„Tak jak to jde?"

Daniel sklapl knihu a odložil ji na stůl a protáhl si záda. Vedle už prohlédnutých knih na stole ležela druhá, nemenší hromádka, která ještě na projití čekala. Kromě několika Danielovo oblíbených grimoárů, které vozil pravidelně s sebou tu ležely i další, které si včera vypůjčil v místní knihovně. Včetně několika sbírek pohádek a pověstí. Na protější straně stolu bylo naopak rozloženo menší zbrojířství.

„Vcelku dobře," Peter pečlivě uzavřel další čerstvě naplněnou patronu. „A co tobě?"

„Mě bohužel vcelku špatně. Kromě běžných informací o Wendigu, které znám dávno nazpaměť, jsem neobjevil naprosto nic."

Daniel se natáhl po další knize a tichým povzdechem ji otevřel. Ještě ale ani nestačil prolétnout obsah, když začal vyzvánět telefon. Peter odložil plničku a natáhl se pro řinčící přístroj.

„Nowonsky, prosím," ohlásil se. Z telefonu se vyřinul proud slov, ale takhle na dálku Daniel poznal jen, že mluvčí je silně rozrušený.

„Okamžik, paní Mielová," přerušil tok řeči Peter, mávl na Daniela, ať se přisune blíž a přepnul hovor na hlasitý odposlech. „Říkáte, že vaše dcera tvrdí, že měla něco jako vidění, chápu to správně?" pokračoval.

„Já nevím, jestli bych tomu říkala vidění," ozval se z telefonu ženský hlas. „Spíš noční můra. Občas je mívá, od té doby... Od té příhody v lese. Doufala jsem, že se to časem zlepší, ale ... Prostě dneska za mnou přiběhla celá vyděšená a trvala na tom, že musí mluvit s Nathanem. Já to zkoušela, víte. Zkoušela jsem mu volat, ale nebere mi telefon. Chtěla jsem zavolat Bethy, jako jeho matce, ale Janette trvá na tom, abych zavolala vám," vysvětlovala doktorka rozpačitě.

„Mami, prosím, dej mi ten telefon," ozval se na pozadí dívčí hlásek se zoufalou naléhavostí. „Prosím, musím s nimi mluvit."

„Zlatíčko vydrž," krotila dceru paní Mielová. „Ještě jednou se omlouvám," dodala už zase do telefonu. „Nemohli byste s ní promluvit. Prosím. Vím že máte určitě spoustu jiné práce, než uklidňovat malé děti, ale byla bych vám moc vděčná. Já ..."

„To je v pořádku," zarazil ji Peter. „Rád s ní promluvím."

„Ah. Dobrá. Janette můžeš ..."

„Haló?" Janette ani nenechala matku domluvit a zmocnila se vytouženého přístroje.

„Janette? Co se děje?" ozval se Peter.

„Musíte zastavit Nathana," vyhrkla dívka. „Nesmí s ní jít. Je to past."

„Počkej, zpomal. S kým nesmí jít?"

„S Bethy. Nesmí jít s Bethy. Se svojí mámou."

Peter vrhl nechápavý pohled na Daniela a pozvedl ruce v tázavém gestu, ale Daniel jen bezradně zavrtěl hlavou. Ani jemu Janettina informace moc smyslu nedávala.

„Já myslím, že Nathan zrovna teď se svojí matkou nikam nepůjde," uklidňoval dívku Peter.

„Rozhodně ne dobrovolně," zamumlal Daniel.

„Vlastně pokud vím, už ní zhruba dva dni ani nemluvil," doplnil Peter a zamračil se na Daniela.

„To není pravda. Mluvil s ní už několikrát," přesvědčovala je Janette. „Ona za ním chodí. Ne normálně, jenom tady. Myslím v hlavě," dodala, když jí došlo, že její posluchači ji nevidí. „Podobně, jako mluvíval táta se mnou."

„Janette!"

„Mluvil se mnou, mami. Věř mi."

„Janette," upozornil na sebe Peter. „Ty říkáš, že Nathan má nějaké spojení se svou matkou?"

„Nebo ona s ním. Nevím přesně jak to funguje. Vím jen, že s ním občas mluví. Až na to, že to není tak docela ona. Něco je s ní. Něco zlého. To co zabilo tátu. A teď to chce zabít Nata. Nechci aby to zabilo Nata," vzlykla.

„My taky ne, neboj. Ale jestli to máme zastavit, musíme vědět co nejvíc. Ty víš co dělá? Nebo co plánuje? Nějaké podrobnosti?"

Na druhé straně se na okamžik rozhostilo ticho.

„Moc ne," přiznala. „Občas zahlédnu nějaké útržky. Jako kdyby sny nebo tak něco. Akorát, že se mi to stává i přes den. A taky pocity. Jako zlost a nenávist. Hlavně nenávist. Ale vím, že se chce zbavit Nata. Dneska. Určitě dneska. Má nějaký plán. Víc nevím. Zastavíte ho? Prosím."

„Určitě. Jdeme na to. Díky Janette. Drž se. A měla bys uklidnit mamku, myslím, žes ji dost vyděsila."

Peter ukončil hovor, než se k telefonu dostala znovu Samantha.

„Takže?" obrátil se na Daniela. „Je možné, že má ta malá něco jako spojení na Wendigo?"

Daniel chvíli zamyšleně poklepával prsty na stůl. „Nemůžu to vyloučit," přiznal pak neochotně. „Vytáhli jsme ji z prostředka nějakého jeho rituálu, to je nepochybné. Můžou tam být nějaké dozvuky."

„V tom případě předpokládejme, že ví co říká."

Peter zastrčil telefon do kapsy a začal balit zbrojnici, rozloženou po stole.

„Někam jdeš?" zajímal se Daniel.

„Navštívit Nata. Poptat se, jak se má matinka. Jedeš se mnou?"

„Co kdybys mu zkusil nejdřív zavolat, hmm?"

„Klidně to zkus, ale pochybuju, že ti to vezme. Když to nevzal ani paní doktorce."

„Škarohlíde." Daniel vytáhl telefon a vytočil Nathanovo číslo. Jediné, čeho tím dosáhl byl inspirativní poslech nekonečného vyzvánění.

„Ok," vzdal se zhruba po dvacátém zazvonění. „Nerad to uznávám, ale měl jsi pravdu. Telefony nebere, takže nezbývá, než ho navštívit osobně."

„Jo," Peter si přehodil tašku s výzbrojí přes rameno. „Jen doufám, že je ještě doma. Bůh ví, jak bysme ho naháněli, jestli někam vypadl."

„Můžeš mi říkat Ó veliký," odfrkl si Daniel a zamával mu před nosem svým přístrojem, kterým se před chvilkou snažil Nathanovi dovolat. „Spustil jsem mu GPS a nastavil sdílení polohy, takže jestli nevypadne z domu bez mobilu, máme ho v kapse. Doslova."

„Někdy máš i dobré nápady," poklepal ho Peter pochvalně po rameni. „Kdys to zvládl?"

„Když jsi sháněl večeři a mladej se sprchoval," zašklebil se Daniel spokojeně a protáhl se kolem přítele do chodby.

Že to ani tak nebude snadné, zjistili ve chvíli, kdy dorazili na poloprázdné hotelové parkoviště. Okolo jejich auta obcházel šerif a rozhodně nevypadal, že přišel na přátelskou návštěvu. Když si všiml přicházejících mužů, nejprve překontroloval pohledem příjezdovou cestu, jako by doufal, že se na ní někdo objeví a pak jim vyrazil se zamračeným výrazem vstříc.

„Šerife," pokývl Peter, ale šerif pozdrav neopětoval, jen se ještě o něco víc zamračil.

„Odjíždíte?" zeptal se chladně.

„Jen na chvíli. Děje se něco? Poměrně spěcháme, takže pokud to počká ..." Peter nechal větu přejít do ztracena a naznačil, že by rádi pokračovali k vozu.

„Obávám se, že počkat budete muset vy," oznámil jim šerif odmítavě.

„Je mi líto, ale přesně to nemůžeme" Peter ukročil bokem, aby šerifa obešel, ale zarazilo cvaknutí pojistky.

„Zůstaňte, kde jste! Oba! A ruce držte tak, abych na ně viděl."

Šerif se snažil se udržet na mušce dva lidi, kteří byli od sebe vzdálení víc jak metr a bylo znát, že je nervózní, i když se zatím ovládal. Každopádně dráždit nervózního člověka se zbraní v ruce nebyl dobrý nápad. Peter pomalu odložil tašku a dal ruce od těla v konejšivém gestu.

„Klid šerife," uklidňoval muže. „Co kdybyste mi řekl, co se děje?"

„Kromě toho, že jsem před chvílí dostal zajímavou informaci? Žádný agent Nowonski ani Hermann u FBI nepracuje a i kdyby, určitě teď nejsou v Charlottsville. Protože FBI sem žádné agenty neposílala. Řekl jsem zůstaňte, kde jste!" vyštěkl a varovně trhl zbraní směrem k Danielovi. Daniel strnul na místě.

„Chápu," ozval se Peter, čímž přivolal šerifovu pozornost zpátky na sebe. „Ale ujišťuji vás, že mohu tenhle zdánlivý rozpor snadno vysvětlit. Ale k tomu vám musím něco ukázat. Budu se pohybovat pomalu, tak prosím zachovejte klid."

Pomalu rozevřel bundu a ještě pomaleji z ní vytáhl zápisník. Nalistoval stránku zhruba uprostřed a natáhl ruku s blokem k šerifovi.

„Když se podíváte na tohle, jistě se tím mnohé vysvětlí," přesvědčoval ho.

Šerif si ho nedůvěřivě přeměřil, ale pak nepříliš ochotně pokročil kupředu a sáhl po zápisníku. V tom okamžiku Peter rozevřel prsty a bloček začal padat. Podle očekávání se ho šerif pokusil automaticky zachytit. Byla jen chvilička nepozornosti, ale stačila. Oba lovci téměř synchronně postoupili kupředu. Peter pevným stiskem zablokoval šerifovu ruku se zbraní a odklonil ji bokem, zatímco Daniel ho zkušeným chvatem sevřel okolo krku. Stačilo pár vteřin a šerifův mozek, připravený o přívod krve, prostě vypnul. Peter zachytil hroutící se tělo a vytáhl pistoli z neodporujících prstů.

„Bezva. Máme možná minutku, dvě, než přijde k sobě," ohodnotil situaci Peter. „Takže nalož tašku a nahoď motory. Já šoupnu našeho zástupce zákona do vozu a mizíme."

„Chceš ho brát s sebou?" podivil se Daniel, zatímco cpal tašku do kufru.

„Chceš ho nechat tady?" opáčil Peter. „Podle toho, jak pořád pokukoval k příjezdovce, nejspíš očekává posily. Když ho tu necháme, máme je vzápětí nalepené na zadku. Takhle se snad alespoň zdrží zjišťováním, co se stalo. A možná se budou dokonce nejdřív ptát a až potom střílet."

Daniel povzdech a vklouzl na sedačku řidiče.

„Útok na veřejného činitele a ještě k tomu únos," mumlal, zatímco startoval. „Jestli nám tohle projde, začnu věřit na zázraky."