pátého ledna roku 1940

Děvče běželo lesem a sbíralo bobule divokých malin, brusinek a borůvek. Běžela, protože jí honil hlad. Už několik dní nejedla a hlad už začínal převládat její mysl a tělo.
Běžela a to malé množství jídla co našla si šetřila až toho bude aspoň o trošku víc. Při hledání jídla jí však omrzali prsty na rukou i nohou a její šaty byli kvůli větvičkám a v důsledku času potrhané.
Byla jí zima ale na to nemyslela. Pomalu začínala být unavená a ztrácela se v lese při její milé louce. Běžela a uviděla cestičku.
Zaujala jí a tak se vydala tím směrem. Vešla do háje s malým dřevěným domečkem.
Měl dřevěnou střechu s bílým štítem, lemovanou rudo-hnědými hranami. Dveře se zlato-stříbrnou klikou v tvaru lví hlavy bily pootvořené.
Ekateřina Nykolayevna neodolala své velké zvědavosti a vešla dovnitř. To, co uviděla bylo však příšerné.
Na zemi byla rozbitá váza a zeschlé růže růžové barvy. Stůl byl převráten a jedná noha byla zlomena. Plátěné křeslo bylo na mnoha místech roztržené, byla na něm stopa po střelbě a lemoval jej stříkanec krve.
Před ním leželo chladné tělo mrtvé ženy. Naproti byl rozstřílen obraz. Byli na něm vrchy Alp a zapadající slunce prosvítalo přes koruny smrků, borovic a jedlí. Křišťálový lustr byl roztříštěn a pod ním bilo velké množství střepů. Na druhém konci místnosti bil mrtví muž svírající papírek. Ekateirna Nykolayevna mu otevřela ruku a zvedla ho.
Bila to kresba. Zdobila ji dívka s květinami ve vlasech a milým úsměvem na rtech. Měla veselou jiskru v očích a rub jejich líc měl barvu ranních tulipánů. Pod její tváří bilo napsané: ,,Valerya. Nádherné jméno, pro nádhernou dívku."
Pousmála se nad obrázkem a šla dál. Muž a žena bili mrtví pár hodin, možná pár dní. Určitě je zastřelili německý vojáci.
Opět si vzpomněla na své rodiče a po líci jí tekli slzy. Na jejich poslední pohled nikdy nezapomene.
Šla po podlaze s krvavou kaluží a její noha bila celá rudá od té krve. Vešla do stáje a v ní bila rudě-bílá kráva.
Měla v uchu značku s číslem 459. Bil 459. den po smrti její jediné rodiny, no ona pořád ostávala silná a nevzdávala se.
Při ní bil kbelík mléka vonící na celou stáj. Odpila z něj a bilo výtečné. Šla dál kolem koní a vyšla ze stáje. Tou vteřinou uviděla ohromné stádo ovcí na velké zahradě. Měla šířku čtvrt a délku půl míle a bila ohraděna plotem ze dřeva bílé borovice.
Opět vešla do domu a do kuchyně. Bylo v ní téměř čerstvé maso s rýží a brambory. Ekateřina Nykolayevna byla tak hladová, že musela sníst aspoň kousek jídla.
V téhle chvíli by byla schopna sníst cokoliv. Z jejího zamyšlení jí vytrhl výstřel. Zvuk šel od nekud z zblízka. Němci se posouvají dál a dál a přitom ničí vše, co jim přijde do cesty.