Myslel si, že jeho tělo je už částí postele. Stal se součástí té dřevěné podstavy, promáčklé a skrvn plné matrace a ušmudlaného, potem ulepeného prostěradla. Nevěděl, jestli se zvedne a ani jestli se vůbec chce zvednout. Jeho hubené ruce se ale přece zapřely a zvedly jeho tělo do sedu. Okamžitě si objal tělo rukama. Donutil se nohy spustit na studenou zem a rychle se postavil. Přešel k židli plné oblečení, řetízků a různých zbytečností, a vytáhl z ní podivný kus látky, který na sebe po chvíli zápasení s ním navlékl. Konečně mohl už klidněji vydechnout. Zachytil svůj odraz v zrcadle, chvíli bez hnutí zíral na svoje tělo.  Jak se to chováš? Jsi přece slečna! Prudce se odvrátil a natáhl se po šuplíku nočního stolku, z něhož vytáhl krabičku cigaret. Vytáhl z ní cigaretu, jako kdyby mu měla zachránit život. Chvíli bojoval s nutkáním si zapálit, ale pak cigaretu zase vrátil do krabičky, kterou položil na noční stolek. Matka by zase nadávala, že to tam smrdí kouřem. Ne, že by mu na tom nějak moc záleželo. Hodil na sebe džíny a oversized tričko s nápisem názvu nějaké zapomenuté neznámé kapely.
Na krku měl řetízek s červeným kamínkem, který nikdy nesundával schovaný pod lemem trička.
Zhluboka se nadechl, vzal ze židle svojí obvyklou tašku a otevřel dveře. Zamykat je měl samozřejmě zakázáno. Seběhl po schodech dolů a prošel kuchyní, kde seděli jeho oba rodiče. ,,Is snídaně." Otočila se na něj jeho matka, jakmile ho spatřila přijít do kuchyně. ,,Mami je to tak těžký?" řekl vyčítavě bez toho, aniž by se na ní podíval. ,,Promiň Ezi, pojď si dát snídani." Slyšel v jejím hlase stud, že zase zapomněla, ale líto mu jí nebylo.
,,Nemám hlad." Odpověděl a vydal se rovnou ke dveřím. ,,Isabello kam si sakra myslíš, že jdeš? Tvoje matka řekla, ať si dáš snídani, tak si laskavě sedni na prdel a udělej nám tu laskavost." Samozřejmě. Jeho otec se ani nepokoušel snažit. ,,Jimmy taky nesnídá, tak proč bych měl já?" Jeho hlas zněl pisklavě, když byl naštvaný.
,,James je dospělý, Ezro prosím." Ozvala se znovu jeho matka. Měl jí rád, ale někdy mu lezla na nervy. Věděl, že se snaží, ale sobecky si myslel, že ne dostatečně.
Bez dalšího slova i pohledu vyběhl ze dveří, se kterými praštil. Slyšel odsunutí židle a tak se rozběhl ven.