Konečně tu byl ten den. Všude panoval ruch, sháňka. Neustále na mě někdo pokřikoval ať dělám to, a pak zase toto. Doplnila jsem energii šálkem kávy a trochu se rozkoukala.

Probíhaly poslední úpravy. Můj dres, dokonalé vyžehlený, visel na ramínku. Jeho červený potisk byl dokonalý.

Probíhala ranní rozcvička. Přidala jsem se nepozorovaně k ostatním a pořádně jsem se protáhla. O přestávce jsem narychlo skonzumovala balení hroznových cukrů. Sladká chuť mě nakopla a ihned jsem se cítila mnohonásobně lépe.

Okolo deváté se začali scházet lidé. Sál praskala ve švech a já přemýšlela, kolik lidí, které znám dnes přišlo. Seděla jsem v šatnách. Kostymérka mi splétala vlasy do uhlazeného drdolu s červenou mašlí a upravovala mi rtěnku.

„Hazel Parker," z mikrofonu se ozvalo moje jméno a já vešla do záře refrektorů. Za všechny ty závody už jsem si zvykla na světla, která mě oslepovala. Jmenovali se další, naši, i z jiných států.

Začala jsem na kladině. Porota na mě shlížela s nejistým výrazem, ale já je oslepila falešným úsměvem a připravila jsem se do začínající pozice. Spustila se hudba. Vyskočila jsem ladně na kladinu a začala sestavu. Všechno bylo dokonalé a perfektní - sklidila jsem od obecenstva obrovský potlesk a od trenéra jen krátkou pochvalu: „To nebylo špatné!"

Další mě čekala hrazda. Čekala jsem, až na mě přijde řada a začala jsem přemýšlet. Znovu se mi v hlavě ozval hlas, jeho hlas. Začaly se mi klepat kolena. „Co když to je a vysměje se mi, až udělám chybu," začala jsem zoufat. „Ne, ty totiž žádnou chybu neuděláš" ujistila jsem se a šla jsem na řadu.

Postupně jsem prošla všemi nářadími, a zbývalo mi jen vystoupení na pružinové podlaze. Nebudu lhát, těšila jsem se. Když tu na mě konečně přišla řada. Na chvíli jsem zaváhala: „Ta přede mnou byla opravdu dobrá!" „Co když zariskuju?" ptala jsem se sama sebe.

Rozeběhla jsem se a dělala sestavu podle plánu. Až do chvíle, kdy jsem se rozhodla pro risk. Podlahu jsem tvrdě prošlápla a odrazila se. V půlce salta s dvojitým vrutem jsem ho spatřila. Seděl tam, uprostřed všech a měl nasazený vražedný pohled. Seděl tam a díval se na mě Jake. Celým tělem mi proběhl ledový výboj od srdce. Chlad se mi rozlil po těle.

Dopadla jsem nohama na zem v tu chvíli, kdy dohrál poslední tón hudby. Strhl se aplaus. Celý sál tleskal mně. Běžel ke mě ředitel, v obličeji bledý, ale zároveň rozzářený. „Hazel, ty jsi riskovala!" vykřikl, když byl u mě. „Ale za tohle máš body nahorů," dořekl větu.

Nevnímala jsem jeho slova. Hleděla jsem do davu a zírala na něj. Jeho přítomnost mě ničila, nedokázala jsem promluvit. Chtěl mi život ještě víc zničit?

Trenér mě odvedl na lavičku a přinesl mi müsli tyčinku. Mlčky jsem jí cucala a tupě hleděla do země. Klepala jsem se strachy, strachy z něj.

„Chtěla jsem mu ukázat, že jsem silná," přesvědčovala jsem se v duchu. „Nechci, aby viděl jak jsem slabá a nic nedokážu," vnukla jsem si.

Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a pak vydechla. Byl čas abych mu ukázala, že mě jeho přítomnost nerozhodí. Ba, nakopne k lepšímu výkonu.

(513 slov)