Nathan se moc dobře nevyspal. Neměl odvahu znovu vstoupit do svého zdemolovaného pokoje, takže raději zůstal v přízemí a nocoval v obýváku na gauči. To ale příčinou jeho nevyspalosti nebylo. Gauč byl vlastně docela pohodlný a nebylo by to poprvé, co na něm spal. Problém byl v tom, že tentokrát nespal. Většinu noci proležel s očima upřenýma na strop, neschopen zklidnit myšlenky natolik, aby usnul. A když přeci jenom na chvilku upadl do neklidného spánku, probudilo ho každé šustnutí.

Doopravdy zabral až se svítáním a ani po tom mu nebyl dopřán dlouhý odpočinek. Ze spánku ho vytrhlo neodbytné vyzvánění telefonu. Pokusil se schovat hlavu pod polštář, ale moc to nepomohlo, takže se tápavě natáhl ke konferenčnímu stolku a pokusil se zaostřit na dotěrný přístroj. Displej mu ohlásil, že po něm touží Samantha Mielová.

„Ani houby," zamumlal Nathan a hovor odmítl. Pak ještě pro jistotu přístroj přepnul do tichého režimu, který používal na přednáškách a upustil ho zpátky na stolek. Ať je to cokoliv, může to počkat, až se probere. Zabořil hlavu zpátky do polštáře a pokusil se o návrat do sladké náruče spánku.

„Natty, zlato, musím s tebou mluvit." naléhavý hlas ho vyrušil, sotva začal znova zabírat. Bez přemýšlení vystřelil z pohovky. Vzápětí se úlevným výdechem sesul nazpátek.

„Tohle mi nedělej mami," zasténal. „A vůbec, neříkal jsem, abys mě nechala být?"

„Říkal jsi, ať se vrátím, až budu vědět něco víc."

Elisabeth se s vážným výrazem usadila do křesla. Nathan měl sice pocit, že přesná formulace zněla poněkud jinak, ale rozhodl se nehádat.

„Znamená to, že víš něco víc," zeptal se raději.

„Ano zlato, dalo by se to tak říct. Našla jsem způsob, jak Wendigo oslabit. Ale potřebuji abys šel se mnou."

„Kam?"

„V lese je jedno místo, ke kterému je připoutáno. Jako by tam byla uzavřená jeho síla, aby nemohlo škodit. Jak se zdá, nějak se mu ta pouta podařilo částečně porušit a teď ji odtamtud čerpá. Ale kdyby se podařilo to narušení opravit. Víš uzavřít mu přístup k jeho moci ..."

„To sice zní zajímavě, ale máš představu jak něco takového udělat?"

„Vlastně mám. Získávala jsem ji po drobtech, ale nakonec to vypadá, že je to dost jednoduché. Všechno, co je k tomu potřeba, je trocha krve a ta správná slova."

„Která nepochybně znáš, protože ti je děda kdysi řekl, ale nějak jsi na to pozapomněla," zabručel Nathan.

„Ne, Naty, děda mi o nich nikdy neřekl a nemyslím, že by je kdy znal," odpověděla mu Bethy překvapivě vážně. Jako by vůbec nepochopila ironii v jeho slovech. „Ale pravda je, že je znám. To je výhoda mého spojení s Wendigem. Tak nějak jsou zakódovány v jeho mysli. Sice mi trvalo dlouho, než jsem si to uvědomila a možná ještě déle, než jsem je dokázala odtud získat, ale znám je." Jemně se natáhla k Nathanovi, jako by ho chtěla pohladit. „Ukážu ti jak na to, neboj," slibovala. Nathan se odtáhl.

„Nemyslím, že jsem ten pravý na takovou akci," bránil se. „Ale můžu dát vědět Peterovi s Danielem, určitě je to bude zajímat."

„Pořád ještě jim věříš," zamračila se Elisabeth. „Neověřil sis snad, že ti lžou?"

„Neřekl bych, že mi lžou. I když mi určitě neříkají všechno."

Nathan přemýšlel, proč se je vlastně snaží bránit. Po včerejším dohovoru v autě byl na oba lovce dost naštvaný. Dost hodně naštvaný. V podstatě mu na přímo přiznali, že vědí víc, než mu říkají. Že s ním svým způsobem manipulují.

„To je jedno," zahnal zmatené myšlenky do pozadí. „Podstatné je, že oni mají s podobnými věcmi daleko víc zkušeností. Určitě by bylo dobré, aby tam přinejmenším byli taky, když už nic jiného."

„Ty můj broučku. Máš strach, já to chápu. Ale kdybys sebou vzal ještě někoho jiného - kohokoliv jiného - bylo by to příliš nebezpečné. Dokážu k tomu místo nenápadně dovést tebe, ale jen tebe. Nikoho jiného. Neboj se, dokážeš to, věř mi. A pak budeš mít konečně klid," v jejích slovech zněla zvláštní naléhavost. Nathan si nerozhodně okusoval ret. Rozum mu říkal, že je to šílený nápad, ale cosi v matčině hlase zatlačovalo hlas rozumu do pozadí.

„Dobře, jestli myslíš, tak půjdu," vzdal se nakonec. „Počkáš na mě v autě?"

Matka překvapeně pozdvihla obočí.

„Proč?"

„Protože se hodlám převléknout a rád bych trochu soukromí."

„Jako bych tě neviděla svlečeného už milionkrát," usmála se na něj, ale poslušně zmizela.

Nathan se vyhrabal z gauče a natáhl na sebe stejné džíny jaké měl včera. Do jejich kapsy automaticky zasunul mobil aniž by se na něj podíval. Zato mu padl pohled na pistoli, kterou mu včera, když se rozcházeli, vnutil Peter. Nathan z ní moc nadšený nebyl. Sice už kdysi zbraň v ruce držel, ale vzhledem k tomu, že měl problému se trefit ze tří metrů do terče, nikdy k nim nepojal důvěru. Přesto nakonec zbraň popadl a nacpal ji za opasek. V chodbě ještě shrábl bundu a klíčky od auta a s pocitem, že dělá neuvěřitelnou hloupost, vyrazil ven.