„Právě jsem absolvoval velmi poučný rozhovor se zdrcenými farníky otce Johna a nádavkem se ženou jedné z předchozích obětí."

Peter se s kávou v ruce usadil na lavičku vedle Daniela a pohodlně se opřel.

„V jakém směru poučný?" zajímal se Daniel.

„Dozvěděl jsem se jeden zajímavý fakt, který v novinách chyběl a který poněkud kazí teorii s vlkodlakem," odpověděl Peter a usrkl kávu. „Alespoň u otce Johna a u Setha Dowinse. V obou případech totiž mrtvému chybělo srdce. Vlkodlak tě možná rozcupuje na kousky a roztahá po širém okolí, ale že by sbíral tělesné orgány, zatímco zbytek nechá ležet, jsem ještě neslyšel."

„Ani já ne," připustil Daniel a sklapl notebook, který měl položený na klíně. „Jo a to srdce, jak se zdá, chybělo všem obětem, jenom noviny to nějak opomněly zmínit. Nicméně ostatní příznaky vlkodlakovi odpovídají. Trochu jsem hledal, ale nic jiného, co by útočilo striktně okolo úplňku a zanechávalo po sobě zranění podobná vlčímu napadení jsem nenašel."

„A co šílený vrah, který si na vlkodlaka jen hraje?"

„I to mě napadlo," povzdech Dan. „Ale nenašel jsem žádnou spojitost, kromě způsobu zabití. Různá místa, naprosto rozdílní lidé. Jen se na to koukni. První oběť – Joana Penlei, patnáct let, studovala střední školu a dělala roztleskávačku v místním týmu, druhá – Hannah Lawrence, sedmdesát tři let, žila sama, měla domov pro opuštěné kočky, třetí – Oleg Rosnik, dvacet devět let, místní povaleč, opilec a rváč, čtvrtý – Seth Dowins, čtyřicet jedna let, úředník v bance, ženatý, dvě děti a pes. A nakonec John Stein, padesát pět let, farář v místním kostelíku, podle všeho tichý a laskavý muž, oplývající neuvěřitelnou trpělivostí a hlubokou vírou ve vyšší dobro."

„Jo to poslední můžu potvrdit," přitakal Peter. „Jeho farníci mi říkali to samé. Jeho smrt je všechny zdrtila."

To chápu. Ale když si to shrneme, tak tu máme mladou holku, starou paní, místního grázla, téměř svatého muže a naprosto obyčejného, průměrného chlápka, jakých najdeš třináct do tuctu. Řekni mi, co mají společného, kromě toho, jak je zabili."

„Nic," odpověděl pomalu Peter. „Když tak o tom přemýšlím, to je možná to, co je spojuje."

Daniel na něj vrhl nechápavý pohled, ale pak se zarazil. „Možná máš pravdu, v podstatě jsou to protiklady, mládí a stáří, zlo a dobro. Ale jak do toho zapadá ten Dowins."

„Průměr? Prostředek? Rovnováha? Ty se v tom vyznáš líp než já, neexistuje nějaký rituál, který by potřeboval podobné propriety?"

„Asi tak několik set," zamumlal Daniel. „Projdu zdroje, jestli se mi nepodaří zúžit výběr. Ty se zkus dostat do místní márnice a podívat se na otce Johna. Je to jediná obět, kterou ještě nepohřbili. Třeba z jeho zranění dokážeme určit něco jasnějšího."

***

„Tohle mě fakt nebaví," mumlal Peter nevrle, zatímco se prohrabával kartotékou.

Takticky se rozhodli, držet se zatím od oficiálních míst dál. To ovšem znamenalo, že místo aby sem nakráčel středem během dne, plížil se uprostřed noci po chodbách ztemnělé márnice a s baterkou v ruce hledat v místní kartotéce, kam mrtvého duchovního uložili. Zrovna zuřivě prolistovával složky už ve třetím šuplíku, když za ním cvakl vypínač a místnost ozářilo světlo zářivek. Peter se bleskově otočil ke dveřím. Ve dveřích stála světlovlasé žena středních let, skoro o hlavu menší než on. Také si všiml, že má oči zarudlé a napuchlé od pláče a na jmenovce, připnuté na plášti informaci, že jde MUDr. Samanthu Mielovou.

„Á, doktorko Mielová," spustil dřív, něž se žena stačila vzpamatovat a při tom vytahoval z kapsy svůj oblíbený průkaz, podle kterého se jmenoval Andrej Nowonski a byl agentem FBI. „Potřebuji nutně vidět tělo Johna Steina. Kde je uložené."

„V boxu sedm," odpověděla žena dřív, než jí vůbec došla absurdita Peterova požadavku. „Na co to potřebujete?" vzpamatovala se však vzápětí. „A jak jste se sem vůbec dostal."

„Dveřmi samozřejmě. Podívejte doktorko, tohle je zatím naprosto utajené vyšetřování, nemůžu si dovolit přijít sem oficiálně přes den. Vlastně jste tu neměla vůbec být. Budu muset trvat na tom, abyste se zavázala k naprosté mlčenlivosti. Jinak bych byl nucen vás zadržet, dokud nebude případ vyřešen."

Tak, v podstatě jí řekl naprostou pravdu, až na to, že ve spojení s průkazem FBI to celé vyznělo úplně jinak.

„Ale, ale," zakoktala se žena zmateně. „Jaké vyšetřování? Jakého případu?"

„Máme podezření, že jsou nedávná úmrtí vlastně rituální vraždy," svěřil jí Peter důvěrně.

K jeho překvapení ženě vypadly z rukou desky, které do té doby svírala, a které ji sem pravděpodobně přivedly, a z očí jí vytryskly slzy.

„Ach Bože," vzlykala. „Ach Bože. Ach Bože."

***

„Vstávej, Růženko," zatřásl Peter s Danielem.

„Já nespím." Daniel si ospale promnul oči a široce zívl.

„Jasně, že nespíš," opáčil Peter. „Na těch knihách ses válel proto, aby ti z nich vědomosti samy nalezly do hlavy."

„Jen jsem se na chvíli zamyslel, abys věděl. Co márnice? Narazil jsi na něco zajímavého?"

„No, viděl jsem tělo otce Johna. Až na to chybějící srdce typická zranění po útoku vlkodlakem, takže nic nového. Ale potkal jsem tam jednu velice milou a vstřícnou paní doktorku."

„Takže sis nabalil novou kočku, fajn. Jak nám to pomůže s případem?"

„Paní doktorce je přes čtyřicet, je vdaná a má malou dceru. Co si o mě myslíš? Ale vypadla z ní zajímavá informace. Její manžel, Thomas Miele, je milovník přírody, vášnivý lovec a amatérský historik. A taky je nezvěstný. A teď to zajímavé. Zmizel při své poslední výpravě do místních lesů hádej víceméně přesně před čtvrt rokem? "

„To může být náhoda?"

„Nemyslím. Thomas Miele si vyrazil na výlet do lesů a už se nevrátil. Hledali ho se psy, i vrtulníkem s termovizí. Nic. Jako by se po něm slehla zem. A o následujícím úplňku došlo k první vraždě. A ještě jedna věc, Thomasova dcera, Janette, prý matce setrvale tvrdí, že táta je v pořádku, jen se nemůže právě teď vrátit domů. Samantha se bojí, že holce přeskočilo. Velmi prý svého otce milovala."

„Tak Samantha, jo? Ale zní to zajímavě. Myslím, že bychom se zítra měli zastavit u Mielů a s malou Janette si promluvit."

„Souhlas," kývl Peter. „A co tvůj výzkum. Přišel jsi na něco zajímavého?"

Daniel si povzdechl. „Nic moc. Rituálů, používajících protiklady je spousta. Včetně lidských obětí. Pokusil jsem se zaměřit na takové, které potřebují konkrétně srdce, ale moc se mi tím výběr nezúžil. Srdce a krev jsou brané jako nositel životní síly a nějakým způsobem figurují skoro ve všech obřadech, které jsem našel."

„A nějaké místní legendy, které by nás mohly nasměrovat správným směrem jsi neobjevil?"

„Ne, žádné místní legendy, které by byly k něčemu. Na jednu zajímavost jsem při tom svém šťourání ale přeci jen narazil. V minulosti tu poměrně pravidelně mizeli lidé. Zpočátku jeden, dva ročně, občas rok dva nic a pak zase. Okolo roku 1990 se to začalo zhoršovat. 1992 zmizelo sedm lidí. Policie stála před záhadou," rukama naznačil uvozovky. „Bulvár se vyžíval v konspiračních teoriích všeho druhu a pak najednou šlus. Poslední nezvěstný zmizel dvacátého třetího ledna 1993."

„Nerad to říkám, ale to není nic moc. Lidi mizí každou chvíli ze zcela přirozených příčin. Nějaká viditelná spojitost s naším případem?"

„Nenašel jsem žádnou, ale mám takové neodbytné tušení, že to nějak souvisí."

Petr se s povzdechem svezl na jednu z postelí. Roky zkušeností ho naučily nepodceňovat tušení, ale situaci jim to rozhodně nezjednodušovalo.

„Dobře, můžeme zkusit prověřit, jestli se poslední dobou neudály ve městě nějaké změny. Bourání, přestavba, cokoliv, co by mohlo probudit nějakého neklidného ducha nebo jinou příšeru z nočních můr."

„Zrovna jsem na tom pracoval, když jsi dorazil," pokrčil rameny Daniel.

„Jo viděl jsem, s nosem na stole. Pojď si lehnout, podíváme se na to zítra spolu."