Zadání
žánr: akční
forma: ich-forma
délka: 300 - 500 slov
tři slova: názor, míček, voňavka
______________________________________

Řítím se prostorem, zrak upřený na ten malý zlatý míček, a snažím se nemyslet na nic jiného. Marně.

Prudce sebou trhnu doleva, když těsně kolem mého ramene prosviští potlouk, kterého jsem si vůbec nevšiml. Zatnu zuby a zrychlím.

„No tak, Pottere,“ zavrčím se stisknutými zuby a nakloním se dopředu, „to dokážeš!“

Už ji skoro mám, když náhle změní směr. Strhnu koště do smyku a v ten moment to uvidím. Záblesk temně oděné postavy stojící mezi diváky. Málem z toho šoku skončím rozplácnutý na zemi. Srdce, které mi už tak prudce bušilo v hrudi, udělá najednou kotrmelec. Sakra, od kdy na toho chlapa mám takové splašené reakce? pomyslím si zmateně. Jasně, už dávno jsem na něho změnil názor, ale nikdy jsem na něj nemyslel jinak než jako na svého bývalého profesora. Nebo na někoho, kdo mi dost dlouho zachraňoval život. Kdo se o mě staral…

„Do prdele,“ vykřiknu, když si uvědomím, že jsem se ztratil v myšlenkách, čehož využila zlatonka a beze stopy zmizela.

Začnu se točit dokola ve snaze zachytit záblesk zlatého míčku.

„Za to určitě může ta pohádka,“ zamumlám si pro sebe a přimhouřím oči v ostrém světle. „To je taky nápad, vyprávět Teddymu pohádky o válce,“ zavrčím sám na sebe a prudce vyrazím vpřed, když ji konečně uvidím, jak třepotá svými mrštnými křidélky poblíž věže s komentátorem.

Jsem přesvědčený, že Teddy si zaslouží vědět, co se tenkrát stalo. Vždyť v té proklaté válce ztratil oba rodiče. Nechci, aby dopadl jako já a o své rodině nic nevěděl. A tak mu o tom vyprávím.

Prudce sebou trhnu, když se téměř srazím se střelcem.

„Soustřeď se,“ nařídím si přísně a srovnám směr.

Zavrtím hlavou sám nad sebou. Vím, proč jsem mimo. Jak bych taky mohl nevědět? Není to poprvé. Stalo se to vždycky, když se v mém vyprávění objevil Severus Snape. Člověk, který mě tolik let neskutečně štval. A zároveň mě vždycky tak nějak fascinoval. Už ve škole mi vůně, která ho obklopovala, připadala jako ta nejpříjemnější voňavka, která mě spolu s jeho hlasem vždycky naprosto dokonale rozhodila.

Hořce se uchechtnu, když si představím jeho reakci na můj zájem o jeho osobu. Sdělení, že jsem idiot, by bylo asi tou největší lichotkou. Jak kdybych mohl za to, že jsem se do něho zamiloval…

„Ááá,“ vyjeknu, když si uvědomím, že mířím přímo do věže komentátora a že nemám ani nejmenší šanci, abych to vybral.

Výsměšné HRA SKONČILA na mě začne blikat z něčeho, co nápadně připomíná mudlovskou herní konzoli, a na čem se dá hrát v klidu domova famfrpál. Musím uznat, že když s Georgem po Fredově smrti začal pracovat Ron a později jim začala pomáhat Hermiona, vzniklo několik geniálních vynálezů. A tento byl rozhodně mezi nimi, pomyslím si, když mávnu hůlkou, aby se spustila nová hra.