O pět let později:

Starý dům, který dlouho nikdo neobýval se zdál nejlepším domovem pro mladou zničenou, krásnou a moc dokonalou dívku, která chce klid. Velký opuštěný dům se nacházel na opuštěném místě uprostřed lesa, který k obrovskému domu patřil. Jeho cena byla opravdu nízká. Ihned po menším nastěhování jsem se rozhodnula prozkoumat další části domu. A samozřejmě odhalit jeho tajemství.

***

Scházela jsem opatrně dřevěné schody mého nově zakoupeného domu. Starý interiér působil strašidelně, ale zároveň velmi útulně. Více jsem šla do útrob tohoto domu. Poslední schod jsem nechala za sebou a stála v tmavé, děsivé místnosti, kterou si se strachem troufám nazvat ‘sklep‘. Všude byla tma a šla místy cítit plíseň, kterou jsem raději začala ignorovat. Snažila jsem se najít vypínač, který jsem bohužel nenacházela. Zabručela jsem si pro sebe a jako vášnivá kuřačka jsem vytáhla zapalovač. Malý plamínek ze zapalovače moc místa ve sklepě neosvítil. Což znamenalo, že jsem musela jít blíže k stěnám, abych si je prohlídla. Stěny byli obyčejné. Šedé a lehce zvlhlé. Můj obličej se zkřivil do nechutné grimasy. Otočila jsem se a chtěla prozkoumat zbytek této odpudivé místnosti. Pod malým plamínkem ze zapalovače se mi začalo něco před očima rýsovat. Pak už můj pohled padl vystrašeně na staré loutky, které do sebe byli různě zamotané. Z jejich dřevěných tvářiček šel strach, ale i přes můj strach jsem je zvedla ze staré špinavé země a vynesla nahoru na světlo. Všimla jsem si strašné velké vrstvy prachu na loutkách a tak jsem je šla raději omýt než, abych udělala někde svinčík. Položila jsem je do vany, abych smyla prach. Poté jsem je lehce rozmotala. Mé oči se rozšířili a má mysl byla ztuhlá stejně, jako mé tělo.

,,Chtěla bys loutku, jako je Vivien? Myslím, že by z ní byla krásná loutka.‘‘ Právě v tu danou chvíli jsem hleděla na loutku, která měla dlouhé vlásky a široký úsměv. V tuto danou chvíli jsem si uvědomila pravdivost slov, která jsem tenkrát slyšela. Její oči mě silně propalovali a já se musela nadechnout. Vivien, loutka jako Vivien. Pomalu třesoucíma se rukama jsem chytla loutku do rukou a polkla. Taková podoba není přece možná. V mých rukách jsem držela – svírala – loutku, která měla nepřítomný výraz. Můj výraz naopak musel vypadat zmateně a vystrašeně zároveň.

,,Jak se ti líbí mé loutky, Scarlett?‘‘ Hlas se ozval hned za mými zády a nesl se domem. Po mých zádech přejel mráz. S loutkou v ruce jsem se hbitě otočila a stála naproti muži, který měl na své tváři pobavený úšklebek.

,,Kdo jste?‘‘ Stále se na mě pobaveně díval a nevydával ani žádný náznak toho, že bude mluvit. Místo toho couval dozadu, aby se mohl vytratit. Měla jsem husí kůži všude po těle.

,,Jsem tvůj Loutkař.‘‘

Po mém těle se rozhostil pocit úzkosti a strachu. Tohle není možné. Pokroutila jsem hlavou a raději zapomněla na to, že tu někdo byl. Našla jsem vhodnou hrabici pro loutky, které jsem tam uložila. Zavřela ji a ještě ji přelepila, abych se nemusela dívat na staré loutky. Vešla jsem do obýváku a sedla si na gauč na kterém ještě bylo bílé prostěradlo. Dívala jsem se ven z velkého okna a prohlížela si tmavý les, který se začínal topit ve tmě. Ještě jsem nevybalila televizi, tak moje televize byla teď tichý les, který obklopoval mé sídlo. Pozorovala jsem každý jeden strom alespoň půl minuty. Když jsem za jedním z obyčejných stromů uviděla znovu toho chlapce, který měl hlavu sklopenou dolů a držel v ruce loutku, která byla ve stejné pozici, jako on díky nitkám na kterých držela. Z lehu jsem si sedla a přistoupila blíž k oknu. Sledovala jsem jeho postavu v černém odění jak tam jen tak stojí. Když najednou zvuk pištění konvice se ozval domem a já otočila hlavu leknutím. Když jsem se podívala zpět už tam nestál. Ani nepamatuji, že bych postavila na kávu. Odešla jsem do kuchyně a vypnula sporák, který byl puštěný. Vzala jsem krabici, která stála s loutkami v kuchyni a odnesla ji ke schodům. Otočila jsem se, že se vrátím zpět k sledování lesu, ale uslyšela jsem trhání. Ten zvuk mě dost vylekal a tak jsem se pomalu otáčela. Krabice byla natržená. Zakroutila jsem hlavou a vrátila se na své místo. Sedla jsem si a s malým strachem znovu sledovala les.

,,Mohl bych tahat i za tvé nitky, panenko,‘‘ zašeptal někdo vedle mě a já otočila rychle hlavu a nikdo tam nebyl. Oddechla jsem si a podívala se zpět k oknu u kterého stál ten chlapec. Neměl oči a nos také ne. Lekla jsem se ho a přišpendlila se více ke gauči. Usmál se na mě a odhalil jeho dva ďolíčky, které pro mě byli v tuto chvíli nepodstatné. Sáhla jsem na svou až moc dokonalou pleť a pořád sledovala jeho. V tu stejnou chvíli začal mlátit jako šílenec do okna a špinil ho krví, která mu vytékala od zápěstí. Zavřela jsem oči a dala si ruce na uši. Říkala jsem si, že je to jenom v mé hlavě, protože jsem nikdy nevěřila na duchy ani podobné věci, ale může to být také šílenec. Když jsem už neslyšela, pomalu jsem otevírala oči a v tom moje srdce vynechalo pár úderů. Byl přímo u mé tváře a usmíval se. Jeho oči byli tmavé a jeho díra místo nosu mě děsila.

,,Neboj panenko, jsi až moc perfektní na to, abych tě zabil,‘‘ poznamenal těsně předtím než jsem omdlela a vpadla do tmy.

//

Co si o tom zatím myslíte? Já myslím, že když si ty chvilky představím, tak ve mě mrazí a to to je moje fantazie! :) Já jenom doufám, že se vám to zatím líbí a budete to číst, samozřejmě vás nikdo nenutí, ale budu ráda za další votes! 

MOC VÁM DĚKUJI ZA PŘEDEŠLÉ VOTES! OPRAVDU JSEM TO U PROLOGU NEČEKALA! :)

DO dalšího dílu '6+ votes a 2+ comments' ? :)) 

I♥U !!! :)