Ráno, asi okolo páté hodiny ranní jsem vstala. Gary mi odemkl celu a pustil mě ven. Zhluboka jsem se nadechla a znovu jsem se vydala do Stark Toweru. Věděla jsem, že už tam pravděpodobně všude budou agenti a tak jsem zvolila plán dostat se tam oknem. Vylezla jsem na střechu a rozbila jedno střešní okno. Okamžitě jsem do něj skočila a už jsem byla opět vevnitř. Nikde nikdo nebyl, taky že jsem se střešním oknem dostala na záchod. Pomalu jsem se vyplížila ze záchoda na chodbu, která vedla přímo do obýváku odkud se ozývaly hlasy. Nakoukla jsem tam a byli tam k mému štěstí všichni. Zkontrolovala jsem zbraň a byla jsem rozhodnutá jít na věc. Něco mě ale zarazilo.
,,Byla to moje dcera, chápete to. Ona žije. Je mi jedno kolik lidí zabila nebo co provedla, musím ji dostat zpátky domů, sem. Je to moje dítě proboha a miluju ji. Neviděl jsem ji deset let a tak vás prosím, jsem si jistý, že zaútočí znova. Neútočte na ni, jenom se braňte. Musím s ní mluvit."slyšela jsem Tonyho.
,,Chápeme to Tony, dobře. Ale pokud se něco zvrtne budeme muset zasáhnout."ozval se Kapitán a Tony si povzdechl.
Já se chtěla o kousek posunout blíž ale zakopla jsem o krabici, která ležela na zemi.
Zraky všech tedy znovu visely na mně.
,,Hope promluvme si."řekl potichu Tony a já zakroutila hlavou. Vytáhla jsem okamžitě zbraň ale v tom mi někdo podrazil nohy. Byl to Thor, okamžitě mi píchl něco na uspání a já v mžiku usnula.
Probudila jsem se nevím po jak dlouhé době ve skleněné místnosti. Byla jsem spoutaná. Chtěla jsem se odsud dostat ale všimla jsem si, že přede mnou všech šest mých nepřátel stojí. Tony vešel do mé skleněné klece a přistoupil ke mně.
Sednul si a já na něj zírala.
,,Tuhle válku nevyhraješ."sykla jsem.
,,Prosím dcero, jsem tvůj táta. Vím, že dokážeš svoje emoce zapnout zpátky. Udělej to a všechno bude lepší, pomůžeme ti. Hope, jsi moje naděje. Nevzdávej to, vyhraj ten vnitřní boj. Zapni zpátky svoje emoce."řekl a já ucítila jak mě rozbolela hlava.
,,Ne."zařvala jsem.
,,Zapni svoje emoce!"řekl se zvýšeným hlasem.
,,Ne! Nemůžu."zařvala jsem zpátky a zavřela jsem oči. Cítila jsem, že se mi hůř dýchá.
,,Udělej to!"zařval Tony a já zakřičela.
,,Nemůžu! Prosím nenuť mě to udělat!"křičela jsem a on stále naléhal.
Po chvíli jsem otevřela oči a uviděla ho před sebou. Svého tátu.
Začaly se mi valit slzy z očí silným proudem. Tony na nic nečekal a okamžitě mě pevně objal.
Moc dobře věděl, že jsem si emoce zapla.
Najednou jsem si uvědomila všechno, co se za posledních deset let stalo. Začalo se mi špatně dýchat a začala jsem nezastavitelně brečet.
,,Ne ne ne ne."mluvila jsem dokola a hystericky jsem brečela.
,,Hope poslouchej mě.."chtěl mě uklidnit táta ale já neustále hystericky křičela. V tom za tátou přiběhl Kapitán a spolu s ním mě odtáhl do obýváku na gauč. Já se tam schoulela a brečela jsem.
,,Pověz mi všechno co se stalo."řekl táta a já zakroutila hlavou. V tom ke mně přišel Steve a podal mi šálek čaje. Posadil se vedle mě a nepatrně se na mě usmál. Pak si kolem mě sedl zbytek Avengerů.
,,My jsme tvoje rodina, nám můžeš říct všechno. Pomůžeme ti, všichni si tě pamatujeme jako krásný malý miminko Hope."promluvila Natasha a já se zhluboka nadechla.