,,V devíti letech mě unesli, unesl mě muž který si říká Velitel. Dělal na mě experimenty, díky nim je ze mě super voják, stejně jako je Steve nebo Bucky. Do třinácti let jsem trpěla, vycvičovali mě na zabijáka už jako dítě. Trpěla jsem fyzické i psychické tresty.."zhluboka jsem se nadechla a nadzvedla jsem si triko. Všem se teď naskytl pohled na mé zjizvené tělo.
,,Panebože."řekl Tony a z očí mu tekly slzy. Ostatní mlčeli. Natasha si dala obličej do dlaní, myslím, že ji taky z toho ukápla slza.
Triko jsem si zase dala dolů a pokračovala jsem.
,,Většina těch jizev jsou z bičování, jiné z řezných ran a některé jsou z popálenin. Po roce co jsem tam byla, to mi bylo deset, mě začal Velitel zneužívat. Znásilňovat. Byla jsem jeho poklad. Byla jsem jeho dcerou i milenkou. Byla jsem ještě dítě ale on se do mě zamiloval. Každý den do svých třinácti let jsem čekala až se pro mě vrátíš a zachráníš mě z té noční můry. Ty jsi ale stále nepřichází. Ve třinácti letech jsem odmítla zabít člověka, bylo to poprvé co jsem měla někoho zabít. Brutálně mě zmlátili, do žil mi pustili jakousi drogu díky které jsem hodiny byla v křečovitých bolestech, pak mě znásilnil a nechal mě v temné místnosti bez oken. Bylo tam jenom prostěradlo. A já vzala prostěradlo a pokusila jsem se na něm oběsit. Nepovedlo se to. A jsem se druhý den zhluboka nadechla, zavřela jsem oči a když jsem je otevřela, slzy byly pryč. Bolest byla pryč. Konečně jsem byla jeho dokonalý super voják který byl připraven poslechnout všechny rozkazy, který mu velitel dal. I kdyby to znamenalo zabít vlastního otce. Jak roky utíkali, začal mi věřit. Proč by taky ne. Od třinácti jsem se nepokusila o jediný útěk a problémy jsem taky nedělala. A tak jsem postupem času dostávala o malinko víc volnosti. Mohla jsem na mise jezdit sama, mohla jsem se nadechnout čerstvého vzduchu a moji celu otevíral častěji, než dříve. Chtěl abych to vězení brala jako domov, abych jeho brala jako domov. A já ho tak brala. Až do teď, po šesti letech jsem zapnula své emoce a jsme tady."dokončila jsem a slzy mi tekly proudem. Opět jsem hystericky brečela a cítila jsem se, jako bych už měla brečet navěky.
Tony si ke mně přisedl a pevně mě objal.
,,Nikdy si to neodpustím."zašeptal mi.
,,On si pro mě přijde."špitla jsem.
,,Nedovolím aby mi tě znovu kdokoliv vzal, slibuju."řekl Tony.
Já se od něj odtáhla a utřela jsem si uplakané oči.
,,Jsem unavená, mohla bych si jít prosím lehnout?"zeptala jsem se ustrašeně.
,,Samozřejmě, ukážu ti pokoj."usmál se bolestivě táta, vzal mě za ruku a zavedl do pokoje. Před tím, než odešel mi dal pusu do vlasů. Trochu jsem se zachvěla, připomnělo mi to Velitele ale nic moc jsem na sobě nedala znát. Táta se na mě ještě usmál a odešel. Já si lehla na bok v měkoučké posteli a objala jsem polštář. Začala jsem opět brečet, tentokrát ale potichu. Nechtěla jsem, aby mě někdo slyšel. Vzlykala jsem a cítila jsem se jako tělo bez duše. Až teď, když jsem měla emoce zpátky jsem pochopila, jak moc zlomená a bezmocná vlastně jsem.
Z mých myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. Celá ubrečená a oteklá jsem řekla dále a do pokoje vstoupil Steve. Čekala jsem, že to bude táta ale místo něj stál ve dveřích sám Kapitán Amerika.
,,Můžu?"zeptal se něžně a já přikývla. On přišel ke mně a sednul si ja postel vedle mě. Zhluboka se nadechl. Bylo vidět, že má strach aby neřekl něco špatně.
,,Víš, asi si nedokážu představit to, čím vším sis musela projít, všechny ty hrůzy jsou nepředstavitelné. Ale chci abys věděla, že tady budu kdykoliv pro tebe. Nejen já ale i ostatní, pamatujeme si tě jako malou zlobivou holčičku a i když ty nás nejspíš ne, my tě budeme chránit. Já tě budu chránit a nedovolím, aby nám tě zase vzal."řekl a já se posadila. Zadívala jsem se na něj a pokusila jsem se o chabý úsměv.
,,Děkuju, vážím si toho."řekla jsem. On se na mě usmál, pohladil mě po vlasech a dal se na odchod.
,,A Kapitáne...Pamatuju si vás, pamatuju si tebe."zavolala jsem ještě za ním. On se na mě jemně usmál a zavřel za sebou dveře.