,,Proč nám tohle vlastně říkáš?'' zeptala jsem se ho a přivinula si Harryho Jr. blíže k mému klepajícímu se tělu. Srdce mi bušilo strachem a po zádech se mi táhla dlouhá kolonie husí kůže.

,,Protože pravda děsí, nemám pravdu?'' zasmál se a z koutku úst mu začala téct černá tekutina. Ucítila jsem jak se můj syn začal klepat stejně, jako já. Sdíleli jsme na Harryho stejnou reakci.

,,Cítím tvoje srdce,'' znovu promluvil Harry, když se zhluboka nadechl. Vypadal, že cítí všechno. Že ve vzduchu dokáže ucítit strach a obavy.

,,Copak Harry Jr., ty s námi nemluvíš?'' podíval se těma temnýma očima na našeho syna. Bohužel byl jeho otec. Kdybych mohla, tak si tenkrát vyříznu dělohu. 

,,Nech ho napokoji,'' varovala jsem ho, jako kdybych proti němu něco zmohla. Nezmohla jsem nic. Nikdy jsem proti němu nemohla bojovat. 

,,Slyšíš to?'' Domem se začali ozývat výkřiky bolesti. Pustila jsem Harryho Jr. a rozhlížela se odkud se berou. Harry koukal jako šílenec a z očí mu začala téct ta samá černá tekutina. 

,,Jdou si pro vás,'' pošeptal a jeho výraz v tváři zmizel. Vypadal, že je duší nepřítomen. Rána. Rychle jsem se otočila ke za sebe. Reflexy byli silnější než cokoli jiného. Stála tam postava. 

,,Zlatíčko,'' naznačovala jsem rukama, aby ke mě můj syn šel, ale nevypadalo, že ke mě někdo jde. Podívala jsem se za sebe a Harry s našim synem byli pryč. Popravdě jsem neměla čas přemýšlet kam zmizeli. Sama jsem potřebovala zmizet. Rychle jsem se rozeběhla do kuchyně. V kuchyni nikdo nebyl. Oddechla jsem si a začala hledat nějakou zbraň, kterou bych se mohla bránit. Otevírala jsem šuplíky, zásuvky, dvířka ale nic jsem nenašla. Nic kromě vařeček a hrnců. 

,,Uteč,'' šepot šel zpod mých zad. Moje otočka byla tak rychlá, že jsem se lekla, kdo to stojí zamnou. Srdce se mi možná i napůl zastavilo. Dívala jsem se zpříma do očí té postavě. Měla posmrtně černé a bez výrazu. Byla to žena. Ten hrozný strach z leknutí a z toho že koukám na mrtvou ženu mě doslova zbavil slov. 

,,Musíš utéct,'' zašeptala mi přímo do tváře. Harry tvrdil, že jsou naštvaní za to že žijeme a oni ne. Tohle znělo, jako varování než jako výhružka.

,,Mám..mám tu syna,'' snažila jsem se nekoktat, ale jinak to nešlo. Nikdy jsem takhle zpříma duchovi do tváře nemluvila. Teda doufám, že už je po smrti. 

,,Nepustí ho, potřebuje následníka,'' celou dobu šeptala, jako kdyby nás Harry mohl slyšet a jí by potrestal. Jenomže, jak můžete ducha potrestat víc než věčným životem tady? 

,,Ne-nechápu vás.'' Možná to bylo ze strachu, že jsem nedokázala pochopit to, co už jsem dávno věděla. Věděla jsem, že tu můj syn zůstane. 

,,Uteč,'' šeptala celou dobu. Pak zaznělo piano a ona ode mě odstoupila a začala pomalu odcházet. Kousek jsem šla za ní a podívala jsem se kam to jde. Ale šla jenom tam odkud přišla. Jasně mi dala najevo, že mám zmizet, tak proč sakra už nejsem pryč? Proč už sakra neujíždím daleko odsud? Protože tu mám syna a bez něj neodejdu. Možná to je potomek démona, ale to neznamená, že si zaslouží smrt. Naopak. 

__________________________________

Jak se vám to zatím líbí? Chtěli byste se dozvědět víc, proč to Harry dělá? Nebo raději byste hru o život? :) Vaše názory do komentáře! Děkuji za předešlé votes a kometáře, jako vždy :)