Ráno jsem vstala, oblékla jsem se a šla jsem si udělat jako každé ráno kafe.
,,Hele Hope, chtěl jsem se ti omluvit za včerejšek. Vím, že sis toho prožila hodně. Ale prosím tě, neubližuj si už."řekl Tony a pohladil mě po vlasech.
,,Taky mi to promiň."řekla jsem.
,,Půjdu na chvíli ven."řekla jsem a kousla jsem si do toustu který mi Tony připravil ke snídani.
,,Kam?"zeptal se.
,,Jen se projít."zakecala jsem to. Nechtěla jsem tátovi vysvětlovat, že se mi Steve nabídl jako psycholog.
Po snídani jsem se sebrala, koukla jsem se na mobil kde jsem měla napsanou jeho adresu a vydala jsem se k němu. Šla jsem po ulici a prohlížela jsem si krásy města. Steve bydlel kousek od Stark Tower takže jsem to neměla moc daleko. Vešla jsem do budovy a vešla jsem do druhého patra, kde Steve bydlel. Když jsem došla před dveře zhluboka jsem se nadechla a zaťukala jsem. Dveře se otevřeli a v nich stál Steve bez trika.
,,Ježíši."protočila jsem oči.
On se ušklíbl a pustil mě dál.
Hodil na sebe triko a posadil se naproti mě.
,,Dáš si kafe nebo něco?"zeptal se.
,,Kafe prosím."řekla jsem, on se zvedl a udělal mi kafe. Přinesl mi ho a opět se posadil naproti mně.

,,Tak začneme, měli bychom se věnovat tvému traumatu, takže pověz mi o těch hrozných věcech co tě poznamenaly."řekl.
,,A jak mi pomůže že budu mluvit o všech těch věcech?"nechápala jsem.
,,Když budeš schopná o tom mluvit a říct to nahlas, lépe se s tím smíříš a vyrovnáš."odpověděl.
,,Dobře takže..já nevím kde mám začít."zapochybovala jsem.
,,Začni kdekoliv kde budeš chtít."usmál se a tím mi trochu dodal sebevědomí.
,,Dobře takže..když jsem byla ještě malá a neměla jsem vyplé emoce...pokusila jsem se o sebevraždu."vypadlo ze mě.
,,Dobře, pokračuj."
,,Pokusila jsem se o to ve třinácti, bylo to v den, kdy na mě experimentovali. Byly to strašně bolesti, strašný tlak. Bylo to po třech dnech hladovění v úplné tmě. Byla jsem naprosto vyčerpaná a tak jsem omdlela. Za to mě potrestali, zbičovali. Pak si mě zavolal Velitel. Byla jsem ještě dítě a on-"začaly mi stékat slzy po tváři.
,,V pořádku Hope, pokračuj."
,,A on mě znásilnil, křičela jsem, kopala jsem, brečela jsem. A takhle to pokračovalo. Zamiloval se do mě. Takovou hodně zvláštní láskou a já mu ji nějakým hodně zvláštním způsobem hluboko v sobě opětovala. Vychoval mě. Sice jako zabijáka ale přeci jenom."povzdechla jsem si a otřela jsem i uslzené oči.
,,Máš pocit že k němu máš nějaké city?"zeptal se.
,,Strašně moc ho nenávidím, fakt hrozně moc. Ale na druhou stranu to byl jediný chlap v mým životě, jediný muž který o mně pečoval, staral se o mě a který mě miloval. Sice to bylo kruté starání se, ale bylo to to jediné co jsem znala."řekla jsem.
,,Víš..když jsem se probral úplně v jiné době bylo to pro mě hodně těžké ale díky lidem, kteří mi pomáhali jsem to překonal."
,,Steve, já se ale pořád cítím sama."řekla jsem. On si přisedl blíž ke mně, pozvedl mi hlavu a otřel mi slzy z tváří.
,,Sama už ale nejsi."pousmál se a objal mě.
,,Co tvoje myšlenky na to ublížit sobě nebo někomu jinému?"zeptal se.
,,Jsem vycvičenej zabiják, je pro mě zvláštní nevraždit. Ty myšlenky na to někomu ublížit mám hlavně ve stresových situacích. A myšlenky na to ublížit sama sobě se začaly objevovat od doby co jsem zapla své emoce."odpověděla jsem.
Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla jsem na něj.
,,Řekni mi o sobě něco ty, ať nemluvím jen já."řekla jsem a pousmála jsem se.
,,Jsme tu kvůli tobě Hope ale dobře."usmál se.
,,Narodil jsem se v roce 1918, byl jsem dost pohublý ale už tenkrát jsem chtěl všechny zachraňovat a být vojákem, po dlouhém snažení se mi to povedlo a pak jsem dostal to sérum. Tenkrát jsem poznal svojí prví lásku..jmenovala se Peggy." Bylo vidět, že když o tom mluvil chtělo se mu brečet.
,,Jistě to byla úžasná žena."dodala jsem.
,,Myslel jsem si že už nikdy nepotkám ženu která by mě očarovala tak jako ona, kterou bych miloval tak jako ji..."pokračoval.
,,Ale?"zeptala jsem se a on zvednul hlavu a pohlédnul na mě.
,,Ale pak jsi se tu objevila ty a já najednou začal cítit to, co jsem dlouho necítil."řekl a mně se zatajil dech.