Znala jsem je všechny do jedné. Jejich minulost, životy a cíle jsem měla hluboko v paměti. Důležitá byla podpora. Držely jsme dlouho spolu, byla to jedna z nejlepších etap mého života.

„To salto neuděláš," vysmíval se mi. Já na ten hlas ale nedbala. Rozběhla jsem se po kladině a dvacet centimetrů od okraje jsem se silně odrazila. Tělo jsem v letu zformovala do správné pozice. Protočilo se do dvojitého salta s vrutem a nakonec dopadlo na žíněnku, nohy narovnané, ruce nahoře. Strhnul se potlesk. A já konečně po dlouhé době ucítila radost a pocit štěstí.

Za svůj život jsem tenhle prvek udělala nespočetkrát. Správně, špatně nebo jsem ho jednoduše udělala. V tělocvičně jsem trávila veškerý svůj volný čas.

„Kam běžíš?" ptali se v práci. „Zlepšovat se," odpovídala jsem. A taky jsem nelhala. Neskončila jsem u kladiny, další na řadě byly bradla, pak prostný. Brzy jsem se stala jednou z nejlepších. Možná to byl talent, možná víra. Kdo ví? Začala jsem brát tenhle sport vážně. Začínala jsem u malých, okresních závodů. A já vyhrávala. Už jsem se nemusela přesvědčovat, říkali to i oni. „Ty máš velký potenciál," nabádali mě, když jsem si chodila pro výhry. Ale o tý výhry mi nešlo.

Nikdy jsem si ty peníze nenechala pro sebe. Investovala jsem do vybavení naší malé tělocvičny. Tak, aby bylo tohle pro ostatní bezpečné. Když jsem vzpomínala na nespočet zranění, způsobených chybějící žíněnkou, ráda jsem to dělala. Ne jen pro sebe, ale hlavně pro ostatní.

Dostávala jsem pozvánky. Po každé soutěži jich přišlo hned několik. Vždycky se tam psalo o tom stejném. Gymnastické kluby mezi sebou bojovaly o mojí přízeň. „Jsem opravdu natolik výjimečná," ptala jsem se sama sebe.

„My už tě táhne jen dolů," říkaly, když jsem odcházela. Nikdy jsem na ně ale nezapomněla, vždycky jsme se navzájem podporovaly a já se snažila, aby tomu tak bylo i nadále. Přestoupila jsem, do většího gymnastického klubu. Proč? Všichni to chtěli, jen já sama nevěděla jestli to byl dobrý nápad.

Bylo tam všechno - úžasné vybavení, spousta prostoru, krásný design i vyškolení trenéři. Ale přeci jenom, už nikdy jsem se u gymnastiky necítila tak, jako dřív. Tady nešlo o snahu, šlo o výkon. Nikdy už jsem nedostala pocit takové podpory. Všichni chtěli být nejlepší a to je táhlo dál, já chtěla být lepší, než současné já. Nikdy jsem si mezi nima nenašla tak dobré přátele.

„Dneska dáš zlato," motivovali mě. O nic jiného jim nešlo, než o slávu a prestiž. Jako kdybych nakonec stejně neskončila na stupních vítězů, se zlatou medailí na krku. Všichni tleskali a oslavovali mě, ale já se těšila, že příště to bude ještě perfektnější.

Jednoho dne si mě ředitel klubu zavolal do kanceláře. Podal mi na pohled luxusní obálku. Bylo vidět, že už nesla známky otevření. Bylo to jako vždy, nikdo nedbal na moje soukromí.

Vytáhla jsem pěkný, světle růžový papír, popsaný velkým písmem. Ani jsem ho nemusela číst. Trenér zářil štěstím. „Víš co to je?" zeptal se mě opatrně. Samozřejmě že jsem věděla. „Chtějí, aby jsi závodila za národní tým," přiběhl ke mně a pevně mě objímal. „Budeš skvělá," sliboval, ale ve skutečnosti mu šlo o něco jiného. O peníze a slávu.

(523 slov)