Nathan otevřel oči a okamžitě toho zalitoval. Měl pocit, že mu jasné denní světlo vypálilo stopu až do mozku. S tichým zaúpěním je rychle zase zavřel, poslepu nahmátl polštář a přetáhl si ho přes hlavu. Vzápětí znovu zasténal. Rychlé pohyby zjevně nebyly o nic lepší nápad, než otevírání očí. Bodavá bolest v hrudníku směle konkurovala zájezdu permoníků, řádících v jeho hlavě.

„Co jsem probůh dělal?" zaúpěl přidušeně do polštáře.

„Zapíjel prášky na bolest whiskou. Ve velkém," informoval ho ochotně povědomý hlas a rozvířil divoký rej vzpomínek. Pokusil se soustředit a permoníci v jeho hlavě na to zareagovali zahájením taneční párty.

„Zastřelte mě," požádal plačtivě. Vzápětí mu došlo, že žádat přítomné o něco takového, nemusí být zrovna ten nejlepší návod na přežití. Naštěstí ho nevzali za slovo.

„Kocovina je svině," okomentoval to jenom pobaveně druhý hlas. „Ale ten polštář ti moc sluší."

To je ten nazrzlý blonďák, identifikoval hlas Nathan. Jak že si to říkal? Don? Dan? Dan, to je ono. Takže ten druhý, bližší hlas patří nejspíš tomu tmavovlasému, co si říkal Peter. Nathan opatrně nadzdvihl polštář a zamžoural do světla. No jistě, Peter seděl na vedlejší posteli, ruce založené na prsou a poklidně ho sledoval. Daniel vidět nebyl, zato byl slyšet.

„Nemáš hlad?" zajímal se odkudsi z druhé strany místnosti. „Kousek odtud dělají vynikající klobásky. Taková teplá, mastná klobáska. Mňam."

Živý obraz nabízené krmě rozpohyboval Nathanův už tak neklidný žaludek. Nával nevolnosti přebil jak bolest hlavy, tak hrudníku. Aniž by o tom uvažoval, vystřelil z postele směrem, kterým předpokládal koupelnu. Naštěstí předpokládal víceméně správně, takže vzápětí už se zblízka seznamoval se záchodovou mísou.

Trvalo poměrně dlouho, než se mu žaludek uklidnil natolik, že začal jakž takž vnímat okolí. Výhodou bylo, že spolu s odeznívající nevolností poněkud polevila i tepavá bolest hlavy. Rozhlédl se okolo sebe. Koupelna byla maličká. Kromě záchodu, ke kterému se před chvílí tak tulil, se sem sotva vešlo umyvadlo a sprchový kout.

Hotelová koupelna, napadlo Nathana okamžitě. Možná spíš motelová. Rozhodně žádný Hilton. Takže je na hotelu, což znamená v relativním bezpečí. Určitě víc, než doma.

A od kdy se cítíš bezpečněji zavřený v hotelovém pokoji s dvěma falešnými FBI agenty, kteří s tebou vymetli les, svázali tě a vytáhli na tebe pistoli? prolétlo mu hlavou.

„Od té doby, co mojí matku posedla nějaká žlutooká potvora, která mě touží pomalu ugrilovat či co. Tihle dva alespoň vypadají, že mě nechtějí zabít," povzdechl si tiše.

„Ach miláčku," Nathan sebou prudce trhl a vytřeštil oči. Kousek od něj stála jeho matka a laskavě se na něj dívala.

„Mami?" vyhrkl překvapeně. Žena pozdvihla prst k ústům. Nathan se kousl do rtu a rychle zkontroloval dveře. Byly pootevřené, ale nikdo se v nich neobjevil. Zřejmě ho nezaslechli.

„Mami?" zopakoval tentokrát šeptem. Matka přistoupila blíž a natáhla k němu ruku.

„Je mi to tak líto, zlatíčko," řekla omluvně a jemně ho pohladila po tváři. Byl to spíš jen závan vzduchu, než pohlazení, ale ten pohyb byl tak bolestně známý, až se Nathanovi zatajil dech.

„Co je ti líto?" nechápal Nathan. Někde uvnitř bolavého a napůl ještě omámeného mozku se mu klubala myšlenka, že na tomhle něco nesedí.

„Musíš být silný, sluníčko. Potřebuji tě."

Nathan se lehce odtáhl. „Potřebuješ mě na co? A co jsi vlastně zač? Moje máma se určitě neumí jen tak najednou zhmotnit uprostřed koupelny. A navíc naposled, když jsem ji viděl, plánovala mě zabít."

„To jsem nebyla já, to přece víš." Znovu k němu natáhla ruku, ale když znovu ucukl, spustila ji dolů.

„Je toho na tebe najednou moc a teď není čas na podrobné vysvětlování," povzdechla. „Ale věř mi, věci jsou mnohem komplikovanější, než si zatím dovedeš představit. Časem to pochopíš. Buď na sebe zatím opatrný." Laskavě se na něj usmála a pak prostě zmizela.

„Všechno v pořádku?" Ve dveřích koupelny stál Peter a zvědavě ho sledoval. „Vypadáš, jako bys viděl ducha."

„Heh, ne to ne, jen jsem se zamyslel."

„Přemýšlíš často nahlas?"

„Cože?"

„To nic, jen mi přišlo, že si s někým povídáš. Poslouchej, mají tady super podlahy a tak, ale jestli už nebudeš zvracet, nechceš se radši vrátit do postele?" navrhl Peter a natáhl k němu ruku. Nathan ji ignoroval a s pomocí stěny se vytáhl do stoje.

„Zvládnu to sám, díky," odmítl i když si zdaleka nebyl tak jistý, jak se tvářil.

Nohy mu přišly jak z rosolu a jakmile se napřímil, koupelna se okolo něj vesele roztočila. Opřený o chladné kachličky počkal, až se okolí trochu uklidní a opatrně se vydal na zpáteční cestu. Trvalo to o poznání déle, než cesta do koupelny a na postel se sesul s pocitem, jako by právě doběhl maraton. V místnosti se rozhostilo ticho a Nathan měl nepříjemný pocit, že jeho naplnění se očekává od něj. Otevřel ústa a pak je zase zavřel. Najednou naprosto nevěděl, co říct. Přelétl pohledem po místnosti v naději, že narazí na nějakou inspiraci, ale narazil jen na dva klidné, vyčkávající pohledy. Rozpačitě si odkašlal.

„Já, hmm, díky že jste přijeli. Musel jsem asi znít dost zmateně," vymáčkl ze sebe.

„Hlavně vyděšeně," opravil ho Peter. „Takže, jestli se už cítíš líp, co kdybys nám řekl, co tě přimělo pobíhat po městě a pokoušet se o otravu alkoholem, místo abys jako hodný pacient ležel pěkně v posteli, ošetřován milující matkou."

„Především to, že mojí matce žlutě svítí oči a chce mě zabít," vyhrkl Nathan než si uvědomil co říká. Ta vzpomínka byla prostě ještě příliš živá. Když si uvědomil, že mluví nahlas, zajíkl se a zrudnul. „Takhle to zní hrozně divně," špitl.

„Už jsem slyšel divnější věci," ujistil ho Daniel. „Chceš říct, že tvou matku posedlo Wendigo?"

„Wendi ...co?" nechápal Nathan a jen tak mimochodem si uvědomil, že Peter po svém příteli hodil varovný pohled.

„Wendigo," zopakoval Daniel a směrem k Peterovi vyslal pohled A co jako? „Možná spíš duch Wendiga. Zatím to ber jako pracovní název, vycházíme ze značně omezených informací. Jen se mi nechce tomu říkat Ta příšera."

„Wendigo, to mi něco říká," vzpomínal Nathan. „Není to nějaké lidožravé strašidlo z indiánských legend? Děda mi o něm povídal, když jsem byl malý. Tvrdil, že prý se tu taky jedno potulovalo. Kdysi. Považoval jsem to za pohádku. A máma se na něj zlobila, že mě děsí hloupostma."

„No, obávám se, že teď už to za hloupost nepovažuje. Pokud je tedy zrovna schopná si uvědomit, co se děje," ušklíbl se Daniel. Peter se na něj zamračil a nesouhlasně sykl.

„Vzpomeneš si na něco, co ti děda o tom Wendigu povídal," obrátil se na Nathana. Ten ale jen bezradně potřásl hlavou.

„Nejspíš ne. Byl jsem moc malý. Děda umřel když mi bylo pět. Jen že je to nějaký prokletý indián a že se bude pořád vracet, dokud se nenajde někdo, kdo dokáže jeho prokletí sejmout. Něco takového. Ale byla to jen taková legenda?"

„Na legendu už to má na svědomí docela dost lidí," pokrčil Peter rameny. „A než nám sdělíš, že nám totálně přeskočilo, zkus se zamyslet nad pár posledními dny, ano? Motáš se uprostřed toho, nemůžeš přece věřit, že to co se děje má přirozené vysvětlení."

„Hmm, to ani ne. Ale Wendigo? Prokletý indiánský náčelník, ze starých indiánských legend?"

„Nerad ti beru iluze, ale většina stvoření ze starých legend skutečně existuje," pokrčil rameny Daniel. „A obvykle jsou dost vražedná. Ale to můžeme dořešit jindy, teď se vraťme k původnímu tématu. Co se u vás doma vlastně stalo? A klidně buď hodně podrobný."

Nathan přikývl. „Nějakou dobu po tom, co jste odešli, za mnou přišla matka," začal pomalu, jak si rovnal vzpomínky na nedávné události. Skoro nemohl uvěřit, že to není ani den, co se to všechno stalo.

„... a pak jsem se přesunul do baru. Nějak jsem měl pocit, že nebude chtít útočit na veřejnosti."

„Dobrý odhad," souhlasil Daniel. „A dobrý tah, jak jsi poslal Mielovi pryč. Netuším sice, na co duch Wendiga potřebuje Janette, ale rozhodně se mi líbí, že ji nedostal."

Nathan cítil jak rudne. V celém tomhle zběsilém zmatku ho Danielova pochvala nečekaně potěšila.

„Škoda, že si legendu už nepamatuju," povzdechl, aby zakryl náhlé rozpaky.

„Škoda, ale jsou i další zdroje, kde zjistit víc. Když jsi nám volal, jeli jsme se právě podívat do nedaleké rezervace, jestli se tam nenajde někdo, kdo by věděl víc. Koneckonců je to indiánská legenda. Nejspíš bychom tam měli sjet zítra. Nechceš se přidat?"

„To bych rád," souhlasil Nathan. „A vám nebude vadit tahat mě s sebou?"

„Neboj, strčíme tě do kufru, tam je místa dost," mávl rukou Daniel a pak se rozesmál. „Měl by ses teď vidět, jak se tváříš. V klidu, do auta se vejdeš, tak co by ne. Třeba si při té příležitosti vzpomeneš na něco zajímavého z dědova vyprávění. Nicméně v tuhle chvíli vidím jako prioritu nějakou večeři. Mám hlad jako vlk."

Peter kývl. „Taky bych si něco dal, co ty? Budeš večeřet, nebo se ještě chystáš zvracet?" obrátil se na Nathana.

„Asi bych něco sníst měl," připustil Nathan. „Naposled jsem snídal. Ale jen něco lehkého," dodal při vzpomínce, na nabídku klobásek, která ho tak účinně dostala z postele.

„Jak si ráčíš přát. Ty Dane?"

„Jídlo, hodně," instruoval ho Daniel.

„Jaké překvapení," zamručel Peter. „Ok, buďte tu hodní a kdyby přišel vlk, udělejte si vlčí barbeque," rozloučil se a vyrazil do stmívajícího se města.