Třináctého března 1940

S novou rodinou jsme se už víckrát vrátili na místa, blízké jim i mně. Domů jsem se však vrátit nemohla. Už to nebyl můj domov. Stala se z něj kasárna nacistů. A proč? Protože svět byl, je a navždy bude krutý. A vím taky proč svět je i bude takovýmto.
Protože to my ho ničíme. My děláme svět tím krutým místem. A svět se taky nezlepší, dokud se nezlepšíme my a toho nejsme schopni.
Ne, že by se svět nemohl změnit. To ne. Jistě se změní. Ale k horšímu.
Usadili sme se. Na té...řekněme na farmě. Valeriya Vladimirovna a Alexey Igorovič jsou skvělý lidé ale především především jsou skvělými rodiči.
Ach můj drahý Dimitrij Alexeyevič. Je jako můj bratr. I když spíš bych řekla, že je mím bratrem. Nikdy v životě bych na tebe nezapomněla.
A ty, Lucya Alexeyovna. Má drahá sestro. Ty si ten člověk, který i když se mnou nebude, pomůže mi.
Pomohli ste mi už snad milion krát. A já vám za to budu do smrti vděčná. Uvědomila jsem si něco, čo bude platiť navždy. Ve vojně začne být člověk sentimentální. A já jsem taková byla už před dvěma lety.
Právě jsme nesli vodu pro ovce a koně, když Dimitrij Alexeyevič pomáhal otci při shánění dřeva na oheň, na kterém bychom mohli upéct jídlo a pak šel do stájí zkontrolovat koně.
Matka právě sbírala borůvky, maliny, jahody a jiné ovoce, či zeleninu k jídlu.
,,Mami. Tati. Jedna z ovcí bude mít brzy jehně." křikla má sestra. ,,To je skvělé." řekl otec, ač v jeho hlase nezněl náznak štěstí. Spíš náznak smutku, stesku, či strachu.
Zazněl výstřel. Ten odporný zvuk. Pak zazněl výkřik a následně třesk. Stáje. Odtud proklet zvuk zněl.
Běželi sme jak nejrychleji to šlo. Na zemi se válel voják střelený do ruky. Možná přesně doprostřed hákového kříže viditelném i přes jeho ruku.
Držel si celou silou krvácející ránu a přes mezery mezi prsty mu tekla krev proudem. Dimitrij Alexeyevič držel pušku a hlavice mířila přímo německému vojákovi do tváře.
Něco mumlal. Znělo to jako: ,,Gott verzeih mir meine Schuld." Teď. Teď, když si je jist, že zemře prosí o odpuštění jeho vin.
,,Prosím," začal, když viděl, že má prostor promluvit ,,má žena. Je zraněná. Prosím. Potřebuje pomoc." žádal voják.
Tehdy jsem nevěděla, zda to byla jen past. Otec se zašklebil a pohlédl němci do očí.
Pomohl mu vstát a zeptal se: ,,Kudy?" Matka mu podala šátek aby zastavil krev valící se z rány kterou utržil. Kývl hlavou na znak vděku a koukl směrem k lesu.
Třináctiletý Dimitrij Alexeyevič ještě pořád silně svírajíc zbraň nejistě přešlápl z jedné nohy na druhou a zeptal se
,,Jak se jmenujete?" Voják bolestným pohledem koukl na mého bratra a odpověděl
,,Edmund Hittler."

Konečně nová část. Strašně dlouho mi trvala napsat i když je taková krátká. A takový otevřený konec. Je příliš eh divné (?), když jsem udělala vojáka tím, kým od teď je?

Věnováno

@_smallprincess_ (nešlo mi tě označit) snažím se dát na tvé rady. Doufám, že zase v kapitole není tolik chyb. Aspoň gramatiku kapitola mohla pobrat když trvala tak dlouho i když samozřejmě co se dá ode mně čekat než tři tuny chyb, že ❤❤

kvetinove_dievca tvé komentáře mi zdvihnou náladu ❤❤

amywhitebat ❤❤

Spisovatelka_Mirka tu to máš Saláme další část😂❤❤