„Nic," Daniel se prudce odsunul od stolu a zamířil k lednici. „Dáš si pivo?"

„Ne, dík. Já taky nic. Žádné velké přestavby v okolí, žádné bourání, nic. Jak to tak vypadá, tahle cesta je slepá. Navrhuju sehnat si něco pořádného k jídlu a vyrazit k Mielom. Bude pomalu šest."

„Jsem pro," kývl Daniel, mám hlad jako vlk. Nebylo jim ale přáno. Ještě než stačili vůbec vyrazit z pokoje, přerušilo jejich plány zvonění Peterova mobilu. Peter pozdvihl překvapeně obočí a vylovil přístroj z kapsy.

„Prosím?" ohlásil se. „Rozumím. Určitě. Zůstaňte doma, hned jsme u vás," típl mobil a kývl na Daniela.

„Večeře nebude. Volala paní Mielová. Právě dorazila domů. K jejímu překvapení tam na ní nečekala dcera, ale papírek, že jede za tátou."

Daniel se zaškaredil. „Já mám hlad," protestoval. „Nemůžeme se alespoň stavit cestou pro něco s sebou? Stejně se nakonec ukáže, že pan Miele zdrhnul z domu, protože má ženu semetriku a teď se rozhodl, že si odveze i děcko."

Peter zalovil v kapse a mrskl po Danielovi sladkou tyčku, kterou dostal na poslední pumpě k nákupu. „Dej si Snickers," poradil mu. „Jestli jde o prostý únos, předáme to policii a dáme si parádní večeři. Ale mám silné podezření, že je v tom něco víc. Mimo jiné proto, že je dneska úplněk."

===

„Neměla jsem ji nechávat samotnou," vzlykala Samantha Peterovi do košile. Vrhla se mu do náruče jakmile jim otevřela dveře a teď ho štědře sklápěla slzami. Daniel se na něj přes doktorčino rameno škodolibě zašklebil a vyrazil hlouběji do domu.

„To je v pořádku Samantho," vymanil se Peter opatrně z ženina sevření a nabídl jí kapesník. „Nemohla jste to tušit. Nebo se snad Janette dneska chovala nějak zvláštně? Něco, co by napovídalo, že hodlá odejít?"

„Ne, ne, nic takového," doktorka si lehce osušila oči. „Ráno byla úplně v pohodě, měli jet se školou do nějakého muzea, hrozně se tam těšila. Vraceli se až teď k večeru, proto jsem byla tak dlouho v práci. Plánovala jsem si vzít na příští týden volno a vzít Janette na pár dnů k babičce do Elktonu. A když jsem teď dorazila domů, našla jsem tu jen tohle," kývla ke kuchyňskému stolu, na kterém ležel papírek vytržený zřejmě ze školního sešitu. Daniel přelétl papírek očima a pak ho s pozdviženým obočím podal Peterovi.

Mami, jela jsem na výlet s tátou. Psalo se tam. Neboj se, nepůjdeme daleko. Mám tě ráda, Janette

„Nevzala si s sebou skoro nic," dodala ještě doktorka, zatímco Peter zkoumal papírek. „Jenom svůj batůžek, co si v něm vždycky nosí svačinu a náhradní oblečení."

„Viděl jí někdo odcházet? Odešla pěšky?" zajímal se Peter.

„Ne, ne zahlédla ji sousedka, prý jela na kole. Často se jezdí projet, paní Galnovou samozřejmě ani nenapadlo, že by bylo něco v nepořádku."

„Má vaše dcera mobil?"

„Má," kývla Samatha, „ale nebere mi ho."

„Dobře, můžete nám dát její číslo?"

„Jistě, vydržte, napíšu vám ho," žena se zmateně rozhlédla po kuchyni, zřejmě ve snaze najít něco, na co by číslo napsala. Peter jí ochotně podal vlastní tužku a přistrčil jí papírek se vzkazem. Samantha si ho od něj vzala a naškrábala na něj řadu číslic.

„Myslíte, že byste ji podle toho mohli vystopovat?" zeptala se s nadějí.

„Doufám," přisvědčil Peter. „Ještě bychom potřebovali nějakou její fotografii. Co nejčerstvější pokud možno," požádal.

„Jistě, samozřejmě, mám tu její fotku z našeho posledního společného výletu s Thomasem," slzy jí znova vytryskly proudem. „Kdo by řekl, jak se může všechno tak hrozně zvrtnout," vzlykala, zatím co lovila zmiňovanou fotku z peněženky. „Jen se podívejte, tohle je Janette," ukázala na tmavovlasou dívku s dvěma dlouhými copy. „A tohle je Thomas. Byly jsme spolu šťastní, víte."

„Ano, to je vidět," ujistil ji Peter a vzal si od ní fotografii. „Uděláme co půjde, abychom vaši dceru našli. A doufejme, že i manžela. Pokud můžete, nezůstávejte na noc sama doma. Zkuste třeba přespat u nějaké kamarádky."

„Mohla bych zajet k Anně, to je moje sestřenice, víte," zamyslela se Samantha. „Ale bydlí na druhém konci města."

„To by bylo báječné. Vlastně, jestli chcete, můžeme vás k ní zavést. Myslím, že jste příliš rozrušená, než abyste teď sama řídila."

„To by od vás bylo laskavé. Asi bych si teď netroufla sednout za volant. Jen si vezmu pár nejnutnějších věci."

„Jistě, počkáme na vás ve voze. Tak pojďte agente Hermanne," zaškaredil se na Daniela, který během jejich rozhovoru bezostyšně vyjídal sušenky s mísy na stole a trhl hlavou ke dveřím. Daniel mu věnoval nevinný výraz typu co se ti nelíbí, shrábl z mísy ještě hrst sušenek a vyrazil za Peterem k vozu.

„Hele, tohle není žádná stárnoucí mamina od rodiny. Ta by stála za hřích," zamumlal s plnou pusou, když se vzdálili z doslechu.

„Trhni si nohou," zavrčel Peter. „Jestli sis nevšiml, je vdaná. A podle všeho docela šťastně."

„No, jestli je pan Miele opravdu součástí toho úplňkového vraždění, tak je dost možná čerstvá vdova. Nebo je šťastně vdaná za vlkodlaka, což je téměř totéž. A bere na tebe, to se nedá přehlédnout. Skočila ti rovnou do náruče, zatímco mě přehlédla jak širé rodné lány."

„Víš co? Přestaň si hrát na dohazovačku a raději se koukni na tohle," vrazil mu Peter do ruky papírek s telefonním číslem a Janettinu fotku. „Pokud si vzpomínám, existuje kouzlo lokalizace, které vyžaduje něco, co měl hledaný nedávno u sebe a jeho obrázek. Troufám si tvrdit, že ten papír měla Janette v ruce jako jednu z posledních věcí."

„Ty nejsi tak pitomý jak vypadáš," ušklíbl se Daniel. „Mě bylo divné, proč jsi ten papír tak nenápadně šlohl. Ale jako agent FBI sis o něj normálně mohl říct, víš."

„Nekritizuj," odsekl Peter. „Radši mi řekni, jestli to půjde."

„Nevím, mohlo by. Vyhoď mě cestou u hotelu, zkusím to, zatímco budeš dělat taxikáře."

===

„To ti to trvalo," uvítal Petera Daniel, když konečně dorazil na hotel.

„Trochu jsem zakufroval," přiznal Peter, „jak jsi na tom s lokací Janette?"

„Nejistě. Kouzlo jsem udělal a podle všeho se povedlo, ale pokud není Janette rozmázlá v okruhu zhruba jedné míle, tak moc přesnou odpověď nemáme."

„Myslíš, že je mrtvá a hmm ...", Petr naznačil rozprostření po ploše.

„Ale ne, je živá. Na mrtvé tohle kouzlo nefunguje. Jen ji asi něco kryje."

„To ovšem znamená, že asi opravdu nejde o obyčejný únos. Kde by zhruba měla být?"

„Zhruba tady," píchl Daniel prstem do mapy.

„Hmm, les. Sice žádný prales, ale husté je to dost. Na hledání jednoho děcka žádná sláva. Nějaké staré obětiště nebo tak něco v té oblasti není?"

„Žádné známé."

„A jsi schopen tu lokaci upřesnit, když se přesuneme do té oblasti?"

„Mohl bych, ale neručím za to. Můžu zkusit udělat něco jako stopovací amulet, ale účinnost bude maximálně hoďku, hoďku a půl a zničím při tom jak fotku, tak ten dopis, takže jestli ji v té době nenajdeme, jsme namydlení. A asi by bylo lepší to kouzlo udělat až budeme poblíž, ať nám vydrží co nejdýl."

„Fajn, tak si zabal fidlátka a padáme na noční tůru."

je slepá. Navrhuju sehnat si něco pořádného k jídlu a vyrazit k Mielom. Bude pomalu šest."

„Jsem pro," kývl Daniel, mám hlad jako vlk. Nebylo jim ale přáno. Ještě než stačili vůbec vyrazit z pokoje, přerušilo jejich plány zvonění Peterova mobilu. Peter pozdvihl překvapeně obočí a vylovil přístroj z kapsy.

„Prosím?" ohlásil se. „Rozumím. Určitě. Zůstaňte doma, hned jsme u vás." Típl mobil a kývl na Daniela.

„Večeře nebude. Volala paní Mielová. Právě dorazila domů. K jejímu překvapení tam na ní nečekala dcera, ale papírek, že jede za tátou."

Daniel se zaškaredil.

„Já mám hlad," protestoval. „Nemůžeme se alespoň stavit cestou pro něco s sebou? Stejně se nakonec ukáže, že pan Miele zdrhnul z domu, protože má ženu semetriku a teď se rozhodl, že si odveze i děcko."

Peter zalovil v kapse a mrskl po Danielovi sladkou tyčku, kterou dostal na poslední pumpě k nákupu.

„Dej si Snickers," poradil mu. „Jestli jde o prostý únos, předáme to policii a dáme si parádní večeři. Až na to, že bych nedoufal. Mimo jiné proto, že je dneska úplněk."

***

„Neměla jsem ji nechávat samotnou," vzlykala Samantha Peterovi do košile.

Vrhla se mu do náruče jakmile jim otevřela dveře a teď ho štědře sklápěla slzami. Daniel se na něj přes doktorčino rameno škodolibě zašklebil a vyrazil hlouběji do domu.

„To je v pořádku Samantho," vymanil se Peter opatrně z ženina sevření a nabídl jí kapesník. „Nemohla jste to tušit. Nebo se snad Janette dneska chovala nějak zvláštně? Něco, co by napovídalo, že hodlá odejít?"

„Ne, ne, nic takového," doktorka si lehce osušila oči. „Ráno byla úplně v pohodě, měli jet se školou do nějakého muzea, hrozně se tam těšila. Vraceli se až teď k večeru, proto jsem byla tak dlouho v práci. Plánovala jsem si vzít na příští týden volno a vzít Janette na pár dnů k babičce do Elktonu. A když jsem teď dorazila domů, našla jsem tu jen tohle," kývla ke kuchyňskému stolu, na kterém ležel papírek vytržený zřejmě ze školního sešitu. Daniel přelétl papírek očima a pak ho s pozdviženým obočím podal Peterovi.

Mami, jela jsem na výlet s tátou. Psalo se tam. Neboj se, nepůjdeme daleko. Mám tě ráda, Janette

„Nevzala si s sebou skoro nic," dodala ještě doktorka, zatímco Peter zkoumal papírek. „Jenom svůj batůžek, co si v něm vždycky nosí svačinu a náhradní oblečení."

„Viděl jí někdo odcházet? Odešla pěšky?" zajímal se Peter.

„Ne, ne zahlédla ji sousedka, prý jela na kole. Často se jezdí projet, paní Galnovou samozřejmě ani nenapadlo, že by bylo něco v nepořádku."

„Má vaše dcera mobil?"

„Má," kývla Samatha. „Ale nebere mi ho."

„Dobře, můžete nám dát její číslo?"

„Jistě, vydržte, napíšu vám ho," žena se zmateně rozhlédla po kuchyni, zřejmě ve snaze najít něco, na co by číslo napsala. Peter jí ochotně podal vlastní tužku a přistrčil jí papírek se vzkazem. Samantha si ho od něj vzala a naškrábala na něj řadu číslic.

„Myslíte, že byste ji podle toho mohli vystopovat?" zeptala se s nadějí.

„Doufám," přisvědčil Peter. „Ještě bychom potřebovali nějakou její fotografii. Co nejčerstvější pokud možno," požádal.

„Jistě, samozřejmě, mám tu její fotku z našeho posledního společného výletu s Thomasem," slzy jí znova vytryskly proudem. „Kdo by řekl, jak se může všechno tak hrozně zvrtnout," vzlykala, zatím co lovila zmiňovanou fotku z peněženky. „Jen se podívejte, tohle je Janette," ukázala na tmavovlasou dívku s dvěma dlouhými copy. „A tohle je Thomas. Byly jsme spolu šťastní, víte."

„Ano, to je vidět," ujistil ji Peter a vzal si od ní fotografii. „Uděláme co půjde, abychom vaši dceru našli. A doufejme, že i manžela. Pokud můžete, nezůstávejte na noc sama doma. Zkuste třeba přespat u nějaké kamarádky."

„Mohla bych zajet k Anně, to je moje sestřenice, víte," zamyslela se Samantha. „Ale bydlí na druhém konci města."

„To by bylo báječné. Vlastně, jestli chcete, můžeme vás k ní zavést. Myslím, že jste příliš rozrušená, než abyste teď sama řídila."

„To by od vás bylo laskavé. Asi bych si teď netroufla sednout za volant. Jen si vezmu pár nejnutnějších věci."

„Jistě, počkáme na vás ve voze. Tak pojďte agente Hermanne," zaškaredil se na Daniela, který během jejich rozhovoru bezostyšně vyjídal sušenky s mísy na stole a trhl hlavou ke dveřím. Daniel mu věnoval nevinný výraz, shrábl z mísy ještě hrst sušenek a vyrazil za Peterem k vozu.

„Hele, tohle není žádná stárnoucí mamina od rodiny. Ta by stála za hřích," zamumlal s plnou pusou, když se vzdálili z doslechu.

„Trhni si nohou," zavrčel Peter. „Jestli sis nevšiml, je vdaná. A podle všeho docela šťastně."

„No, jestli je pan Miele opravdu součástí toho úplňkového vraždění, tak je dost možná čerstvá vdova. Nebo je šťastně vdaná za vlkodlaka, což je téměř totéž. A bere na tebe, to se nedá přehlédnout. Skočila ti rovnou do náruče, zatímco mě přehlédla jak širé rodné lány."

„Víš co? Přestaň si hrát na dohazovačku a raději se koukni na tohle," vrazil mu Peter do ruky papírek s telefonním číslem a Janettinu fotku. „Pokud si vzpomínám, existuje kouzlo lokalizace, které vyžaduje něco, co měl hledaný nedávno u sebe a jeho obrázek. Troufám si tvrdit, že ten papír měla Janette v ruce jako jednu z posledních věcí."

„Ty nejsi tak pitomý jak vypadáš," ušklíbl se Daniel. „Mě bylo divné, proč jsi ten papír tak nenápadně šlohl. Ale jako agent FBI sis o něj normálně mohl říct, víš."

„Nekritizuj," odsekl Peter. „Radši mi řekni, jestli to půjde."

„Mohlo by. Vyhoď mě cestou u hotelu, zkusím to, zatímco budeš dělat taxikáře."

***

„To ti to trvalo," uvítal Petera Daniel, když konečně dorazil na hotel.

„Trochu jsem zakufroval," přiznal Peter. „Jak jsi na tom s lokací Janette?"

„Nejistě. Kouzlo jsem udělal a podle všeho se povedlo, ale pokud není Janette rozmázlá v okruhu zhruba jedné míle, tak moc přesnou odpověď nemáme."

„Myslíš, že je mrtvá a hmm ...", Petr naznačil rozprostření po ploše.

„Ale ne, je živá. Na mrtvé tohle kouzlo nefunguje. Jen ji něco kryje."

„To ovšem znamená, že opravdu nepůjde o obyčejný únos. Kde by zhruba měla být?"

„Zhruba tady," píchl Daniel prstem do mapy.

„Hmm, les. Sice žádný prales, ale husté je to dost. Na hledání jednoho děcka žádná sláva. Nějaké staré obětiště nebo tak něco v té oblasti není?"

„Žádné známé."

„Byl bys schopen tu lokaci upřesnit, když se přesuneme do té oblasti?"

„Mohl bych, ale neručím za to. Můžu zkusit udělat něco jako stopovací amulet, ale účinnost bude maximálně hoďku, hoďku a půl a zničím při tom jak fotku, tak ten dopis, takže jestli ji v té době nenajdeme, jsme namydlení. Na druhou stranu, nic lepšího stejně nemáme, takže jsem pro to zkusit."