Hel pozdvihla obě ruce. Ozvalo se příšerné kvílení a vyti, syčení hada, vzdouvání pekelných vod a nechutný praskot, jak jeden po druhém pukaly masivní řetězy svazující tělo mého obrovitého vlčího potomka - Fenrira. Vyschlá půda Hellheimu se chvěla a pukala, holé stromy se vyvracely z kořenů jako párátka. Ostré vytí nestvůry proniklo do všech koutů světa mrtvých. Z vlčí tlamy kapaly husté sliny, oči podlité krví divoce svítily, tělo se zmítalo. Obrovský vlk začenichal a zuřivě vrčel.
,,Fenrire!" křikl jsem. Můj syn mne poznal. Lísavě sklopil uši a zavrtěl oháňkou. Jeho přátelský pozdrav však neměl dlouhého trvání.

Vlny hellheimského moře by přesahovaly výškou i ty nejvyšší midgardské mrakodrapy. Způsoboval to můj druhý syn, obrovský mořský had Jormungardr, který se zvedal z hlubin moře. Jeho, Fenrira a Hel jsem kdysi sám zplodil s obryní jménem Angrboda. Odin se jich bál a vyhnal je do Hellheimu, odkud jsem je já hodlal vyvést do strašlivé bitvy proti všem světům, hlavně Midgardu.
Stál jsem se svými dětmi na pusté planině a zvažoval jsem, co dál. Midgarsormr i Fenrir se protahovali a připravovali se na svou misi - Ragnarok.
Spolu s armádou Chitauri a svými strašlivými dětmi Midgard zničím. NAVŽDY !