Na Londýn padla tma. Tak temná a černá, že všichni Londýňané radši zavírali své dveře na petlice a rozsvěcovali plynové lampy nebo svíčky uvnitř svých domů, aby si aspoň navodili pocit bezpečí. Události několika posledních týdnů je znervózňovali a hustá mlha, která se dnes celý den válela v ulicích, na nervózní atmosféře příliš nepřidala. Diany však, jako by se nic z toho netýkalo. Mladá zlodějka naopak ze svého domu vycházela a na tváři jí přitom pohrával spokojený úšklebek. Petlice ani zámky ji zastavit nemohly. Pohladila pažbu svého revolveru, zběžně si překontrolovala dýky a nakonec se ujistila, že má při sobě paklíče. Pak si přehodila přes hlavu kapuci, aby skryla svou dívčí tvář v jejím stínu.

Když muži potkali v noci osamělou dívku, měli tendenci jí gentlemansky pomáhat a na to teď neměla čas. Cítila, jak se do ní opřel studený vítr a přitáhla si černý kabát blíže k tělu. Bylo zataženo a měsíc ukrývaly mraky. Proto byla noc tak chladná. Diana si však nestěžovala. Byla radši, když se mohla skrývat ve stínech. Pohybovala se ulicemi tiše jako kočka a pečlivě naslouchala každému šelestu.

Vždy buď připravena, že se něco zhatí, opakovala si v duchu Dungovu mantru, která jí pomáhala přežít. Napadlo ji, jestli by byl Dung hrdý, kdyby viděl, co se z jeho vyhublé, kostnaté žačky vyklubalo a na moment se cítila provinile, že ho nebyla tak dlouho navštívit. Vždyť ani nevím, jestli ještě žije...

Potřásla hlavou. Takové myšlenky teď musela odsunout stranou. Bylo třeba soustředit se na práci. Konečně dorazila na místo. Nevěstinec madame Hummondové. Když pohlédla na vývěsní štít, znechuceně ohrnula ret. Tahle krádež byla osobní. Chtěla se arogantní a egocentrické majitelce nevěstince pomstít a nevěděla o ničem lepším, než ukradnutí jejich nejmilejších šperků. Dala by cokoliv na světě za to, aby mohla být přitom, až madame na svou ztrátu přijde, ale o tohle potěšení se bude muset bohužel ochudit.

Odhodlaně otevřela dveře a do nosu ji okamžitě uhodila ostrá vůně parfému promísená s cigaretovým kouřem. Běžně používala na takové práce okno, ale dnes ne. Tuhle krádež chtěla udělat s největší grácií, drahé Madame přímo pod nosem.

S lehkostí se proplétala mezi stolky a pohodlnými gauči, na kterých se rozvalovaly dívky madame Hummondové se svými zákazníky. Kolik z těch mužů má asi doma manželky, které netrpělivě vyhlíží jejich návrat a zašívají jim přitom roztrhané košile? Nebo děti, které s nosem přitisknutým na sklo nedočkavě hledí do tmy a neustále se ptají, kdy už tatínek konečně přijde domů? A oni přitom marnili svůj čas zde. Opovrhovala nad nimi.

Byla ráda, když se konečně dostala ke schodům, které vedly nahoru k soukromým pokojům. Věděla, že madame má svůj pokoj až na konci chodby. A i kdyby to snad netušila. Masivní pozlacená klika, která na žádných jiných dveřích nebyla, by jí to prozradila. Hummondová si potrpěla na okázalost. A byla také nesmírně sebevědomá. Nebo spíš hloupá. Když totiž Diana zkusmo sáhla na kliku, zjistila, že dveře jsou otevřené. Pohrdavě si odfrkla a vstoupila dovnitř. V pokoji bylo šero. Jediné světlo, které sem dopadalo, bylo z pouliční lampy. Mladé zlodějce však naprosto postačovalo. Přejela celou místnost zkušeným zlodějských okem a v duchu počítala, kolik by za jednotlivě tretky mohla získat. Věděla, že některé z naušnic a náhrdelníků, které vypadaly velice draze, byly ve skutečnosti šunty, za které by dostala stěží jen pár pencí. Ty ji nezajímaly. Měla přece nějakou úroveň.

Ty skutečně cenné poklady skrývala madame ve šperkovnici zastrčené do nejzadnějšího kouta své skříně. Aspoň že tady byla o něco duchaplnější, než při zabezpečení svého pokoje, ale přesto to nebyla příliš důmyslná skrýš. Dianě připadala naprosto směšná. Zašmátrala rukou ve skříni a šperkovnici vytáhla. Pak z kapsy vyndala jeden ze svých paklíčů. Štíhlou věcičku, která vypadala na první pohled trochu jako vlásenka. Zastrčila ho do štěrbiny určené pro klič a po pár vteřinách se ozvalo uspokojivé lupnutí.

Ačkoliv už Diana okradla mnoho zámožných lidí, nemohla se ubránit obdivnému vzdechu, když spatřila madaminy cennosti v celé jejich kráse. Byly to opravdu velmi drahé šperky. Na chvíli pocítila vztek, že má někdo všechno tohle bohatství pro sebe, zatímco jiní lidé ani nemají co do úst. Už ne na dlouho. Pomyslela si a rychle začala šperky zastrkávat do živůtku. Pak jí pohled padl na zvláštně vyřezávanou krabičku, která vypadala obzvlášť draze a vzácně. Když po ní Diana natáhla prsty, pocítila najednou divokou touhu ji otevřít. Už už se k tomu chystala, když najednou zaslechla kroky, rychle se blížící jejím směrem.

Byla snad prozrazena? Jednala bleskově. Strčila si krabičku do živůtku k ostatním šperkům a šperkovnici v rychlosti pohodila do skříně. Nemělo smysl ji dávat na původní místo. Přiskočila k oknu a zrovna ve chvíli, kdy se ho chystala otevřít, někdo vběhl dovnitř. Ruka jí automaticky sjela k rukojeti dýky. Většinou se neuchylovala k násilí. Ne, když to nebylo nezbytné, ale chladný kov jí dodával sebejistotu.

Příchozí osoba byla dívka. Zastavila se uprostřed pokoje, akorát na místě, kde dopadalo tlumené světlo a Diana se neubránila překvapenému výkřiku. Dívka totiž vypadala příšerně. Měla na sobě pouze ušpiněný korzet a punčošky. V obličeji se jí zračil výraz čiré hrůzy a po tvářích se jí koulely slzy a rozmazávaly tak její make-up. Vlasy měla rozcuchané a ušpiněné.

„Ach!" vyjekla dívka stejně překvapeně jako Diana, ale pak se jí v očích objevila naděje. „Pro-prosím! Pomoz mi! O-on přichází!"

„Kdo přichází?" nechápala Diana a nervózně se tiskla k oknu. Dívka však byla jako smyslů zbavená. Jako by Dianinu otázku vůbec neslyšela. Vrhla se k ní a úpěnlivě zavzlykala.

„Prosím, musíte mi pomoct. Prosím!" Když byla takhle blízko, všimla si Diana rány na jejím krku, která vypadala jako po kousnutí.

„Krvácíš," upozornila dívku a natáhla ruku, aby si mohla zranění prohlédnout lépe.

„Běž od ní dál!" zarazil ji ostrý hlas, který nešlo neuposlechnout. Diana zase stáhla svou ruku a vzhlédla k nově příchozímu. Byl to vysoký muž, oděný celý v černém. Na hlavě mu seděl vysoký černý klobouk a ústa měl zakrytá stejně barevným šátkem. Viděla tak jen jeho oči, zelené jako dva smaragdy.

„To je on!" vypískla dívka rozrušeným hlasem, s očima plnýma hrůzy. Diana nervózně polkla a přeletěla mezi nimi pohledem. Cizinec neodpovídal vzhledu zdejších zákazníků. Byl oblečený spíše jako někdo z její branže. Stál tam klidně a nehybně, hodnotil ji očima, stejně jako ona jeho. Co byl zač? Oči jí sklouzly k dívce, která teď vypadala, že snad každou chvíli omdlí. Nebyla už schopna ani mluvit, jen hlasitě vzlykala. V tu chvíli se Diana rozhodla. Nehodlala přihlížet, jak někdo utiskuje slabší. Odhodlaně se narovnala v ramenou.

„Co jí chcete? Nevidíte, jaký z vás má strach? Nechte ji na pokoji!"

„Radím vám, abyste se do toho nepletla, dámo," odpověděl jí chladným tónem cizinec, ale nedíval se přitom na ni. Obezřetným pohledem sledoval tu bledou dívku.

„Nedovolím vám, abyste jí ublížil!" nehodlala se Diana jen tak vzdát a výmluvně přitom odkryla své dýky a revolver. Teď na ni cizinec na chvíli zase spočinul pohledem, ale pouze nadzvedl obočí.

„Nic takového nebude potřeba, slečno. Nechci té dívce ublížit. Ještě jednou vám říkám, abyste se do toho nepletla. Seberte se i se šperky madame Hummondové a oba můžeme na tuto nepříjemnost zapomenout. Nebo snad chcete, aby vás tady našla? Pochybuju, že by ji obměkčilo vaše hrdinské chování."

Diana uraženě stiskla rty. „Jak si mě dovolujete označovat za zlodějku? Takhle se chová správný gentleman k dámě?"

Muž se posměšně zasmál. „Och, to dozajista ne, jenže vy nejste žádná dáma a já, předpokládám, nejsem správný gentleman, takže společenské řečičky můžeme odložit stranou. Buď teď hezky odejdete a zapomenete, že jste mě kdy viděla nebo vás tu madame Hummondová najde. Myslím, že moc dobře víte, co se dělají zlodějům jako vy."

Tentokrát se Diana proti jeho nařknutí neohradila. Dokonce ani neprotestovala proti jeho suché poznámce, že není dámou. Věděla totiž, že má pravdu a skutečně nechtěla, aby ji zde madame Hummondová objevila. Donutila by policii, aby ji zavřeli do té nejošklivější a nejšpinavější cely a usekli ruku. Nemohla přijít o ruce. Byly jediným způsobem její obživy. Dokonce i ztráta jednoho prstu by byla fatální pro její zručnost. Koutkem oka pohlédla na bledou dívku vedle sebe. Objímala se pažemi a vypadala, že už ani není schopna vnímat, co se děje kolem ní. Diana cítila vůči té chudince lítost, ale nebylo zde nic, co by mohla udělat. Musela se starat především o sebe. Jen díky tomu ostatně ještě pořád žila.

„Promiň," zamumlala směrem k dívce. Bylo jí jedno, jestli ji slyší nebo ne. Potřebovala se ospravedlnit hlavně vůči vlastnímu svědomí.

„Vidím, že jste rozumná," poznamenal cizinec. „Nebo sobecká, ale na tom vlastně nesejde. Teď běžte."

Beze slova se rozešla ke dveřím, pryč od dívky a snažila se přitom zahnat palčivý pocit viny. Když procházela kolem muže, chytil ji za loket a nahnul se k jejímu uchu.

„Nikomu ani neceknete, co se tu dnes stalo, rozumíte? Já budu mlčet o těch špercích a vy zase o mně," zašeptal chraplavým hlasem a Diana se při tom proti své vůli otřásla. Navlhčila si rty a vypravila ze sebe slabé „ano." Když ji cizinec zase pustil, bez ohlédnutí se rychlým krokem vydala pryč. Schody seběhla tentokrát ve velkém spěchu. Neohlížela se napravo ani nalevo, chtěla být jen co nejrychleji pryč. Ale snad právě to byla chyba. Cestu jí totiž zastoupil vysoký muž s černými vlasy. Ačkoliv tak často běhala po střechách a sjížděla po okapech, nedokázala udržet rovnováhu a padla muži přímo do náruče.

„Nemůžete dávat pozor?" obořil se na ni hněvivě, což ji naprosto odzbrojilo. V nevěstinci by spíš čekala, že si ji ten chlap bude chtít zaplatit, protože si ji splete s nevěstkou. Tenhle však nevypadal, že by toužil po uspokojení.

„O-omlouvám se, pane," vykoktala rozpačitě a chtěla odběhbout, když ji muž najednou chytil za loket. V očích se mu teď lesklo překvapení a zvědavost.

„Kdo jste?" zašeptal hlasem plným zaujetí.

„Co to..." Diana se mu snažila vykroutit, ale marně. Mužův stisk byl příliš silný.

„Neznám vás... ale jak to? Co děláte zrovna dnes tady..." zamyšleně zkroutil obočí. Dianě se mezitím konečně podařilo uvolnit z jeho sevření. Aniž by se dvakrát rozmýšlela, rozběhla se pryč. Celou cestu ke dveřím cítila v zádech mužův pronikavý pohled, ale naštěstí ji nepronásledoval. Přesto si však oddechla, když se za ní dveře nevěstince konečně zavřely. Opřela se o zeď, aby se mohla vzpamatovat. Dneska toho na ni bylo nějak moc. Možná bude příště přece jen lepší, jít oknem.

Naposled nechápavě potřásla hlavou. Ten divný chlápek byl zřejmě jen nějaký šílenec a cizinec v černém stejně tak. Možná měli dnes blázni u madame Hummondové nějaký sraz. Pobaveně se nad tou představou ušklíbla a pak se odlepila od zdi. Stačil jí jediný krok do stínů a stala se jedním z nich. Takovým, který doháněl psy k šílenství a kolemjdoucí nutí přecházet na druhou stranu ulice. Šla rychle a nezastavovala se. Chtěla být už co nejrychleji doma.

Najednou za sebou postřehla pohyb. Spíš než aby něco slyšela, vycítila společnost někoho neznámého. Ztuhla. Po zádech jí přeběhl mráz a srdce se jí divoce rozbušilo. To jsou jen nervy. Dneska už vidím nebezpečí i v toulavých kočkách. Snažila se uklidnit, ale nepopsatelný strach se jí držel dál. Temný a lepkavý. Otíral se jí o kotníky a stoupal vzhůru. Stahoval jí plíce, až měla pocit, že zapomene dýchat. Někdo ji sledoval. Teď už si byla jistá. Vždy důvěřovala svým instinktům. Možná je to ten podivín z nevěstince. Pomalu vytáhla z opasku revolver a se zatajeným dechem čekala, co bude dál. Nutila se jít zdánlivě klidně, jako by nic nezpozorovala. Když za sebou zaslechla podivné zachrčení, už to však nevydržela a prudce se otočila. V tu chvíli jí srdce málem vyskočilo z hrudi a vyděšený výkřik se jí zarazil v hrdle.

Stála tváří v tvář nestvůře, mnohem horší, než jakákoliv noční můra. Byla to ta dívka z nevěstince, která ji prosila o pomoc, ale zároveň už nevypadala jako člověk. Pokožku měla podivně popelavou, vlasy rozcuchané a v očích divoký, nelidský pohled. Nejhorší ze všeho však byla její ústa, ze kterých trčely dva špičaté tesáky a z nich odkapávala krev.

Celé Dianino tělo naprosto ovládl strach. Její racionální část mysli věděla, že by měla utíkat, ale nedokázala přinutit své svaly k tomu, aby to uskutečnily. Byla naprosto paralyzovaná.

„K-kdo ti to udělal?" vykoktala roztřeseným hlasem. Jako první ji napadl ten cizinec v černém, ale nedávalo to smysl.

Monstrum neodpovědělo. Jen se usmálo a odhalilo tak celou řadu špičatých nelidských zubů. „Zzzlodějjj," zasyčelo hrdelním hlasem a začalo se pomalu sunout blíž. Diana rozechvělýma rukama stiskla svou zbraň a namířila ji na netvorovo čelo.

„U-už ani k-krok! Ne-nebo střelím!" vyjekla varovně, ale netvora její slova nikterak nezastrašila. Pobaveně se zasmál.

„Hlloupá holllka. Mně nemůžeš zassstavit."

Diana namáhavě polkla. Cítila jak jí srdce buší v hrudi a naráží na šperky, které ukradla madame Hummondové. Měla pocit, jako by ji tížily a stahovaly dolů. Namáhavě udělala několik kroků vzad.

„Co po mě chceš?" zeptala se. Snažila se působit odhodlaně, ale byla to marná snaha. Bestie musela cítit její strach.

„Zzzlodějjj," zopakovala nestvůra. „Vraťť amulet, tsss."

„Žádný amulet nemám! Nech mě být!" namítla hystericky. Ruce s revolverem se jí teď třásly už tak silně, že kdyby vystřelila, nejspíš by monstrum o několik palců minula.

„Lhááářko!" zaječelo to a nečekaně se to na Dianu jedním skokem vrhlo.

Dopadly na kamenný chodník. Diana se přitom uhodila do hlavy a cítila, jak jí po týle stéká něco teplého a lepkavého. Krev. Neměla čas se tím zabývat, protože příšera se začala sápat po jejím krku. Měla ostré drápy, kterými dokázala jedním pohybem roztrhnout Dianiny šaty od ramene až po pás a zanechala na jejím krku krvavý šrám. Pohled se jí začínal zamlžovat. Věděla, že už při vědomí dlouho nevydrží a že nestvůra jí při dalším pohybu rozsápe hrdlo. Z posledních sil se proti obludě natáhla dlaně a ze všeho nejvíc si zoufale přála, aby ji nechala být.

V tu chvíli z ní vytrysklo ostré fialové světlo a nějaká neznámá síla odhodila příšeru pryč. Ne. Zaslechla něčí rychle se blížící kroky. Ne, to jsem neměla. Běželo jí hlavou zoufale, ale myšlenky se jí postupně zpomalovaly a zastíraly. Jediné, v co mohla doufat bylo, že je majitel těch kroků její přítel a ne další příšera. Kdesi napravo od sebe slyšela, jak příšera syčí a chrčí. Podle zvuku to vypadalo, že se sunula jejím směrem. Mladá zlodějka už však neměla dost sil na to, aby se bránila. Pokusila se aspoň nadzvednout na loktech a spatřila temnou siluetu, která spěchala jejím směrem. Slyšela ostrý hvizd a v ponurém světle lamp spatřila zalesknutí oceli.

Ať už je ten člověk kdokoliv, měl zbraň. Jen doufala, že věděl, jak ji použít. Klesla zpátky na zem. Pak všechno kolem zčernalo a dívka se propadla do hluboké temnoty.