Další den školy. 

Běžně by pro Michaela znamenal strach a napětí, ten děsivý, sžíravý pocit, že se znenadání objeví Ashton a za každou cenu vyvolá konflikt, který skončí, jak jinak, než rvačkou. 

Jenže dnešek se naprosto lišil od jiných běžných dní. Michael možná měl strach a možná ho svíral nesnesitelný pocit, že je něco špatně, ale pro tentokrát za to nemohl Ashton. 

To Sydney, která se vypařila z jeho pokoje ještě před tím, než se probudil. Přesně ta Sydney, která se k němu v noci vloupala oknem, celá roztřesená s modřinami po celém těle. Ta Sydney, která dřív ani neměla páru o jeho existenci, přesně ta, jejíž přítomnost teď ve škole tolik postrádal. Bál se o ni. 

Při poslední hodině nervózně poposedával na židli a upřeným zíráním se snažil popohnat ručičky na hodinách, co visely nad učitelkou. Neměl ani páru o tom, co říkala, nebo co říkal kdokoli jiný. Jediné, co ho zajímalo,  byl - 

Zvonek! Konečně. 

Chvatně sesbíral všechny své věci a vyběhl na chodbu s úmyslem uklidit je do skříňky a opustit konečně areál školy. 
"Do hajzlu," probral ho z transu ten nejvíc nepříjemný hlas na světě, "můžeš dávat pozor na cestu?"
Ashtona si všiml, až když už ležel na podlaze. Prskal nadávky, zatímco se zvedal.

"Sorry!" Zamumlal Michael a obešel ho, s jedinou myšlenkou. Být už pryč. 

"Hele, Clifforde!" Křiknul za ním kudrnatý vztekloun, zase už stojící pevně na svých. "Snad si nemyslíš, že mě srazíš a jen tak si beztrestně odejdeš?" Ječel, vzteky celý rudý. Michael ho s klidem sledoval, najednou z něj neměl vůbec strach. Ani trochu, přišel mu spíš strašlivě směšný, jak tam stál, malinký, rozčílený,  tmavé kudrny mu divoce poskakovaly kolem tváře a Michael už jen čekal, že si ještě rozčíleně dupne nohou, aby podpořil ten svůj hysterický výlev. 

"Uklidni se, Ashtone, nebo tě trefí!" Poradil mu s úsměvem, což jen přililo olej do ohně Ashova hněvu.

"No co si to ke mně dovoluješ?" Vyjekl ohromeně. "Dneska si o to vyloženě říkáš!" Zamračil se a nasupeně kráčel přímo k Michaelovi. Ten se k překvapení obou ani nepohnul, prostě jen čekal, smířen s čímkoli, co mělo následovat. 

Strach a Michael, za ta léta společného soužití, už byli jedno.  Strach už Michaela ani na okamžik neopouštěl, vždycky byl s ním na každém kroku. Ať už se bál dalšího setkání s Ashem, o své knihy, o své oblečení, dalších ran a dalších šrámů, byl to nikdy nekončící kolotoč obav.
Kam až Michaelova paměť sahala, vždycky tu jeho podivný společník byl, jako stín v jeho zádech, stále poblíž, ale najednou, z ničeho nic, byl pryč.  

Nezůstal ovšem nenahrazen. Chlapec měl stále před očima chvějící se Sydney a temně fialové modřiny na jejím těle. A díky faktu, že ráno zmizela a ve škole se pak vůbec neukázala, ho podivně svíralo u srdce, neměl stání, potřeboval se ujistit, že jí nic není. 
Samozřejmě, zase to byl strach. 
Jenže tentokrát v úplně jiné podobě, než znal dosud. Tentokrát se nebál o sebe, bál se o ni. 
A tak mu, paradoxně, strach umožnil se nebát.

"Jdi do háje, Irwine, nemám na tebe čas!"  Natáhl před sebe ruce a zlehka od sebe kudrnatého odstrčil.  Ten na okamžik ztratil rovnováhu, vynaložil všechno úsilí, aby sebou nesekl o zem a překvapeně vzhlédl k Michaelovi. Náhle mu došlo, jak nevhodě se blonďák zachoval, když se pokusil bránit a vzteky se mu zatmělo před očima. 

"To si přehnal!" Zavrčel a zprudka se rozmáchl. 

"Nech ho, Ashi!!!"  Ten ne příliš pěkný úmysl zmařila ruka, pevně svírající jeho zápěstí. Překvapeně se otočil, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá, ale ne. Opravdu to byl jeho nejlepší přítel, JEHO nejlepší přítel, který teď bránil toho ňoumu.
Zdálo se, že celý svět je najednou naruby. Michael se začal bránit a Luke začal bránit jeho. 
Lidi přestávali dělat, co Ashton chtěl, aby dělali, začínali se vymykat jeho kontrole a jeho to děsilo. 
Strašlivě, neskutečně.

Trhnul sebou, aby se z toho sevření uvolnil. Místo toho, ale Lukův stisk zesílil.
"Vždyť ty ho přeci bít vůbec nechceš." Zašeptal důrazně a mírně s ním zatřásl, možná, aby ho probral z toho šíleného transu, co zatemňoval jeho mysl.

"Co ty víš, co já chci!!" Lekl se těch slov, vyřčených takhle nahlas a konečně mu svou ruku vyrval. 
Luke měl pravdu. Chtěl všechno možné, jen ne toho chlapce bít, ale to by v životě nepřiznal nikomu. Ne sobě, ne Lukovi a rozhodně ne Michaelovi, který dle jeho názoru za to všechno mohl. 
Mohl za to, že se teď cítil takhle. 
Zmateně, ztraceně a v neposlední řadě i podvedeně. 

"Ty máš být můj kamarád!" Zaječel hystericky. "Odkdy do háje se zastáváš toho chudáka?" 

Jeho svět se tříštil na kusy a on si s tím neuměl poradit. Ta bezmoc podněcovala jeho hněv a to natolik, že najednou už to dál nešlo. I Ashton měl jen jedny nervy a tam, kde jeho zlost dosahovala své meze, začínala lítost. V očích se mu zaleskly slzy. 

"Od té doby, co jsi to začal přehánět!! Tohle už je moc, Ashi, prober se!" Luke zůstával naprosto klidný, i přesto, že postavit se svému nejlepšímu příteli ho také stálo mnohé. Neuděl to nikdy a jeho reakce ho teď vyváděla z míry a strašlivě ho mrzelo, že Ash nemá daleko k tomu, aby se sesypal, jenže takhle do dál nešlo. 

"A nemohl si mi to říct při jiné příležitosti?!" Šlehl po něm Ashton jedním ze svých nejnenávistnějších pohledů, mistrně tak skrývajíc, jak rád by se okamžitě rozplakal. "Musíme to řešit před ním?"  Vyhnul se pohledu na Michaela, který pouze bez dechu sledovala tu scénu před sebou, aniž by chápal alespoň polovinu toho, co se právě stalo.

"Mikey, můžeš?" Usmál se Luke na zkoprnělého chlapce, kvůli kterému tohle všechno vzniklo a pokusil se smířlivě obejmout Ashtona kolem ramen.  Ten sebou dle očekávání trhnul a urputně se snažil dostat s kamarádova objetí. 
"Mikey!!!" Syčel napruženě. "Vždycky to byl jen loser a najednou mu říkáme Mikey!!!" 
Blonďák se pobaveně usmál, a bez sebemenší námahy a k Ashtonově zlosti, ho k sobě pevněji přitiskl. 

"Hele Irwine," otočil se k němu Michael ještě, než zmizel za školních dveří, "já dneska fakt nemám čas, ale příště mi můžeš naložit dvakrát tolik!" Mrknul spiklenecky na Luka a na víc raději nečekal. 

"Spolehni se!!!" Uslyšel ještě zuřivého Ashe za svými zády.