Vtom se ozvalo strašlivé zadunění, jako by se země roztrhla na dvě poloviny. Jormungardr se pohnul a začal růst. Obrovská hlava hada s vyceněnými jedovými zuby se řítila hlubokým oceánem, zvedala vodu a hnala na pobřeží obrovské vlny, které splachovaly midgardské domy jako domečky z karet - tento obrat jsem pochytil od Scarlett a zalíbil se mi. Křehké midgardské umění Ragnaroku neodolá. Celý svět utopím v krvi. V mohutném a divokém proudu mé zlosti, zrady, bolesti a utrpení.

V tom okamžiku doteď jasné Slunce zmizelo v mohutné vlčí tlamě. Fenrirova potměšilá tvář se šklebila z oblohy přímo na Odina a Thora. Thor držel v ruce Mjollnir a byl připraven k výpadu. Vlk zavyl a odhalil obrovské ostré zuby. Znovu otevřel tlamu. Ásgarďané v hrůze couvali na všechny strany, trpaslíky opouštěla odvaha. Jediní, kdo se trochu snažil se nestvůře bránit, byli Elfové, kteří se jej pokoušeli obklíčit a zasypat šípy a kopími. Zbraně, které na obrovského vlka vrhali, však bez sebemenšího úspěchu klouzaly zpět, jeho kožešinou, chráněnou kouzly samotné Hell a mou magií, neproniklo nic. Jen jeden oštěp s velice ostrým hrotem vržený Thorem pomocí Mjollniru jako z katapultu zasáhl mého syna na nechráněném místě přímo do měkkého břicha.
Fenrir couvl a ocasem a drápy na zadních nohou smetl polovinu trpaslíků stojících za ním. Pronikavě zavyl bolesti, jak se mu zbraň zaryla hluboko do těla. Thor okamžitě vrhl druhý oštěp. Ani ten bohužel neminul cil. Obě zbraně vězely v těle mého syna pevně a hluboko.
K Thorovi se okamžitě přidali Avengers. Barton se pokoušel střílet po vlkovi šípy, ale tyto midgardské zbraně na mého syna naštěstí neměly pražádný účinek. Všechny zbraně, kterými Avengers bojovali, padaly zpátky na zem jako neškodné hračky, které okamžitě mizely v krvavé louži, která se začala tvořit pod Fenrirovým tělem z ran, které mu způsobil Thor.

Potřeboval jsem Fenrira  stáhnout z bitvy a nechat ho odpočinout, oba jsme ztráceli síly. Rychle pomocí myšlenky povolávám Jormungardra, který právě zvedal vlnobití na opačném konci Midgardu. Had mne okamžitě poslechl a vynořil se z vod těsně vedle New Yorku.  Hezkou zábavu, synu." popřeji mu sarkasticky a spolu s Fenrirem pomocí teleportace mizím do ústraní.

Kouzlem nás přenesu na opuštěné místo na Midgardu. Obrovský vlk se těžce svalí na zem a zakňučí bolestí. Z břicha mu silně teče krev, zejí mu v něm dvě odporné hluboké rány po oštěpech, silně zanesené prachem a nečistotami midgarských ulic. Má magická síla je už nestačí eliminovat, jsem vyčerpán bojem. K vyčerpání se přidává hluboké zoufalství. Co teď mám dělat? Mám se jej dál pokoušet léčit nebo jej mám dorazit?
Vzmáhá se ve mně vražedný vztek. Nechci, aby zemřel. Ale Fenrir mi zoufale oddechoval u nohou a mne zalévala beznaděj jako příliv. Co tady, na tom ubohém, špinavém a bezcenném Midgardu mohu udělat pro to, aby se vyléčil, když už jsou mé schopnosti velmi slabé? Mohl bych sice počkat, až se mi doplní magie a schopnosti, ale to by trvalo příliš dlouho a já nechci, aby Fenrir zatím zbytečně trpěl. Kdoví, jestli bych mu i tak mohl pomoci. S povzdechem jsem soustředil zbytek své magie na vytvoření smrtícího kouzla.
,,Je mi to líto, Fenri. Spočiň v pokoji. Snad se mi brzy podaří poslat Thora za tebou do Hellheimu. Přísahám, že tě pomstím. Midgard brzy přestane existovat." zašeptám a položím ruce na Fenrirovo mohutné tělo. Z dlaní mi vytryskne proud světla. Fenrir pokorně zavírá oči. Jeho dech se zpomaluje, srdce přestává bít. Brzy přede mnou  leží bez hnutí. Věnuji mu svou poslední vzpomínku, poslední smutný úsměv a žádám Hell, aby se o něj v Hellheimu postarala. Spolu s posledním láskyplným pohledem zde s mrtvým Fenrirovým tělem zanechám i poslední zbytek svého soucitu. Zůstává jen zuřivý hněv. Teď už Midgard nic nezachrání.