Utíkám lesem. Nevím ani jak dlouho, ale nezastavuju.

Svaly mě páli a já chtě nechtě zpomaluju. Ohlídnu se, abych viděla jak daleko jsou mí pronásledovatelé. 

Sakra! Jsou asi dvacet metrů za mnou. Co teď. Utíkám jak nejrychleji to jde, ale oni mě stejně doženou. A co mě, takové milé a krásné stvoření, vlastně honí?

Loki-ananas. Nevím proč mě chce sežrat. A kdyby byl jenom jeden. Oni jsou jich stovky!

Doběhly mě.

Jeden malý mě nabral na listí. Pěkně nepohodlná postýlka, musím říct. Jen kdyby jste to někdo chtěl zkoušet.

Pak přišel, nebo spíš přiskákal jejich vůdce.

Otevřel svou obrovskou chlebárnu (pusu) a schramstl mě.

S vyjeknutím jsem se probudila. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že jsem ve své posteli a Loki, který nejspíš spal na židli se po mně vylekaně koukal. 

Pak se uklidnil.

,,Jak se to spalo?"

,, Úžasně" řekla jsem a hlas mi přetékal sarkasmem.

,,Fakt by mě zajímalo, co se ti zdálo, protože říkat "ananasi, nech mě" není úplně normální"

,,Nech můj sen radši být. Co vlastně ty děláš tady?"

,,Ehmmm... Usnul jsem?"

,,Jdem radši na snídani"

V kuchyni jsme nenašli vůbec nic.

,,Tak budeme vařit" řekla jsem a v tónu mého hlasu bylo poznat, že doufám, že to dopadne líp jak minule... Ikdyž, asi ne. Byla to sranda.

A copak ukuchtíme?" tázal se Loki se zájmem.

,,Hmmm, co třeba míchaný vajíčka?"

,,To neznám, ale rád to ochutnám"

Nadiktovala jsem, co má přinést a já mezitím připravila pánvičku.

Jako poslední přinesl vajíčka.

Když procházel kolem mě, zrovna jsem se otočila a vrazila do něj. Vajíčka mu vyletěla z rukou.

Většina se jich rozpleska na podlaze, několik na nás a pár taky na stropě. A fakt se mě neptejte, jak se nám TOHLE podařilo.

Táta nás zabije.

Ale stejně jsme se začali smát, protože jak jsem už říkala, pár jich skončilo na nás a samozřejmě na obličeji. On měl jedno rozbitý ve vlasech a já cítila, jak mi jedno stéka po tváři.

Když jsme se uklidnili, což trvalo asi tři minuty, Loki magicky vajíčka uklidil a přinesl další.

Další katastrofy, kromě mého nakopnutého malíčku, už se naštěstí neděly.

Když jsem tam už pět minut skákala a nadávala na tu blbou židli, se Muflon začal smát.

,,Já ti to říkal Odine, že to bude legrace" říkal skrz smích a já na něj nechápavě čučela.

,, Nevím, jestli znáš ten vtip, tak ti ho řeknu.                                                                                          Když bůh vytvářel člověka, tak někdo povídá: "přidáme jim na nohu pátý malý prst" "a proč?" ptá se bůh "kvůli nábytku, bude legrace".                                                                          Tak ten vtip je realita. A hádej kdo řekl, ať lidi mají pět prstů?" vysvětlil a zase se začal smát.

,,Ty" řekla jsem a smála se s ním.

Pak jsme začali jíst. Lokimu to chutnalo. No komu by nechutnalo, když vařil někdo tak úžasný a skvělý jako jsem já?

Takhle skvěle šel život až se objevily Vánoce.