Nathan se svezl podél kmene stromu do sedu a přitáhl si kolena k sobě. Rány po předvčerejším střetu ho při tom lehce zabolely.

Lehce? Opatrně se dotkl obvázaného hrudníku. Měl by být citlivý, hodně citlivý vzhledem k tomu, jak vypadal včera dopoledne. Vlastně by bez prášků proti bolesti neměl být téměř schopen pohybu. Ve skutečnosti se ale necítil o moc hůř, než když ho kdysi kamarád, nadšenec do všelijakých bojových umění, vytáhl do tělocvičny s tím, že ho taky něco naučí. Po první lekci se dva dni skoro nemohl hýbat a druhou s díky odmítl.

Nathan váhavě rozepnul bundu a košili, kterou měl dnes na sobě místo svého obvyklého trička, které bylo po dvaceti čtyřech hodinách nepřetržitého nošení poněkud nepoužitelné. Košili mu půjčil Daniel, protože byl z obou lovců přeci jen o něco menší. I tak mu byla volná. Teď mu to přišlo vhod, alespoň se nemusel uprostřed indiánského tábořiště svlékat do půli těla, aby se dostal k obvazům.

Opatrně zatahal za smyčky fáče, omotané okolo hrudníku. Naštěstí byly po ne zrovna zručném převazu, který předvedl Peter, celkem uvolněné, takže nemusel obvaz úplně rozmotat, aby mohl prozkoumat stav svých zranění. To co uviděl mu vyrazilo dech. Tam, kde ještě včera byly hluboké šrámy, protínaly kůži téměř uzavřené jizvy. Během méně než dvaceti čtyř hodin přeskočil skoro dva týdny hojení. Chvějící se rukou přetáhl obvazy zpátky a ztěžka se opřel o strom.

„Co se se mnou sakra děje?" zamumlal polohlasně. „Hojím se naprosto neuvěřitelnou rychlostí a nedokážu se přiblížit na pět metrů k domu místního šamana."

„Sílíš."

Nathan se prudce otočil po hlase, ale vzápětí rezignovaně sklouzl zpátky a složil hlavu do dlaní.

„Bohové, mami. Tohle mi nedělej," zaprosil. „Málem jsem dostal infarkt. Co tím myslíš, že sílím?"

„Říkala jsem ti přece, že se tě Wendigo bojí. Že máš v sobě moc ho zničit."

„A ta moc může za ty divné věci, co se mi dějí, ano? Ještě by mi tak dávalo smysl to zrychlené hojení, ale proč nemůžu blíž?"

Na vysvětlenou kam blíž mávl rukou směrem k domku.

„Jestli tě někdo uvidí, jak se dohaduješ s prázdným vzduchem, bude tě považovat za blázna," upozornila ho matka mírně. Nathan se rychle rozhlédl, ale naštěstí nikdo nebyl v dohledu. Přesto raději vrazil ruce do kapes, aby nebyl v pokušení nějaká ta gesta přidat.

„Mám pocit, že místní považují za blázny všechny bělochy," poznamenal. „Nehledě na to, že v mém případě by možná měli pravdu. Ale zpátky k mojí otázce. Proč nemůžu blíž k té chajdě?"

Matka popošla zhruba do míst, kde se Nathan zarazil a ukázala si pod nohy.

„Strážní kameny," řekla, jako by to vysvětlovalo všechno.

„Cože? Co to má být?"

Nathan zaostřil na místo, kam ukazovala. Opravdu tam byl umístěný plochý kámen a zdálo se, že na vrchní straně má vyrytý jakýsi znak. Matka lehce povzdechla.

„Pořád zapomínám, že o těhle věcech nic nevíš. Děda sem jezdíval za místním šamanem, otcem dnešní medicimanky, nebo jak si říká. Občas mě bral s sebou, tak jsem pár věcí pochytila. Strážní kameny jsou něco jako hranice. Lidi nezastaví, ale duchy a podobná stvoření ano."

„A co jsem já? Duch, nebo podobné stvoření," zavrčel Nathan. „A neříkej, že nevíš."

„Asi podobné stvoření. Zní to divně, já vím. Jde o to, že moc, která v tobě je, je zřejmě natolik blízká duchovnímu světu, alespoň z pohledu indiánské mytologie, že tě kouzlo umístěné na hraničních kamenech prostě nevpustí. Víc opravdu nevím, promiň. Jestli chceš vědět víc, zeptej se těch dvou lovců. Pokud ti ovšem odpoví. I když myslím, že ti buď budou tvrdit že neví, nebo to nějak zamluví."

„Mami odporuješ si," upozornil ji Nathan. „Z toho co jsi říkala posledně jsem vyrozuměl, že o mě nic neví a teď se tváříš, jako by byli ty nejinformovanější osoby kolem."

„Od té doby, co jsme spolu mluvili naposled se leccos změnilo. A taky jsem je mohla trochu sledovat. Jsem přesvědčená, že vědí víc, než ti říkají."

„Proč by to dělali? Proč by mi lhali, kdyby věděli víc?"

„Protože v tomhle boji jsi zbraň a kdo by stál o zbraň, která má vlastní hlavu?" navrhla matka.

„To by neudělali," zamračil se Nathan.

„Vážně?" pozdvihla Becky obočí. „No jak myslíš. Každopádně vědí víc, než ti řekli, tím si jsem jistá. Jen se zkus zeptat. Třeba na ty strážní kameny. Uvidíš, jak zareagují."

„Já mám zatím hlavně pocit, víš víc ty," namítl Nathan. „Včera jsi mi říkala, že je složité se se mnou spojit a ani ne den po tom se tu objevíš jakoby nic. A proč? Aby sis popovídala?"

„Lásko," povzdechla matka. „Ani nevíš, jak mě mrzí, když tohle slyším. Ale chápu tě. Musíš mít pocit, že jsem tě opustila. Ale to bych nikdy ...," nasucho polkla, jako by se snažila zadržet slzy. „Snažím se tě chránit, věř mi. Tolik bych chtěla, abys byl v bezpečí. Ale dokud bude Wendigo na živu, nikdy v bezpečí nebudeš. Ani kdybys odjel na druhý konec států. Ta síla, co máš v sobě by tě nakonec stejně přivedla zpátky. Ať se mi to líbí nebo ne, nejlepší způsob jak tě ochránit, je naučit tě vyžít svou moc."

„Fajn, dobře. A jak ji tedy mám využít?"

„To ještě přesně nevím. Ale pracuji na tom, Natty."

„Výborně, tak proč na tom nejdeš pracovat jinam?" odsekl.

„Natty poslouchej ..."

„Poslouchej co? Jediné co jsem zatím slyšel bylo Použij svou sílu. Já sakra nejsem žádný předurčený hrdina ze Star Wars, co okolo sebe mává světelným mečem. A ten měl navíc alespoň mistra Yodu, aby ho s tou sílou naučil zacházet. Takže jestli pro mě nemáš nějakou lepší radu, co kdybys mě nechala chvíli v klidu?"

Věděl, že to od něj je zlé, ale začínal mít všeho plné zuby a toužil být chvilku sám s vlastními myšlenkami. Matka vypadala, že chce něco namítnout, ale pak se jen smutně usmála a zmizela. Nathan složil hlavu do dlaní. Cítil se prázdný, vyčerpaný a bylo mu do breku. Nejraději by se sebral, sedl na první autobus, který pojede kolem a zmizel co nejdál, ale někde uvnitř cítil, že v jednom měla matka pravdu. Ať se tu děje cokoliv, je v tom až po uši a nemá šanci před tím utéct.

Když se Peter z Danielem vynořili z Kamaliiny chýše, našli Nathana usazeného pod stromem, oči zavřené, hlavu v lehkém záklonu opřenou o kmen, jako by nastavoval obličej podzimnímu slunci.

„Můžeme jít," mávl na něj Daniel, ale nedočkal se žádné reakce. „Nathane!?" přidal na hlase, ale opět bez odezvy.

„Hele on snad spí," obrátil se na Petera. Peter popošel blíž a kývl.

„Jo, zdá se, že spí," souhlasil a poklepal mladíkovi na rameno. „Natty," oslovil ho.

„Říkal jsem, ať to neděláš, mami," zamumlal Nathan rozespale.

„Obávám se, že mami nejsem, a pokud se nestane něco hodně divného, tak ani nikdy nebudu," ujistil ho Peter. Nathan na něj vytřeštil oči zrudl až za ušima.

„Jistě, omlouvám se, já jenom ... Něco se mi zdálo," vysvětloval koktavě.

„To mi došlo, klid. Je čas odrazit. Tedy pokud tu nehodláš zůstat a dál si hrát na Šípkovou Růženku."

„Jasně," Nathan zívl, vyhrabal se na nohy a bezmyšlenkovitě se zatahal za obvaz, vykukující z rukávu bundy. „Zjistili jste něco?" zajímal se.

„Jeden zajímavý příběh přinejmenším, ale je to trošku delší povídání, tak to nechme až budeme v autě. Mimochodem,jak se cítíš?"

„Proč se ptáte?" zaváhal Nathan.

„Třeba proto, že předevčírem tě tak trochu seškrabávali z chodníku? Vlastně bys měl být v posteli a ne tu pobíhat po okolí. Pak bys neusínal pod stromy a neměl divoké sny."

„Aha, jasně. No, jde to," ujistil ho Nathan a znovu si urovnal obvaz. „Půjdeme?" Aniž by čekal na odpověď, vyrazil směrem k vozu.

„Na někoho, koho předevčírem skoro zabilo Wendigo se pohybuje překvapivě křepce," utrousil Daniel.

„Na někoho, kdo je podle místní šamanky Nositel ducha?" pokrčil rameny Peter.

„Pravda." souhlasil Daniel. „Nuž pojďme, slunce je vysoko, je čas obstarat si nějaký oběd."