Už to jsou dva týdny, co se sžívám se svou novou částí těla. Před týdnem mě pustily ze špitálu, kde jsem si mimochodem našla novou kamarádku Emily.

Byla fajn a docela mi chybí. Alespoň jme si vyměnily čísla. Při našem věčném povídání jsem zjistila, že bude mít za týden dva dny narozeniny a vzhledem k tomu, že ji pustili dokonce o den dřív (a ten den bez ní byl nejúmornější den mého života), tak mě napadlo, udělat jí narozeninovou oslavu tady, v toweru.

Táta i ostatní souhlasily a já Emily napsala, že se sejdeme za dva dny v jedný kavárně ke které to máme obě blízko.

Samozřejmě jsem jí neřekla, že pro ní něco chystám. To bych nebyla já, kdybych něco řekla na rovinu.

...........

V daný den a čas jsem už nedočkavě stála přede dveřmi zmíněné kavárny a nedočkavě Emily vyhlížela.

Jakmile jsem ji uviděla, rozběhla jsem se se s ní obejmout. No, rozběhla není ten správný výraz, protože jsem se s tou věcí stále ještě nenaučila pořádně běhat.

Teď trochu odbočím. Hádejte co. Já jsem si mohla vybrat jaký chci mít vzor na kusu plastu tý věci co mám místo nohy. A neuvěříte co jsem si vybrala za vzor. Takové roztomilé pandičky, které mají v tlapkách srdíčka!

Zpátky k tématu.

Pořádně jsme se s Em objaly a šly si koupit zmrzku. Tady ji mají výbornou.

Drt si dáme až u nás. Nat s Clintem pekli. Doufám, že to bude poživatelný...

Cestou k mrakodrapu jsme si povídali. Ona vůbec nerušila kam jdeme, což bylo dobře. Vlastně ani nevěděla moje příjmení. Tajila jsem to. Nepotřebovala jsem, aby po mě chtěl každý autogram.

Stáli jsme před vchodem a zatímco ona pokračovala rovně, já ji záhy chytla za paži a když se na mě nechápavě podívala, pokynula jsem hlavou směrem ke dveřím.

Vyjeveně se na mě koukla a mě nezbylo nic, než se usmát. Když ono bylo nemožné se neusmát nad jejím výrazem. Měla by být korunována královnou ksichtů, protože lepší neznám. Snad jenom ty svoje.

Zkoprněle stála, tak jsem ji do dveří doslova zatlačila. 

Fascinovaně se rozhlížela kolem a já viděla jak se jí oči rozšiřují, jenom aby všechno pobraly.

Dostrkala jsem ji do výtahu.

,,JARVISI, do společného patra prosím" pronesla jsem do vzduchu. Postiženě na mě koukala.

,,Jistě slečno" ozvalo se od nikud. Em sebou polekaně trhla.

,,Kolikrát ti to mám opakovat JARVISI. Říkej mi Sofi"

,,V klidu Emily, to je JARVIS. Umělá inteligence utvořená... tátou"

,,Počkej, brzdi. Chceš mi říct, že tvůj táta je slavný Anthony Edward Stark? A jakto, že to ještě nevím?"

Vše jsem jí vysvětlila. Mezitím jsme se dostaly do společného patra, kde čekali všichni Avengers.

Koukala, jako kdyby ji šálily oči a nedivím se.

A když vykřikli ,,Všechno nejlepší Emily", její pohled byl k nezaplacení. Pak mi došlo, že chybí Mufla. Zlobivý Mufla!

Ale když tu být nechtěl, nechám ho být.

Nastal čas na dort a dárky.

Poté jsem ji odtáhla k sobě do pokoje, než se Starouš rozhodne ji unudit svými keci o druhý světový.

,,Můžu si dojít pro pití. A opovaž se mi říct, že tam dojdeš ty!"

,,Faaajn. Jdi do výtahu a řekni JARVISOVI, ať tě dovede do kuchyně. S jeho pomocí se opravdu neztratíš. Když jsem potřebovala najít nějakou místnost, cestu mi popsal tak, že jsem věděla i kde je kolik prachu. A to si fakt srandu nedělám"

Se smíchem vyšla z pokoje. Asi o pět minut později jsem zaslechla křik. 

Vydala jsem se za ní do kuchyně. Kdyby se zasekla někde po cestě, potkám ji.

Našla jsem ji jak stojí zády natisklá na linku a vyděšeně kouká na Lokiho. Asi poznala toho, kdo se před pár lety snažil ovládnou Midgard. Teda Zemi. Už mluvím jako on...

,,Klid, Mufla ti neublíží"

Oba dva na mě hodili pohled, až na to, že její byl vyděšenej, zatímco v jeho se skrývala výhružka "za tohle oslovení tě zlochtám!"

Už jenom u tý představy jsem se začala trochu smát. Loki mě znal a něco takového čekal, takže se jen ušklýbl.

Emilyn pohled říkal: "šiblo ti! Stojíme tady před masovým vrahem a ty se tlemíš? Navíc mi říkáš ať jsem v klidu?"

Abych ji uklidnila (a trošičku ztrapnila Lokiho), přistoupila jasem k němu, stoupla si na židli, protože s mým trpasličím vzrůstem jsem mu nedosáhla na hlavu, a začala ho drbat ve vlasech.

Jeho reakce vypadala asi takto: trošku se nahrbil, slastně zavřel oči a po obličeji se mu rozlil spokojený výraz.

Tím se Em docela uklidnila a s Lokim v závěsu jsme se vydali zpátky ke mě.

Ještě si skočila do obýváku pro telefon, který tam nechala a řekla nám, ať jdeme napřed.

Tak jsme šli. Do pokoje vstoupila o pár vteřin po nás a koukala lehce  rozpačitě.

Pozvedla jsem jedno obočí.

,,Je normální, že se kolem mě prohnal lehce vyděšený Hawkeye a za ním běžela Black Widow s nas-štvaným výrazem?"

,,V poho. Toho si nevšímej. Oni si to vyřeší. To je tady skoro denně"

,,Dobře..." odpověděla zaraženě a s Lokim jsme se začali smát.

Zbytek dne proběhl bez potíží a vraždy otce.

Když jsme se loučily, domluvily jsme se, že se zase brzo sejdem.

Hned po jejím odchodu jsem šla spát. Bylo přecejenom 21:04.

Dobrou noc, ať vás blešky štípou celou noc!