Bleskurychle jsem se otočil. Za mnou stál ten Odinův bastard, věčný strážce cest mezi Devíti světy. Heimdall.
,,Zdravím, Heimdalle." začal jsem nenuceně.
,,Užíváš si pohled na spálený Midgard? Máš ho tu jako na dlani, co? Krásný pohled, já se jej nemůžu nabažit.'' provokoval jsem a s uspokojením jsem sledoval, jak se obličej strážce mostu rozpaluje doruda a hned bledne.
Tiše jsem luskl prsty a do dlaně schoval kouzlo. Je načase se té otravné polobožské štěnice zbavit.
,,Varuji tě, Loki. Vím, že něco chystáš, a já zjistím, co." Strážcův hlas nezapře bystrost. Musím na něj jinak. Nenápadně jsem kouzlo zase ukryl. Vyřešíme to jinak. Chystal jsem se ke smrtícímu výpadu, když vtom -
Heimdall zařval. Nebyl to lidský - respektive božský - řev. Byl to řev divokého zvířete. Jeho tělo se protáhlo a zmohutnělo, vytvořily se na něm kožní záhyby. Masivní ocas, ploutve místo rukou a tlama plná ostrých zubů mně nenechala na pochybách, koho mám před sebou. Nejnebezpečnějšího midgardského predátora. Tuleně leopardího.
Jestli jsem něco nevěděl, tak to bylo to, že se Heimdall umí měnit na tvory z Midgardu. Samozřejmě, jak už jsem kdysi naznačil, všichni Ásové umí měnit podoby, ale on? Na myšlenky nebyl čas. Zvíře se po mně s řevem vrhlo. Bylo to tak rychlé, že jsem nestihl zareagovat. Vnímal jsem jen jeho rozevřenou tlamu plnou zubů, pak strašlivou bolest a krev stříkající z rozervané tepny na noze. Pohltila mně panika a v šoku jsem sledoval, jak se zlatá podlaha portálu špiní mou krví. To tady vykrvácím? Heimdall se po mně vrhl podruhé. Mocný náraz - a oba jsme se řítili z mostu do moře. Náhle jsem postřehl obrovský stín a tuleň zmizel jako malina v obrovské hadí tlamě. Cítil jsem, jak má krev v ledové slané vodě tuhne a rána se zaceluje. Mé léčitelské schopnosti tedy stále fungují. Alespoň něco. Stačil jsem se zachytit ostrého hřebenu na Jormungardrově hřbetě a můj syn se i se mnou ponořil hluboko pod vodu. Nebál jsem se, jsem přeci bůh.
Jormungardr se mnou uháněl pod hladinou už kdovíjak dlouho, když se konečně vynořil a vyhodil mně na písčité pláži někde na jižním Midgardu.
Mé zranění bylo pryč, na písku nebyla ani stopa po mé krví. Zkusil jsem se postavit - noha mne bez problémů nesla.
Zhluboka jsem vydechl. Co jsem to udělal? Co se stane, až se to dozví Odin? Vždyť jsem způsobil smrt Heimdalla! Narušil jsem vesmírný řád! Co bude teď? Poprvé v životě jsem nakrátko nemyslel jen na sebe, ale i na okolí. Ale to krátké hnutí svědomí bylo hned pryč.
Zanechal jsem Jormungardra brouzdat se ve vodách a vydal jsem se směrem k New Yorku.
A ztuhl jsem příjemným překvapením.

Má armáda odvedla důkladnou práci. Tam, kde kdysi stálo hrdé město, zůstalo jen několik ohořelých železných konstrukcí budov, těžká mračna prachu a hrdá Socha svobody byla vyrvána ze svého podstavce a rozbitá na tři kusy se válela alespoň sto metrů od místa, kde stála původně. Do pravé ruky jsem si nechal zhmotnit Kopí osudu a prošel jsem se městem. Byla to triumfální procházka. Můj zelený plášť se čas od času zachytil o nějakou hromadu odpadků, ale to mi nevadilo. Nevadí mi, že je část Midgardu v ruinách. Nechtěl jsem zde (až tolik) vládnout. Chtěl jsem pouze ukázat Odinovi a Thorovi, že přehlížet mně byla velká chyba. Já, Loki, také potřebuji respekt,  úctu a lásku. A jak jinak to mohu dokázat, než podrobením určitého světa?
A proč právě Midgard? Hlavně kvůli Thorovi, to bylo jasné. Jemu na tomto světě záleží, i když nikdy nepochopím proč. Kvůli té své milé, Jane? Kvůli Avengerům? Kvůli ... ? Žádné další argumenty mně nenapadaly. Na tváři se mi rozlil spokojený sarkastický úsměv.

Ale zcela spokojen jsem ve skutečnosti nebyl. Proč necítím euforii a radost? Povedlo se mi již podruhé ovládnout Midgard a znemožnit Thora. Proč se cítím prázdně?