Michael se okamžitě zastyděl, za své podvědomí, co modrou barvu ihned spojuje se Sydney Sorensen. 
Vždyť kolik lidí na světě má oči v tomhle odstínu? Miliardy? Tak proč je ona jediná, co ho napadne?!

"Nic mi není!" Zamračil se na Luka, přičemž se ho snažil od sebe odstrčit. "Poslal tě Irwin?"

"Ten tak!" Zasmál se blonďák a přese všechen Michaelův odpor se k němu opět sklonil a podal mu ruku. "Pojď, nemůžeš tu takhle ležet!" 

Viděl v chlapcově obličeji tu nedůvěru, ale také, že usilovně přemýšlí. Tak moc si přál, aby jeho pomoc přijal, z nějakého důvodu si přišel za Ashtonovy činy zodpovědný a černé svědomí ho tížilo, jako šutr přivázaný k noze tonoucího.   Naštěstí Michael věděl, že bez něho se nejspíš domů vůbec nedostane, takže přese všechny pochyby nakonec nabízenou dlaň pevně stiskl ve své a nechal se vytáhnout na nohy.

"To bolí," zaúpěl a škubl sebou, aby se uvolnil z Lukova sevření, které drtilo jeho už tak dost pohmožděná žebra, "pusť mě!" 
Odpovědí mu bylo pouze nesouhlasné zavrtění hlavou. Kdyby totiž Luke povolil, menší z dvojice by se zase svezl k zemi. S vypětím všech sil ho dotáhl k nejbližší lavičce, na kterou ho opatrně posadil.
"Ten tě ale zřídil!" Vydechl lítostivě a pozorně si prohlížel Michaelova zranění. Žebra se pomalu začínala barvit do temně fialové až černé,  natržený ret a pramínek krve stékající po tváři nevypadal vůbec pěkně. 
"Víš," vzhlédl k zraněnému chlapci provinile, "Ash není vždycky takový, on -"

"Nech toho, všichni víme, jak to je!" 

"Ne ty nechápeš, tohle všechno," ukázal rukou na celé to Ashtonovo dílo zkázy, "tohle není on, ovládají ho city se kterýma si neví rady, on neví, co se sebou, on - " 

"Chodíte spolu?" Konečně to začalo Michaela zajímat. Zelené zorničky rozšířené zvědavostí upřeně sledovaly Lucasův obličej, aby jim neunikla sebemenší emoce, která by prozrazovala pravdu, kdyby se ji náhodou Hemmings pokusil zakrývat slovy.

"Bože chraň!"  To zděšení v jeho očích nemohlo být hrané. "Nemám rád kluky!" Směšně pokrčil nos na znamení odporu. 

"Tak proč o něm básníš jako zamilovaná holka?" Nedal se Michael. Vždycky měl pocit, že mezi těma dvěma je něco, co jeho zvědavosti nedávalo spát.  Na druhou stranu se děsil, že by se jeho domněnky mohly potvrdit. 

"Hodně mi pomohl, je to můj kamarád a ty dobře víš, že nemám rád, když ti dělá, co dělá, a tak  jsem chtěl, abys věděl," Luke hledal v zelených očích alespoň náznak zájmu, pochopení, "že on -" 
Našel jen vzdor a neochotu vidět Ashtona jako něco víc, než tyrana bez mozku, který bezdůvodně trápí slabší, a tak nad tím jen mávl rukou. Nemělo smysl snažit se Michaelovi cokoli vysvětlit, alespoň teď ještě ne. Koneckonců to ani nebylo na Lukovi, aby mu cokoli prozrazoval.

"Pomůžu ti dojít domů," opatrně, aby mu ještě víc neublížil, blonďák Michaela zvednul a nechal ho, aby se o něj plnou vahou opřel. Chytil ho kolem pasu a úzkostlivě se celou cestu vyhýbal zraněným žebrům. 

Normálně by ta cesta ze školy zabrala tak dvacet minut, ovšem v objetí s Lukem a bolestí, co vystřelovala do celého těla při každém kroku, se natáhla něco k hodině. Konečně však  dorazili do Michaelovi dobře známé ulice, kde mu hned ten první z domků způsoboval malé srdeční kolapsy, jen pomyslel na jeho obyvatelku. 

Měl štěstí, protože když ho míjeli, zahlédl na lavičce sedět dívku, která v rukou držela nezbytný skicák a jak se nad ním nakláněla, modré vlasy jí padaly do krásného obličeje. Byl si jistý, že tentokrát to výplod jeho fantazie není, protože Luke ji viděl taky a posměšně si odfrkl:
"Utři si sliny, Clifforde a nezírej tak!" 

V ten okamžik však dívka vzhlédla a věci se najednou začaly dít šíleně rychle.
Sydney vyskočila z lavičky a rozběhla se k brance, vlasy za ní vlály jako hříva divokého koně a než se Michael stačil vzpamatovat, uviděl ji, jak míří přímo k nim. Byla jak vichřice, hotový uragán, který smete všechno, co mu stojí v cestě.  A teď jí stáli v cestě Michael s Lukem, co nebyli schopni pohybu. 

"Hemmingsi!!!" Křikla a její obvyklý zasněný výraz vystřídal vztek. "Co jste mu to zase provedli?!" Střelila pohledem po Michaelovi, a on by byl přísahal, že na okamžik, tím zběsilým hněvem, co její oči barvil do temně modré, skoro až černé, probleskl náznak něhy. Jenže to byla jen setinka vteřiny a něhu pohltila ničivá vlna zlosti, když se opět otočila k Lukovi.
"Kolikrát ti ještě budu muset opakovat, že se od něj máte držet dál?" Štěkla po zkoprnělém chlapci, který v tu chvíli ani netušil, jak se jmenuje, natož, aby mu úplně došlo, co se to zrovna děje.
"Dej od něj ty pracky pryč!" Neurvale, jako zkušený rváč a vůbec ne jako křehká dívka, do vysokého blonďáka strčila, čímž způsobila jeho vylekané uskočení. Bohužel tak uvolnil i sevření Michaelova pasu a ten se povážlivě zakymácel, jak přišel o veškerou podporu. 
Bezděky zavřel oči a celkem s klidem očekával dopad na beton. Nějaký ten šrám navíc už ho vytrhnout nemohl. 

Ale nedopadl. Ucítil dlaň svírající v pase a jemnou dívčí vůni. 

V údivu otevřel oči, aby pohlédl přímo do její tváře. Starostlivě si ho prohlížela.
Věnovala mu malý, soucitný úsměv a jemu se opět zatočila hlava. Měl pocit, že umřel a tohle je nebe.

Musí být, takovéhle věci se jemu jen tak nedějí. 

"Já už ho domů odvedu," opět se zle zamračila na Luka, stále stojícího opodál, "ty se raději ztrať! A říkám ti, pracky od něho pryč!!!"  Vrčela, jako tygřice bránící své kotě. 
Michael využil své pozice raněné oběti a více se jí natiskl do náručí, čímž na její tváři vyvolal další z těch lehkých, jen těžko postřehnutelných úsměvů. 

Nikdy dřív neviděl na její tváři takový výraz. Usmívala se málokdy. 
"Jdeme, Clifforde." Nasadila opět poker face, ale tón jejího hlasu byl laskavý. 
Opatrně ho podepřela, jak potřeboval a trpělivě mu pomáhala s chůzí. 
Od jejího domu k tomu jeho to bylo jen pár kroků, přesto se Michaelovi ta cesta díky bolesti zdála nekonečná. Na druhou stranu si přál, aby takhle, v její bezprostřední blízkosti, mohl obejít třeba ještě jeden blok. 

"Nemohl za to," zamumlal tiše a opatrně k ní vzhlédl. 
V jejích očích zaplálo. 
"Ale ani tomu nezabránil!" Zavrtěla odmítavě hlavou. "Nebraň ho, nezaslouží si to!" 
"Pomohl mi." Zamračil se, ale to už stáli před cílem a dívka mu pomáhala odemknout dveře.
"Mikey," zašeptala naléhavě,"musíš na sebe dávat pozor, já nemůžu být vždycky s tebou,abych tě chránila." 

Michael zavřel oči, protože ho ovládla vlna pocitů, se kterou si nevěděl rady. Pevně semkl víčka, jakoby v té vteřina, kdy se jeho svět halil do tmy, mohl vymyslet, jak z toho ven. 
Řekla mu "Mikey", hlava se mu točila a nejraději by se šíleně rozesmál. Místo toho však sebral veškerou odvahu a podíval se jí do tváře.

"Mohla bys, " fňuknul, jako ublížené děcko. K jeho radosti se opět usmála tím jemným, něžným úsměvem a naklonila se blíž k němu. 

Jeho srdce přidalo na obrátkách, cítil jak mu rudnou tváře a dýchal tak rychle,jakoby celou cestu ze školy běžel. Její rty měl skoro na dosah, nikdy, nikdy si nemyslel, že by - 

"Sydney!!!!!" 

Rychle od něho odskočila a v její tváři se na okamžik objevilo něco, o čem si Michael myslel, že ani nezná. 

Strach. 

Oba se otočili za hlasem a Michaelovi v úžasu div nevypadly oči z důlků. O branku jejího domu se opíral Christopher Marlow. Otravně dokonalý, namyšlený, bohatý spratek. 
Se svými ledabyle upravenými vlasy ála nedbalá elegance ,obličejem anděla a naditou peněženkou mohl mít všechno a všechny, na co jen pomyslel. Tak co proboha dělal tady?

Michael tázavě pohlédl na očividně nervózní Sydney. 
Ta ale jen pokrčila rameny.
"Přítel." Zašeptala omluvně a rozběhla se k němu.