiju? Nějak zábavně. Třeba bych ti mohl vyrvat srdce, co ty na to." Jedním drápem pomalu přejel po Nathanově hrudi. Protrhl oblečení i obvazy pod ním a zaryl se do kůže. Nathan vykřikl bolestí.

„Jak, jak jsi ovládl matku," podařilo se mu ze sebe vyrazit přerývavě. Wendigo se na chvíli přestalo zabývat Nathanovým hrudníkem.

„To bylo snadné," vysvětlovalo ochotně. „Tvoje hodná maminka zaskočila na návštěvu za sousedkou a její malou dceruškou, zatímco jsi měl v nemocnici službu."

Znovu zarylo se spokojeným výrazem dráp do Nathanovy hrudi a mladík zalapal po dechu, jak jím projela ostrá bolest.

„To že ti dva otravní šašci přerušili rituál ještě neznamená, že přerušili moje pouto s tím mládětem. To nakonec nedokázal ani ó mocný Watanu. Jen ho oslabil, takže jsem ji nemohl plně ovládat," pokračovalo stvoření ve vysvětlování.

Drápem přitom vykreslovalo na Nathanově hrudi jakési obrazce. Nebo možná jen náhodnou změť čar. To Nathan netušil a popravdě ho to ani nezajímalo. Celou jeho mysl pohlcovala bolest. Nekřičel jen proto, že mu na to nestačil dech.

„Původně jsem se chtěl přesunout k Samantě, ale, když přišla tvá drahá matinka, neodolal jsem," Wendigo zastavilo své krvavé hrátky a zabodlo svůj palčivý pohled do Nathanových očí.

„Kdo by byl řekl, že si strážce nepohlídá zrovna ji. Ale byla naprosto nechráněná. Jedna malá kapička krve stačila. A pár vhodně pronesených slov. A byla moje."

Jeho ústa se rozevřela v nepřirozeně širokém úsměvu, připomínajícím spíš dravce cenícího zuby a drápy se opřely o Nathanovu hruď v místě, pod kterým bušilo mladíkovo srdce, zoufale se snažící co nejlépe zásobit tělo omezeným množstvím kyslíku.

„Sbohem bratře," zasyčelo a spáry se zanořily do masa. Nathanovým tělem projela ostrá vlna bolesti a pak ho pohltila milosrdná tma.

Bethy jako wendigo - tužka a pokus na grafickém tabletu