Roku 1939

,,Mami! Maminko!" řekla malá dvanácti letá holčička a potáhla mamku za nebesky modrou sukni s volánky. ,,Ano zlatíčko?" vyzvědala mamka a pořád neodtáhla své kaštanově hnědé oči od hrnce. ,,Můžu ti pomoct?" ,,Jistě holčičko moje. Zavolej tatínka na oběd." Děvčátko jen kývlo hlavou a šlo pro tatínka.
Během oběda děvčátko mlčelo. Když však dojedli ozvalo se: Maminko. Tatínku." ,,Ano holčičko?" ,,Mám vás moc ráda a mám pocit, že se blíží něco hodně zlého." Mamka koukla na tatínka a pak oba přešli k oknu.
K domu se pomalu blížili vojáci. Měli zelené uniformy a na rukávu červený pás s černým hákovým křížem. Blížili se pomalu ale mamka s tatínkem věděli, že jim nemají šanci utéct. Jejich dcerka však ano.
Mamka chytila holčičku za ruku a koukla opět na svého manžele. Ten jen otvíral dveře a ženu i se svou dcerou hnal ven.
Vyběhli z domu a hnali se lesem k potoku. Přes potůček běželi k louce a holčičce se snažili najít co nejvhodnější úkryt.
Tatínek věděl, proč ho vojáci hledali. Sám byl voják, no červené armády. Zastřelil velitele čety a Věděli, že když je německý vojáci najdou, popraví je. Nic je tomu osudu neubrání, no jejich dceru zachránit museli.
Schovali ji na louku, do vysoké trávy a holčička pořád neřekla ani slůvka. Odvalila se k velkému kameni a schovala se za něj. ,,Tuto louku nic a nikdo nezničí. Louka je pro tebe nejlepší úkryt. Tu te nenajdou. Zůstaň tu i když uslyšíš jeden či dva výstřely. Má milá Ekateřino Nykolayevno, hlavně nezapomeň, že já a tatínek tě moc milujeme. Nezapomeň na to. Nikdy."
Mamka couvla a koukla do lesa. Vycházeli z nej první vojáci a tatínek ji chytil za ruku. ,,Nikolay Vladimir a Viktoriya Valerijovna Kuznetsov." řekl jeden z vojáků ,,oba ste odsouzeni k smrti za vraždu velitele šesté letky a já Friedrich von Bauer mám tu čest pomstít svého velitele. Nějaké poslední slova?" ,,Ano. Bojoval jsem za dobrou stranu a svou vlast. Bojoval jsem po boku svých přátel a jsem hrdý, že se nám povedlo zastavit část armády bojující za touhu ovládnout svět."
Pak už nikdo neřekl ani slova. Do ticha a šumění potůčka zazněly dva výstřely jako jeden. Mamka s tatínkem padli na zem a nikdy víc už nevstali.
Děvčátko jen tak sedělo za kamenem a tiše se koukalo na své ruce, natáhnuté dopředu, na které padali hořké ladově chladné slzy. Když už neslyšela kroky krutých vojáků, vylezla ze svého úkrytu.
Koukla na těla svých rodičů a zavřela jim oči. Měla jenom dvanáct let když musela pochovat své mrtvé rodiče. Tuto vzpomínku měla v mysli vyrytou hluboko, moc hluboko a každý den na ně myslela.
Každý boží den myslela na to, proč jsou lidé tak krutý. Krutost světa neměla hranic a dívka se o sebe musela nadále starat sama.