Dnes se konal Thorův pohřeb. Všechny nás jeho ztráta moc zasáhla. I Lokiho. Svého bratra měl v hloubi duše opravdu rád.

V černém oblečení jsme tam stáli a tvářili se jako devět hromádek neštěstí. I Muflon si vzal něco jiného než zelenou. Sice pod pohruškou násilí, ale vzal!

Proslovy ostatních jsem moc nevnímala. Jako, poslouchat pořád dokola, jaký to byl úžasný bůh a jak nám bude chybět nebylo nic zábavného. Ano, je to pravda, ale slyšet to po bůh-neví-po-kolikátý je prostě nudný.

Pak přišla řada na mě. Zopakovala jsem to, co ostatní.

Já vím, že jsem na to zrovna nadávala, ale co jinýho jsem měla říct? Že mi chybět nebude? Že to skvělý bůh nebyl. I když je Loki mnohem lepší, nemohla jsem říct tohle. Nebyla by to pravda. A taky by to nebylo slušný.

Dále jsem přemýšlela. A světe div se, ne o blbostech. Dobře, o pár kravinách jo, ale kdo ne?

Cestou z prosloviště jsem samozřejmě zakopla. Ale nerozplácla se jak široká, tak dlouhá.

Mé myšlenky se stále ubýraly různými směry, než mi došel jeden fakt. Zarazilo to mé přemýšlení, což je celkem neobvyklý. Mě moje myšlenky moc často nepřekvapujou.

Popošla jsem k Lokimu.

,,Ty jsem teď vlastně králem Asgardu ne?" vyhrkla jsem tiše a on mlčky přikývl. 

,,Jestli chceš, můžeš jít se mnou, a časem se stát mou královnou"

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TRAMTADADÁ! Máme tady konec!

Docela tragický, já vím, ale MOŽNÁ mě to dokope k tomu, napsat druhý díl.

Papá možný u poděkování👋👋