Peter vyrazil obstarat večeři a Daniel se usadil ke stolu s notebookem a spoustou poznámek. Nathan se natáhl na postel s rukama pod hlavou a užíval si nastalý klid. Na okamžik měl dokonce pocit, že by svět mohl být i normální.

„Musíme si promluvit, synku."

Tolik ke klidu a normálnosti. Na vedlejší posteli seděla jeho matka a tvářila se vážně. Nathan vrhl pátravý pohled ke stolu, u kterého seděl Daniel.

„On mě nevidí. Ani neslyší. To můžeš jenom ty," ujistila ho matka.

„Proč? Protože jsi zatracená halucinace?" zavrčel Nathan tlumeně.

„Protože jsme spolu spojeni. Jsi můj syn. Moje krev," vysvětlovala Elisabeth. „Poslouchej mě, musím ti spoustu věcí říct a nevím, kolik máme času."

Nathan odmítavě zavrtěl hlavou a znovu zavřel oči. Ze všech sil bojoval s touhou si navíc i zacpat uši. Ale přišel by si při tom dětinsky a navíc měl podezření, že by to nepomohlo. Raději se pokusil zabavit představou, jak by asi reagoval Daniel, kdyby mu řekl, že se mu zjevuje obraz jeho matky a chce s ním vést vážné debaty.

„Dost možná by ti uvěřil," odpověděla matka na jeho myšlenky. „A nejspíš by se pokusil zjistit víc. Třeba jestli taky nejsi posedlý. Jednou už jsi jejich způsob ověřování podobných věcí zažil. Chceš to zkoušet znovu?"

Nathan si skousl ret. No ano, na ten večer, nebo spíš noc, na parkovišti si pamatoval velmi dobře a nijak zvlášť nestál o to, si to zopakovat. Na druhou stranu ...

„Zjistil by něco?" zamumlal zvědavě.

„Nic víc, než posledně," pokrčila Elizabeth rameny. „Jsi pořád ten samý Nathan, jako když jste se potkali poprvé. A zbytečně bychom ztratili spoustu času. Lepší by bylo, najít nějaké místo, kde si můžeme v klidu promluvit. Je to důležité, věř mi, Natty."

Nathan znovu sklouzl pohledem ke stolu a zaváhal. Čemu může vadit, když jí vyhoví. Možná má opravdu jen halucinace, způsobené doznívající kocovinou, ale možná, jen možná, by se skutečně mohl dozvědět něco důležitého. Těm dvěma to koneckonců může říct kdykoliv, pokud bude mít pocit, že je to potřeba. Pomalu spustil nohy z postele a postavil se. Místnost se lehce roztočila, ale šlo to zvládnout. Opatrně vyrazil vpřed.

„Děje se něco?" ozvalo se od stolu.

„Chci se trochu opláchnout," nasadil Nathan pokud možno nevinný výraz.

„Hlavně se nespláchni do záchoda," obdařil ho Daniel rádoby vtipnou radou a vrátil se zpátky ke svým výzkumům. Nathan vklouzl do koupelny, pečlivě za sebou zavřel dveře a roztočil oba kohoutky ve sprše.

„Dobrý nápad," ozvalo se za ním. „Vždycky jsem říkala, že jsi chytrý chlapec."

Nathan se otočil a pozorně si matku pohlédl. Působila trochu duchovitě, ale jinak na ní nic neobvyklého neviděl.

„Chtěla jsi se mnou mluvit," přešel její lichotku. „Tak mluv. A můžeš začít tím, co jsi zač. Halucinace nakonec asi ne. „Kdybych měl halucinace, chovala by ses nejspíš jinak. To samé ale platí o tom, že bys opravdu byla moje matka. Moje matka je..."

Zarazil se, neschopen najít správná slova. Šlo prostě o to, že Bethy Creigová, tak jak ji znal, byla tichá, nenápadná osoba, která se většinu času držela na pozadí a která trpěla tak silným ochranitelským pudem vůči svému synovi, že se kvůli tomu několikrát pohádali.

„Moje matka prostě není tak sebejistá a sebevědomá osoba, jak tady předvádíš," zakončil.

„Myslíš, že to co jsi ze mě viděl je celá moje osobnost? Nebyla jsem vždycky taková, jakou mě znáš. To jen moje snaha tě chránit zakryla všechno ostatní."

„A co způsobilo tu změnu teď?" zamračil se Nathan. „Už mě netoužíš ochraňovat před nástrahami světa?"

„Tak to není poklade," bránila se matka. „Chtěla bych tě stále chránit. Jen nemůžu. Ne před vším. Pochop, to před čím jsem se tě stále snažila ochraňovat nebyly běžné nástrahy života. Vědomě jsem si to odmítala připustit, ale někde uvnitř sebe jsem stále cítila, že tu je něco... Něco nebezpečného, čemu budeš muset jednoho dne čelit."

„To nedává smysl. Jak jsi mohla něco takového vůbec tušit. A pokud by to byla pravda, proč jsi mi o tom nikdy neřekla. "

„Protože jsem pořád doufala, že se se mýlím, případně že když tě budu stále dohlížet, nějak tomu zabráním, proto," vysvětlovala matka snaživě. „Vzpomínáš, jak jsem se pohádala s dědou, když ti vyprávěl ty staré legendy? To nebylo z obav, že tě vyděsí. Bylo to pro to, že jsem nechtěla abys je znal. Bála jsem se, že mi tě vezmou, že v tobě něco probudí.

Děda byl naopak přesvědčený, že bys je znát měl, abys byl připravený. Víš, tvrdil, že jsi jejich součástí, že to viděl v... Ani už nevím v čem. Moc jsem ho tenkrát neposlouchala. Řekla jsem mu tenkrát, že je pověrčivý blázen. Že mu přeskakuje z toho jeho věčného bádání nad historií a legendami původních obyvatel.

Nechtěla jsem přiznat ani sama sobě, že by mohl mít pravdu. Kéž bych ho tenkrát víc vnímala co říká. Jenže já si raději namlouvala, že už ke stáru trochu blázní a že za ten můj strach může taky on s těmi svými řečmi o prastarém prokletí," vyčerpaně povzdechla a ramena jí lehce poklesla, jako by na nich nesla obrovskou tíhu.

„A děda pak ani ne za rok umřel a já se v první chvíli chtěla prostě sbalit a odstěhovat někam na druhý konec států. Ale neudělala jsem to. Říkala jsem si, že bych tam možná nenašla práci a že nechci opustit přátele, co tu mám, ale pravda je jiná. Nemohla jsem to udělat, protože jsem odsud nemohla odvézt tebe."

Znělo to tak naléhavě, že Nathan musel několikrát polknout, než se mu podařilo vydat nějaký zvuk.

„Mě?" podařilo se mu nakonec vysoukat jedno slůvko.

Cítil, že se s ním místnost znovu začíná točit. Opřel se o zeď a pomalu se dosoukal k záchodové míse, na niž se usadil.

„Proč mě? Co je na mě tak zajímavého?" zeptal se zoufale.

„Já nevím zlato," zavrtěla matka hlavou. „Ale jsi důležitý. Wendigo, které teď ovládá mé tělo po tobě z nějakého důvodu velice touží. Nebo spíš po tvé smrti."

„Tak počkat. Pokud tě pořád ovládá, jak je možné, že tu se mnou mluvíš?" trhl sebou Nathan.

„Ovládá moje tělo. Aby to mohl udělat, musel zatlačit moje vědomí do pozadí. Tím ale uvolnil vazbu mezi mou myslí a mým tělem a tím mi nevědomky umožnil spojit se s tebou. Není to snadné, věř mi a s nikým jiným, než s tebou se spojit nedokážu. Ani nevím, jak se mi přesně podařilo tohle. To ale není důležité. Důležitý jsi teď ty. Musíš to stvoření zastavit Natty. Za každou cenu. Ty jsi jediný, kdo to může dokázat."

„Já?!" vytřeštil Nathan oči. „Jak to mám asi dokázat? Mám ho unudit k smrti předčítáním anatomie? Já nejsem žádný bojovník, to přece víš. A o nadpřirozených věcech nevím, co by se za nehet vešlo. Jestli hledáš někoho na zastavení Wendiga, obrať se na ty dva FBI agenty," mávl rukou ke dveřím koupelny, naznačujíc, koho má na mysli. „Ti alespoň mají nějakou představu co se děje."

„Jistě, že mají představu," souhlasila matka. „Taky jsou to lovci. Lovení a zabíjení příšer je jejich práce. Bohužel, v tomhle případě nemají šanci. Tvor, proti kterému tady stojíte není obyčejné Wendigo. Je to lstivé a mocné stvoření, ovládající neuvěřitelné síly. I když nedokáže plně využít veškerou svou moc, je smrtelně nebezpečný. A žádná zbraň, kterou by proti němu ti dva mohli použít, ho nezastaví. Ale tebe se bojí. V tobě je něco, co ho může ohrozit."

Nathan složil hlavu do dlaní.

„Já tomu nevěřím," zasténal zoufale. „Mám horečku a zdají se mi divoké sny. Nebo mi třeba přeskočilo. Cokoliv. Jak asi může student medicíny ohrozit nějakou prastarou indiánskou příšeru."

Matka k němu přidřepla a konejšivě mu položila ruku na koleno. Sice nemohl její dotek cítit, ale to gesto bylo podivuhodně uklidňující.

„Student medicíny nijak," usmála se na něj jemně. „Budeš muset použít něco jiného. Ještě nevím co, ale snad to časem zjistím, když budu s tím tvorem ve spojení. Zatím na sebe hlavně dávej pozor a nikomu nevěř."

„Ale ..."

„Nikomu, zlatíčko," trvala matka na svém naléhavě.

***

„Nese se večeře," Peter hodil tašky s jídlem na stůl a rozhlédl se po místnosti. „Kde máš Nata?"

„Šel se osprchovat." Daniel nejprve vyprostil z pod tašek svoje poznámky a opatrně je odložil stranou a poté se jal prohlížet donesené potraviny.

„S tím obvazem přes celý hrudník?" podivil se Peter a podezíravě si změřil dveře koupelny pohledem. Pravdou bylo, že se odtamtud ozývalo pravidelné šumění vody, doplněné občasným zašploucháním.

„Co já vím?" mávl Daniel nevzrušeně rukou. „Třeba se jen rád dívá na zapnutou sprchu a bylo mu to blbé přiznat. Co tě žere? Utéct odtamtud nikam nemůže."

„Nežere mě nic," odsekl Peter. „Jen mám takový pocit, že nám neřekl úplně všechno."

„No a? My jemu taky ne, jestli sis všiml," zamumlal Daniel s plnou pusou. „Dej mu čas. Ještě před pár hodinama nás považoval za nebezpečné šílence. Můžeme být rádi, že se s námi vůbec baví."