Probudila jsem se v místnosti, kde bylo všude kolem mě bílo. Bylo tam horko a já cítila, že jsem připoutaná k lékařském lehátku. Věděla jsem, že opět na řadu přichází experimenty. Ani jsem si neuvědomila, že už to byl týden od posledního experimentu a tak jsem měla nějaký další očekávat. Připoutaná a spocená jsem pevně zkousla kus gumy, kterou jsem měla v puse. Mé vnitřní já chtělo hlasitě křičet ale mé hlasivky nebyly schopné vydat jedinou hlásku. A tak jsem tam jen bezvládně ležela. Jako mrtvola. Inu jako mrtvola jsem se posledních deset let cítila. Každý den byl stejný ale stejně jsem se každý den probouzela s pocitem, zda li to není můj poslední den. Každý den mě trénovali a vylepšovali abych byla ten nejlepší zabiják. A taky že jsem byla. Nebyla žádná mise, kterou bych nezvládla. Za posledních pár let jsem zabila stovky lidí, uvědomovala jsem si, že jsem pro mého velitele jenom pouhá zbraň. Bylo mi to ale jedno.
Ztrávila jsem tu přesně čtyři roky na den, kdy jsem vypnula svou lidskosti. Unesli mě v mých devíti letech, od rodiny. Od mého táty. Slavného Iron Mana. Všichni ho mají za hrdinu ale on hrdinou není. Od prvního dne, co mě unesli jsem přežívala den co den jen díky myšlence, že si pro mě tatínek přijde. Že nenechá svoji malou holčičku trpět. Roky ale ubíhaly a já stárla, bylo mi třináct let, kdy jsem si uvědomila, že pro mě nikdy nepřijde. A v ten den jsem se podvolila. Vypla jsem svou lidskost a začala jsem poslouchat rozkazy. Stal se ze mě chladnokrevný vrah. Kdybych si před šesti lety nevypla emoce, z té bolesti, ať už psychické či fyzické bych se dávno zbláznila. Kdybych cítila všechny emoce, musela bych život ukončit. Ve třinácti jsem se o to pokusil, nepovedlo se. A poté jsem si ulevila, vypla jsem to a stala jsem se tím, čím po mně chtěli abych se stala.

********
Vítejte u nové fan fikce, doufám že se vám bude líbit a budu moc ráda za jakoukoliv odezvu:)