„Tím párkem obyčejných lidí myslíš nás dva?" zajímal se Daniel.

„Koho asi jiného," štěkl Watanu nevrle. „Proč myslíš, že se vám namáhám vyprávět ten příběh?"

„Co já vím? Protože se rád posloucháš?" nedal se Daniel. „Ono bývá zvykem, když od někoho něco chceš, slušně ho požádat. Taková slovíčka, jako prosím, dokážou zázraky. My nejsme žádní poslušní psíci, abychom přiběhli na zapískání."

„Ty ubohý červe," zavrčel Watanu vztekle. „Dej si pozor, jak se mnou mluvíš. Možná nejsem tak mocný jako dřív, ale na to, abych tě rozmázl jak obtížný hmyz mám pořád síly dost."

„Neříkej," hodil po něm Daniel zářivý úsměv. „Až na to, že když to uděláš, budeš si muset svoje kaštany tahat z ohně sám."

„Ty nicko! Ty drzé štěně!" syčel Watanu.

„A dost!" vyštěkl Peter a postavil se mezi ty dva. „Kroťte se! Oba! Chováte se jako dva kohouti na smetišti."

Rozhádaná dvojice překvapeně zmlkla.

„Můžeš mi vysvětlit, o co ti jde?" obrátil se Peter na přítele. „Kdybych tě neznal, řekl bych, že spolu máte nějaké nevyřízené účty."

„S takovou ubohou nickou bych se nikdy nezahazoval," ozval se za ním Watanu pohrdlivě.

„Ty mlč, s tebou teď nemluvím," odsekl Peter přes rameno a dál se soustředil na Daniela.

„Prostě mu jenom nevěřím," pokrčil rameny Daniel. „Tihle indiánští duchové jsou všechno možné, jen ne altruisté. Proč se tak zatraceně snaží tu zrůdu zastavit? Z lásky k bližnímu svému těžko, té nemá co by se za nehet vešlo."

Peter se otočil k zelenookému návštěvníkovi. „Co ty na to?" zeptal se. „Proč se tak snažíš?"

„Byl jsem povolán, abych tu stvůru zadržel," zavrčel Watanu. „Prostě nechci odejít od nedokončené práce."

„Nechceš, nebo nemůžeš," rýpl si Daniel zpoza Peterových zad. Watanu ho probodl vzteklým pohledem.

„Nemůžu," přiznal potom neochotně. „Bez ohledu na to, že na mě mí vlastní lidé zapomněli, stále jsem spoután Tilijakiným kouzlem. Dokud bude Wendigo naživu, budu připoután k tomuhle místu."

„Tak proč jsi ho nezničil už dávno? Ještě v době, kdy jsi měl plno vyznavačů a plno sil."

„To není vaše věc," Watanuův výraz byl chladný a odmítavý. „Podstatné je, jestli mi pomůžete Wendigo zastavit, nebo ho necháte dál vraždit."

Daniel se zamračil. „A co když tu potvoru raději odděláme sami? Nezlob se na mě, ale já ti prostě nevěřím. Jít proti Wendigu s tebou mi přijde asi tak stejně bezpečné, jako hasit lesní požár povodní."

Watanuovi rty zvlnil pohrdlivý úsměv. „Klidně to zkus sám, pokud chceš. Můžeš se mi ozvat, až zjistíš, že na to nemáš. Jestli ten pokus přežiješ."

„Jsi si nějak jistý, že to sami nedáme," vmísil se do hovoru Peter. „Až moc na někoho, kdo ani nedokáže uzdravit vlastní fyzickou schránku. Jakožto ochránce života bys měl léčení zvládat levou zadní, ne?"

Pohrdlivý úsměv vystřídal nevrlý výraz.

„Obvykle ano," připustil. „Obvykle bych léčení zvládl snadno. Nicméně tento případ je složitější. A především si nemůžu dovolit plýtvat silami."

„Otázka je, jestli nám v tom případě k něčemu budeš?" neodpustil si Daniel. „I kontrolu nad tělem zjevně dokážeš převzít, jen když je Nathan mimo."

Watanu trhl rameny. „Jak myslíte," odsekl. „Jděte si do toho sami, když chcete. Až se rozhodnete přijít s prosíkem, budu přímo tady," ťukl si prstem do čela a bez dalšího slova se natáhl zpátky na postel. Jen bylo ještě vidět, jak zelený jas, značící Watanuovu přítomnost, mizí z očí a pak se víčka zavřela.

„Je v tahu," konstatoval Peter a otočil se na Daniela.

„Jen tak mezi námi, dovedu pochopit, že z něj nejsi zrovna urvaný, ale mohl by se hodit. Přinejmenším má informace, kterých se nám zoufale nedostává."

Daniel jen mlčky pokrčil rameny a zamířil na chodbu. Ve dveřích ještě naznačil Peterovi, ať ho následuje. Peter v rychlosti zkontroloval, jestli Nathan opravdu spí a vyšel za Danielem. Dveře ale nechal pro jistotu pootevřené.

„Myslíš, že nás může Watanu slyšet, i když není u vesla?" zeptal se tlumeně.

„Jsem si tím v podstatě jistý." I Daniel mluvil tiše a ostražitým pohledem sledoval škvíru ve dveřích.

„Spí," uklidňoval ho Peter. „A když říkám, že spí, myslím tím opravdu spí. Pochybuju, že by to jenom hrál."

Daniel se trochu uvolnil a přenesl svou pozornost na Petera.

„Poslouchej," začal, „To co jsi říkal o těch informacích... Souhlasím, že Watanu je má, zatímco my ne. Jenže na ty, co nám dá on se mi nechce spoléhat."

„Proč? Chci říct, netvrdím, že bych mu přidělil cenu Mistr sympaťák, ale já se nechytám zvát na večeři. A bez ohledu na motivy, cíl máme stejný. Zastavit Wendigo. Leda by nám lhal."

„Nemyslím, že by nám přímo lhal. Ale zaručeně nám neřekl všechno. A bojím se, že to co nám neřekl by nás mohlo přijít pořádně draho. Pro něj nejsme nic, pochop. S klidem nás pošle neozbrojené do první linie, pokud mu to získá nějakou výhodu. Jen se koukni, jak zachází s Natem. Myslíš, že se ho ptal, jestli si může jeho tělo vypůjčit? Prdlajs tak leda. Prostě ho vytáhl do lesa a pak se zdejchnul a nechal ho, ať si to vyžere." Daniel se zarazil a sjel Petera pohledem.

„Namáhám se marně," usoudil, „stejně s ním do toho půjdeš, mám pravdu?"

„Víceméně," připustil Peter mírně. „Já tě poslouchám Dane. A souhlasím s tebou. Je tu spousta mezer a nesrovnalostí. Ale ani tak si nemůžeme dovolit tu možnost úplně zahodit. Ocitli jsme se uprostřed rozehrané hry, která je stará nejspíš pár tisíc let a jejíž pravidla neznáme. Jasně, můžeme si sbalit svých pět švestek a nechat ty dva, ať si to vyříkají sami. Ale co ostatní? Už to schytali Nathan a jeho matka, Thomas Miele, Janette... Kdo ví kdo další ještě může to toho mlýnku na maso spadnout? Necháme je v tom, ať si je to semele?"

„Táhni k čertu," zavrčel Daniel. „Pokoušíš se mi hrát na svědomí? Jistě, že je nemám v úmyslu v tom nechat. Neřekl jsem, že z toho chci vycouvat. Jenom nemám v úmyslu dělat kanonenfuter nějakýmu duchovi s přerostlým egem."

„Bezva, protože to já taky ne. Takže se uklidni a přestaň nadskakovat, jako by sis sedl do mraveniště. To že ho nehodlám zahodit, jako zdroj informací, neznamená, že se ne to co nám řekne, hodlám slepě spoléhat. Určitě by třeba nebylo od věci, zajet zítra do té rezervace a zkusit najít někoho, kdo ten příběh zná taky."

Daniel přikývl. „Fajn, to zní rozumně. A mimochodem, co řekneme Nathanovi, až se probudí?"

„Nevím, raději bych mu zatím nic moc neříkal."

„Proč? Má právo to vědět. Je to jeho tělo, které Watanu používá jako figurku v téhle hře."

„Protože se bojím, že když to na něj vychrlíme, neskousne to. Zrovna teď balancuje na hraně mezi přesvědčením, že jsme nebezpeční blázni a možností, že by nám přeci jen mohl trochu věřit. Kam si asi myslíš, že se přikloní, pokud to na něj celé vybafneme? Právo, neprávo, nemám chuť ho nahánět po Charlottesville a okolí a za nohu k posteli ho taky přivázat nemůžu."

„To tak moc toužíš, mít za zadkem tu zelenookou nádheru, kamkoliv se hneš?"

„Za zadkem ho budeme mít stejně, nedělej si iluze. To co chci, je mít ho na očích," odsekl Peter. V tom se z pootevřených dveří ozvalo tlumené zasténání.

„Koloušek se probral a navštívila ho kocovina," zašklebil se Daniel. „Nu což, měli bychom za ním zajít, a uklidnit ho, že neumírá. Zatím," dodal a zamířil do pokoje.